ECLI:CZ:US:2014:1.US.3182.14.1
sp. zn. I. ÚS 3182/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Králíka, zastoupeného JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou se sídlem 1. máje 144, Vimperk, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 10 C 180/2008-422 ze dne 26. 11. 2010, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 122/2011-156 ze dne 3. 5. 2011 ve znění opravného usnesení č. j. 56 Co 122/2011-220 ze dne 28. 3. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2358/2014-232 ze dne 30. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 30. 9. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na projednání věci v přítomnosti účastníka a na vyjádření se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále se stěžovatel odvolává na články 96, 1, 2, 4, 82 a 90 Ústavy a články 2, 3 a 4 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen napadený rozsudek Okresního soudu v Klatovech, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 329.138 Kč proto, že žalovaná pohledávka neexistuje, a stěžovatel tudíž nebyl aktivně legitimován. Podstatou odvolací i dovolací argumentace stěžovatele byly argumenty týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Stěžovatel podle Nejvyššího soudu ve skutečnosti nezpochybňoval právní posouzení věci, nýbrž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Protože stěžovatelovy výtky nesprávnosti právního posouzení věci jsou založeny výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění, Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že byl nesprávnými rozhodnutími, které napadá, zasažen ve svém právu na spravedlivý proces a dalších právech uvedených v bodě 1 tohoto usnesení. Stěžovatel namítá, že soud prvního stupně i odvolací soud řádně nepředvolávaly k jednání jednu ze žalovaných, neboť v průběhu řízení měnila svůj pobyt, který nebyl nikdy řádně zjištěn, a proto jí nebylo možné doručovat předvolání k jednání, což mělo za následek, že se k žádnému ústnímu jednání nedostavila a tím pádem jsem jí vůbec nemohl v řízení položit otázky důležité pro řádné objasnění předmětu sporu a pro správné právní posouzení věci. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jímž se soud prvního stupně i odvolací soud vypořádaly s listinnými důkazy založenými v soudním spise, zejména se smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14. 1. 1999 a zápisem z jednání ze dne 22. 3. 1999. Z uvedených důvodů pak obecné soudy podle stěžovatele dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, která vedla k nesprávnému právnímu posouzení věci.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu