ECLI:CZ:US:2014:1.US.3403.13.1
sp. zn. I. ÚS 3403/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Bucka, zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, se sídlem Žižkova tř. 1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2579/2013-318 ze dne 29. 8. 2013, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 3084/2012-287 ze dne 7. 3. 2013 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 C 266/2007-234 ze dne 20. 7. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Přitom odkázal na čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížnost se týká 37 obrazů, které stěžovatel získal od České strany národně sociální, která je ode dne 11. 8. 2003 v konkurzu. Tyto obrazy stěžovatel nabyl na základě smlouvy ze dne 5. 5. 1998 a fyzicky je převzal v lednu 2002. Obrazy však byly zařazeny do soupisu konkurzní podstaty, neboť konkurzní správce byl názoru, že byly na stěžovatele převedeny neplatně. Ohledně předmětných obrazů probíhala následující řízení.
A. Řízení mezi stěžovatelem a Českou stranou národně sociální
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 13 C 187/98-45 ze dne 12. 10. 2000 vyhověl žalobě stěžovatele a České straně národně sociální nařídil vydat mu předmětné obrazy. Dospěl k závěru, že stěžovatel jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 5. 5. 1998 smlouvu o půjčce a o zřízení zástavního práva k obrazům a kupní smlouvu k obrazům s tím, že tato nabude účinnosti nezaplacením dlužné částky z půjčky k 30. 6. 1998. K zaplacení dlužné částky v této lhůtě nedošlo, a proto se stěžovatel stal po vypršení této lhůty vlastníkem předmětných obrazů. Tento rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem dne 10. 10. 2001 a nabyl právní moci. Na jeho základě byly obrazy předány stěžovateli (viz bod 2 výše).
B. Excindační řízení
Dne 7. 9. 2006 Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 58 Cm 47/2005-112 zamítl žalobu stěžovatele na vyloučení obrazů ze soupisu konkurzní podstaty. Kupní smlouvu ze dne 5. 5. 1998 považoval za absolutně neplatnou, neboť jejím skutečným úmyslem bylo sjednání tzv. propadné zástavy.
Dne 31. 5. 2007 Vrchní soud v Praze prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
Dne 30. 11. 2009 však Nejvyšší soud rozhodnutí vrchního soudu rozsudkem č. j. 29 Cdo 124/2008-171 zrušil. Uvedl, že podle ustálené judikatury vykládající §159a občanského soudního řádu je pravomocné rozhodnutí závazné pro soudy, které posuzují v jiném řízení stejnou otázku jako předběžnou. Proto pro nižší soudy v tomto excindačním řízení bylo závazné pravomocné rozhodnutí soudů v řízení o vydání věci mezi stěžovatelem a Českou stranou národně sociální o tom, že stěžovatel je majitelem předmětných obrazů (viz bod 3 výše).
V následném rozhodnutí ze dne 29. 9. 2010 Vrchní soud v Praze, vázán názorem Nejvyššího soudu, smlouvu o koupi obrazů stěžovatelem od úpadce České strany národně sociální považoval za platnou. Žalobu stěžovatele však opět zamítl, protože stěžovatel není aktivně legitimován k jejímu podání, neboť vlastníkem obrazů je třetí osoba, které stěžovatel obrazy prodal v roce 2002 (viz níže).
C. Žaloba na vydání věci
Dne 5. 6. 2007 správce konkurzní podstaty podal na stěžovatele žalobu, ve které požadoval vydání předmětných obrazů.
Dne 13. 1. 2009 Okresní soud v Českých Budějovicích žalobě vyhověl a rozhodl, že stěžovatel musí správci konkurzní podstaty obrazy vydat, neboť je jejich neoprávněným držitelem. Soud k tomuto závěru dospěl po rozsáhlém dokazování týkajícím se zejména argumentu stěžovatele, že předmětné obrazy v roce 2002 převedl na třetí osobu a není tedy jejich vlastníkem a ani je nemá v držbě. Soud však důkazy pro to svědčící považoval za nevěrohodné a účelové, neboť tento argument (že obrazy převedl) učinil poprvé až v tomto řízení. Přitom například v excindačním řízení vystupoval jako vlastník a ani v jiných svých předchozích podáních, včetně reakce na výzvu konkurzního správce k vydání obrazů, nikdy nenaznačil, že by nebyl již vlastníkem obrazů. Soud rovněž neakceptoval argument stěžovatele, že tuto skutečnost neuváděl, neboť nechtěl třetí osobu, na kterou obrazy převedl, obtěžovat a do věci zatahovat.
Dne 15. 9. 2009 Krajský soud v Českých Budějovicích prvoinstanční rozsudek potvrdil. Souhlasil s názorem, že stěžovatel nemohl v roce 2002 obrazy převést na třetí osobu, neboť nebyl jejich vlastníkem, a navíc ani neprokázal, že by obrazy skutečně převedl. Své rozhodnutí opřel i o pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v excindačním řízení ze dne 31. 5. 2007, podle kterého stěžovatel nebyl vlastníkem předmětných obrazů, neboť kupní smlouva ze dne 5. 5. 1998 byla neplatná a stěžovatel se nestal vlastníkem ani vydržením. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel držby obrazů pozbyl.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto Nejvyšším soudem dne 29. 2 2012. Podle Nejvyššího soudu důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalovaný (stěžovatel) pozbyl držbu věci, jež se dostala do jeho právní sféry a jejíhož vydání se žalobce domáhá, nese žalovaný. Otázka, zda stěžovatel je vlastníkem obrazů, je v tomto řízení zcela nevýznamná, neboť v soudní praxi není pochyb o tom, že k úspěchu správce konkurzní podstaty ve sporu o vydání věci zapsané do konkurzní podstaty postačuje již samotné naplnění skutkové podstaty dle §18 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Jinak řečeno, soupisem movitých věcí nacházejících se v držení třetí osoby do konkurzní podstaty úpadce, vzniká této třetí osobě po výzvě správce konkurzní podstaty povinnost je správci vydat. Tuto povinnost má dotčená osoba bez zřetele k tomu, že probíhá řízení o žalobě, kterou se domáhá vyloučení věcí ze soupisu majetku konkurzní podstaty úpadce.
D. Obnova řízení o vydání věci
Poté, co se stěžovatel seznámil s rozsudkem Nejvyššího soudu v excindačním řízení (bod 6 výše) požádal dne 2. 3. 2010 o obnovu řízení o vydání věci, kterou odůvodnil právě tímto rozsudkem, kde byla vyřešena otázka vlastnictví obrazů. Z tohoto řízení vychází nyní posuzovaná ústavní stížnost.
Napadeným usnesením Okresní soud v Českých Budějovicích návrh na obnovu řízení zamítl. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (bod 11 výše), podle kterého otázka vlastnictví věci není v řízení o vydání věci podle §18 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání podstatná. Vlastnictví je možno řešit pouze v excindační žalobě. Proto stěžovatelem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže představovat důvod obnovy řízení, neboť na jeho základě nemůže dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku sporu.
Napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, neboť souhlasil s odůvodněním okresního soudu. V řízení o vydání věci je podstatná jen skutečnost, že věc je v soupisu majetku konkurzní podstaty a žalovaný je držitelem věci.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, ve kterém vyjádřil svůj nesouhlas s právními závěry krajského soudu. V závěru dovolání uvedl, že jej považuje s ohledem na §237 občanského soudního řádu za přípustné a toto ustanovení ocitoval.
Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu v dovolání nevymezil, které z hledisek uvedených v §237 občanského soudního řádu považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení.
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, které napadá a považuje je za důsledek přepjatého formalismu. Podle jeho názoru bylo v reakci na nová rozhodnutí v excindačním sporu na místě řízení o vydání věci obnovit, neboť není již nadále udržitelné, aby soudy vycházely z toho, že stěžovatel předmětné obrazy převedl na třetí osobu neplatně.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s odmítnutím svého dovolání Nejvyšším soudem pro nedostatečné vymezení důvodů přípustnosti dovolání. Podle něj z textu dovolání vyplývalo, že je toho názoru, že obecné soudy se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe a zároveň jde i o otázku, která nebyla dosud v rozhodovací praxi řešena (kolize excindačního a reinvidikačního řízení).
III. Hodnocení Ústavního soudu
Co se týče namítaného porušení práva na ochranu majetku, tak Ústavní soud konstatuje, že toto právo ani nemohlo být napadenými rozhodnutími dotčeno. Podle svého vlastního vyjádření stěžovatel předmětné obrazy prodal v roce 2002 a není tedy jejich vlastníkem. Proto v řízení, jehož předmětem je vydání těchto obrazů, které stěžovatel nevlastní a ani netvrdí, že by k nim měl nějaká jiná práva, nemohlo být jeho právo vyplývající z čl. 11 Listiny zasaženo.
Co se týče namítaného porušení práva na spravedlivý proces, tak Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
Stěžovatel brojí proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byly projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Závěr obecných soudů, že nová rozhodnutí v excindačním řízení by nemohla přinést pro něj příznivější výsledek sporu o vydání věci, vyznívá logicky a je odůvodněn odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Pro rozhodnutí v původním řízení o vydání věci totiž nebyla podstatná otázka vlastnictví obrazů a převodu vlastnictví stěžovatelem na třetí osobu, jak se mylně domnívá stěžovatel, ale otázka jejich držby.
Tento právní názor, že v řízení o vydání věci podle §18 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání je podstatná pouze držba věci, není svévolný, neboť se opírá o ustálenou judikaturu, na kterou stěžovatele zejména Nejvyšší soud upozornil. K závěru, že stěžovatel má předmětné obrazy stále v držbě, obecné soudy v původním řízení dospěly po rozsáhlém a pečlivém dokazování, kterému z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Lze dodat, že tento jejich závěr není logicky vyloučen, i kdyby soudy v řízení vycházely z toho, že stěžovatel obrazy platně nabyl a následně je prodal třetí osobě. I pokud obrazy prodal, mohly se stále nacházet u stěžovatele. Samotný skutkový závěr, že stěžovatel soudy nepřesvědčil, že držbu obrazů pozbyl, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat. Soudy v napadených usneseních stěžovateli vysvětlily, že otázku vlastnictví obrazů lze řešit pouze v excindačním řízení, které však musí zahájit vlastník a nikoliv stěžovatel. V tomto ohledu lze na napadená usnesení odkázat.
Co se týče námitky proti postupu Nejvyššího soudu při odmítnutí dovolání stěžovatele, tak ani zde Ústavní soud porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nespatřuje. Nejvyšší soud uvedl konkrétně, proč považuje dovolání stěžovatele za nepřípustné (srovnej a contrario nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014, kde odůvodnění Nejvyššího soudu bylo pouze v obecné rovině odkazem na zákonné ustanovení). Nynější věc je nutno odlišit i od nálezu sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014, kde Nejvyšší soud vymezení dovolacího důvodu v dovolání přehlédl, což i sám uznal. V nynější věci však stěžovatel skutečně v dovolání nijak nespecifikoval, v čem konkrétně spatřuje přípustnost dovolání, jak je jeho povinností (viz §241a odst. 2 občanského soudního řádu), a pouze odkázal na text §237 občanského soudního řádu.
Nad rámec posuzované věci Ústavní soud podotýká, že názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 30. 11. 2009 č. j. 29 Cdo 124/2008-171, že o platnosti převodu vlastnictví obrazů stěžovateli bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení o vydání věci mezi stěžovatelem a Českou stranou národně sociální, je závazný i pro probíhající insolvenční řízení a insolvenční správce by tedy měl podle něj postupovat.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu