ECLI:CZ:US:2014:1.US.3347.14.1
sp. zn. I. ÚS 3347/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Magdaleny Tykvové, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Obvodní soud pro Prahu 4 ze dne 28. 3. 2014 č. j. 10 C 273/2011-119 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2014 č. j. 58 Co 235/2014-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jejího práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví, zakotveného v článku 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka soukromoprávní žalobou domáhala vydání movité věci - osobního počítače č. ML5410CAR0U0350X7000447, který byl zajištěn dne 29. 7. 2006 při domovní prohlídce na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 6. 2006 č. j. 44Nt 1307/2006-3. Dne 30. 4. 2007 vydala Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Hradec Králové usnesení, ČTS: OKFK - 21/5 - 2004, kterým rozhodla o vydání počítače označeného ML5410CAR0U0350X7000447, licence OEM Software č. 00043-667-413-578, do rukou Ing. Josefa Tykvy, s odůvodněním, že se jedná o věc, která již není k dalšímu řízení třeba a o jejímž majiteli již není pochyb.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 vydal usnesení ze dne 13. 9. 2012 č. j. 10 C 273/2011-36, kterým řízení zastavil. Obvodní soud pro Prahu 4 postupoval podle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v tom, že k projednání této věci není dána pravomoc soudu. Obvodní soud pro Prahu 4 zároveň uvedl, že postup při vrácení věci odňaté či vydané podle ustanovení §80 a následujících trestního řádu nemůže osoba, která věc vydala nebo které byla věc odňata, obcházet uplatněním nároku na vydání věci v občanském soudním řízení, ve kterém by civilní soud přezkoumával zákonnost postupu v přípravném řízení. Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 9. 2012 č. j. 10 C 273/2011-36 podala stěžovatelka odvolání, neboť zásadně nesouhlasila s tím, že by Obvodní soud pro Prahu 4 neměl pravomoc rozhodovat v tomto řízení. Stěžovatelka poukazovala na vznik bezdůvodného obohacení na straně České republiky, protože bylo vydáno usnesení o vydání počítače, avšak k faktickému předání nikdy nedošlo. Z důvodu vzniku bezdůvodného obohacení je tedy jednoznačně dána pravomoc soudu vydat rozhodnutí ve smyslu ustanovení §7 občanského soudního řádu. Městský soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 12. 12. 2012 č. j. 58 489/2012-54 tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání. Důvodem zrušení byla především skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 4 ve zrušovaném usnesení neuvedl, jakému orgánu bude po právní moci usnesení věc postoupena k vydání rozhodnutí. Poté, co Městský soud v Praze svým usnesením zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 prakticky totožně jako poprvé o zastavení řízení a postoupení věci Vrchnímu státní zastupitelství v Praze. Stěžovatelka podala opět odvolání, ve kterém zopakovala svůj názor, že v této věci má pravomoc rozhodnout soud, a nikoli Vrchní státní zastupitelství v Praze. Městský soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 10. 4. 2013 č. j. 58 Co 110/2013-66, kterým usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil. V odůvodnění svého usnesení Městský soud v Praze uvedl, že v daném případě se stěžovatelka domáhá vydání věci, o jejímž vydání už bylo rozhodnuto v trestním řízení podle ustanovení §80 trestního řádu. Za situace, kdy rozhodnutí o domovní prohlídce nebylo pro nezákonnost zrušeno, nelze se vydání věci domáhat v řízení občanskoprávním. Není dána pravomoc soudu v občanskoprávním řízení, neboť vydání věci nevyplývá z občanskoprávního vztahu a ani to nestanoví zákon. Věc byla orgánem činným v trestním řízení odňata pro účely trestního řízení, v němž také bylo následně rozhodnuto o jejím vydání, proto je pojmově vyloučeno bezdůvodné obohacení žalovaných. Skutečnost, že stěžovatelka si na opakovanou výzvu policejních orgánů odmítla vydanou věc převzít, není pro určení pravomoci soudu v občanskoprávním řízení rozhodující a spíše nasvědčuje šikanoznímu uplatňování práva. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 11. 2013 č. j. 22 Cdo 2237/2013-95 tak, že zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013 č. j. 58 Co 110/2012-66, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 1. 2013 č. j. 10 C 273/2011-56. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že soudy v civilním řízení mají pravomoc rozhodnout o žalobě stěžovatelky na ochranu jejího vlastnického práva k osobnímu počítači. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tudíž stěžovatelka uplatnila právem.
4. Ještě před tím, než došlo k vydání citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, konkrétně dne 13. 6. 2013 Policie ČR vrátila stěžovatelce osobní počítač, jehož vydání se stěžovatelka domáhala. Stěžovatelka poté podanou žalobu vzala zpět, neboť řízení již z důvodu navrácení osobního počítače žalovaným pozbylo smyslu. Obvodní soud pro Prahu 4 následně rozhodl usnesením ze dne 28. 3. 2014 č. j. 10 C 273/2011-119, kterým zastavil řízení a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Důvodem takového rozhodnutí byla skutečnost, že to byla právě stěžovatelka, která převzetí počítače odmítala a neposkytla součinnost pro jeho vrácení. K odvolání stěžovatelky proti usnesení Obvodní soud pro Prahu 4 ze dne 28. 3. 2014 č. j. 10 C 273/2011-119, kterým napadla výrok o náhradě nákladů řízení, rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 7. 2014 č. j. 58 Co 235/2014-132 tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ve výroku o nákladech řízení potvrdil. Městský soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a dovysvětlil, proč shledal důvody zavinění na zastavení řízení na straně stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že v jejím případě obecné soudy nedodržely její ústavní práva a hmotné právo neinterpretovaly ani neaplikovaly ústavně konformním způsobem. Obecné soudy podle stěžovatelky interpretovaly a aplikovaly §80 trestního řádu nesprávně a tento nesprávný postup se následně promítnul do právního závěru obecných soudů o nedůvodnosti podané reivindikační žaloby. Stěžovatelka nebrojila proti samotnému postupu orgánů činných v trestním řízení, ale poté, co orgán činný v trestním řízení projevil vůli tak, že již dále osobní počítač nepotřebuje pro účely trestního řízení, tento nebyl stěžovatelce fakticky vrácen na to místo, ze kterého byl orgány činnými v trestním řízení odňat. Z tohoto důvodu se stěžovatelka obrátila na civilní soud s žalobou na vydání věci, kterou chtěla docílit pouze toho, že jí bude vrácen původně odňatý počítač nacházející se v držbě orgánu činného v trestním řízení. Podle závěrů Nejvyššího soudu Obvodní soud pro Prahu 4 měl pravomoc rozhodnout o žalobě stěžovatelky, a proto měl Obvodní soud pro Prahu 4 i Městský soud v Praze projednat žalobu stěžovatelky a alespoň připustit možnost důvodnosti žaloby. Chování žalovaných však bylo takové, že osobní počítač stěžovatelce z vlastní vůle vrátili dne 13. 6. 2013 a splnili tak požadavek stěžovatelky, aby jí byl počítač fakticky vrácen, nikoli jen umožněno si počítač vyzvednout. Tedy ještě předtím, než mohla být posouzena meritorně důvodnost podané žaloby v řádném civilním řízení, žalovaní způsobili, že další vedení tohoto řízení by nemělo význam, a proto stěžovatelka musela přistoupit ke zpětvzetí žaloby. Zastavení řízení tak zavinili žalovaní, a proto stěžovatelce vznikl nezpochybnitelný nárok na náhradu nákladů řízení ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu, a pokud Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze stěžovatelce nárok na náhradu nákladů řízení za výše uvedených skutkových okolností nepřiznaly, je jejich postup v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny a také v rozporu s právem vlastnit majetek podle článku 11 Listiny.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů, a to i v případě, kdyby výklad podústavního práva obecnými soudy nebyl správný. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Ústavní soud však dospěl k závěru, že v posuzovaném případě zásah do práv stěžovatelky nedosáhl ústavního rozměru.
9. Ústavní soud proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu