ECLI:CZ:US:2014:1.US.3246.14.1
sp. zn. I. ÚS 3246/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Langmajera, zastoupeného Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem Brandýs nad Labem, Komenského nám. 56, pracoviště Nitranská 19, Praha 3, proti rozhodnutí - příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 7. 2014 sp. zn. 33 Nt 969/2014 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci do práv stěžovatele, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 7. 10. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí o příkazu k domovní prohlídce a ochrany před zásahem ze strany Policie ČR spočívajícím v zadržení při této prohlídce odňatých věcí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost obydlí (domovní svobodu), zakotveného v čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu před neoprávněnými zásahy do jeho soukromého a rodinného života, chráněného článkem 10 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že příkazem k domovní prohlídce vydaným Okresním soudem Praha - západ dne 16. 7. 2014 pod sp. zn. 33 Nt 969/2014 (dále také jen "napadený příkaz k prohlídce") byla nařízena domovní prohlídka v rodinném domě čp. X1, v ul. X2, katastrální území 680931 Lhota u Dřís, zapsaném na LV č. X3, obec Y1, stojící na stavební parcele č. Y2 a ve všech prostorách a pozemcích k tomuto náležejících, který je využíván podezřelými (mimo jiné stěžovatelem), neboť je důvodné podezření, že se v bytě nacházejí věci důležité pro trestní řízení. Na základě napadeného příkazu k prohlídce, aniž by vůči stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání, byla dne 7. 8. 2014 domovní prohlídka ve shora popsaných prostorách domu včetně přilehlých prostor vykonána. Až po jejím skončení bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele usnesením Policie ČR, KŘP Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov - západ, oddělení SKPV, ze dne 8. 8. 2014, č. j. KRPS-7574-287/TČ- 2014-011671-MV, a to pro účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Stěžovatel byl spolu se svou přítelkyní v době provedení předmětné domovní prohlídky oprávněným nájemcem předmětného domu a v domě se tak nacházely osobní věci stěžovatele i jeho přítelkyně.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadený příkaz k prohlídce je stižen závažnými vadami, jejichž důsledkem je zásah do jeho práva na nedotknutelnost obydlí (domovní svoboda) i práva na ochranu před neoprávněnými zásahy do jeho soukromého a rodinného života. Napadený příkaz k prohlídce totiž podle stěžovatele neobsahuje řádné odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti tohoto úkonu a je zřejmé, že odůvodnění napadeného příkazu se vůbec netýká a nevztahuje k domu čp. X1 na pozemku parc. č. Y2 v k.ú. Lhota u Dřís, ale vztahuje se pouze k návrhu na provedení prohlídky v bytové jednotce č. Z1 v domě čp. Z2, v ul. Z3 v P. Dle soudkyně jsou splněny podmínky pro posouzení úkonu jako úkonu neodkladného a neopakovatelného, neboť lze důvodně předpokládat, že by se podezřelí, kteří nebyli policií vyslechnuti, mohli pokusit konkrétních předmětů zbavit, aby tak odstranili případné důkazy o trestné činnosti (ačkoli se však jedná o prohlídku dvou bytů, napadený příkaz k prohlídce je formulován v jednotném čísle). Stěžovatel dále namítá, že v souvislosti s provedením předmětné domovní prohlídky Policií ČR a zajištěním movitých věcí, nacházejících se v předmětném domě, které dosud nebyly stěžovateli vydány, došlo rovněž k jinému zásahu orgánu veřejné moci do jeho základních práv a svobod. Proto stěžovatel též žádá, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov - západ, oddělení Služby kriminální policie a vyšetřování, pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal jí obnovit stav před porušením práv a svobod stěžovatele tím, že vrátí stěžovateli jeho věci vydané či odňaté při domovní prohlídce. Z protokolu o předmětné domovní prohlídce je zřejmé, že při ní došlo k vydání či odnětí movitých věcí nacházejících se v domě a je tedy zřejmé, že důsledky této domovní prohlídky neskončily pouze jejím provedením. Pokud by ovšem nebyl dán řádně odůvodněný legitimní důvod k samému provedení domovní prohlídky, jak namítá stěžovatel, a to i ve vztahu k prohlídce domu čp. X1 v k.ú. Lhota u Dřís a přilehlých prostor, nemůže být dán ani legitimní důvod k zajištění věcí, které byly při této domovní prohlídce v domě nalezeny a jež doposud nebyly stěžovateli vráceny. Stěžovatel tedy dále namítá, že vydání napadeného příkazu k domovní prohlídce a následné jednání Policie ČR, tak zároveň vedly k porušení (resp. omezení) jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Námitky stěžovatele směřují proti příliš kusému odůvodnění a jednotnému číslu používanému v rozhodnutí, ačkoli jde o prohlídku dvou bytů. Ani jedna z těchto výhrad nedosahuje ústavního rozměru. Z napadeného rozhodnutí příslušného okresního soudu jsou řádně seznatelné důvody i předmět provedení domovní prohlídky. Jelikož napadené rozhodnutí nebylo Ústavním soudem shledáno protiústavním, ani postup Policie ČR podle tohoto rozhodnutí (včetně zadržení věcí stěžovatele) nelze za protiústavní považovat.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu