ECLI:CZ:US:2014:1.US.3486.14.1
sp. zn. I. ÚS 3486/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, se sídlem nám. T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, územního odboru Přerov č. j. KRPM-80876-579/TČ-2013-140881 ze dne 28. 7. 2014 a proti usnesení Okresního soudu v Přerově č. j. 5 Nt 552/2014-11 ze dne 1. 9. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jejího práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu vlastnictví, zakotveného v článku 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo rozhodnuto o zajištění osobního motorového vozidla BMW 530 Da 5/D, RZ : X stěžovatelky za účelem zajištění náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti. A to konkrétně proto, že mělo být pořízeno z výnosu z trestné činnosti L. D. a M. D. spočívající v poškozování věřitele. L. D. a M. D. byli obviněni, že zmařili, byť i jen částečně, uspokojení svých věřitelů, protože z majetku společnosti LM Stavební, s.r.o., prostřednictvím hotovostních výběrů z účtů zcizili a odstranili majetek řádově v několika milionech korun. Dotčený automobil M. D. zakoupil jako fyzická osoba 23. 7. 2007 prostřednictvím úvěrové smlouvy společnosti Credium, a.s., za částku 499.000 Kč. Z obsahu vyšetřovacího spisu vyplývá, že náklady na pojištění vozidla stále platí M. D., a to z účtu své současné přítelkyně. M. D. i L. D. vozidlo užívají, což bylo prokázáno tím, že dne 29. 11. 2013 policejní hlídka v Přerově na ulici Želatovská jako řidiče tohoto vozidla ztotožnila L. D. Navíc se toto vozidlo nacházelo v místě trvalého bydliště bratří D. U tohoto vozidla byla také ke dni 10. 7. 2011 uplatněna škodní událost z titulu havarijního pojištění vozidla, za kterou bylo vyplaceno dne 20. 9. 2011 pojistné plnění ve výši 42.385 Kč na účet stěžovatelky, která následně 26. 9. 2011 z tohoto účtu zaslala na účet vedený na osobu M. D. finanční částku 42.042 Kč.
3. Okresní soud v Přerově napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatelky proti napadenému usnesení policejního orgánu s tím, že popsané vazby mezi stěžovatelkou a bratry D. byly zjištěny z vyšetřovacího spisu a opírají se o důkazy tam uvedené a že z pohledu popsaných skutečností se soudu jeví policejní zásah, týkající se zajištění popsaného vozidla, jako oprávněný.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že zajištěním popsaného automobilu došlo k zásahu do jejího vlastnického práva k automobilu takovým způsobem, že jí bylo znemožněno tuto věc jakkoli užívat, disponovat s ní a vykonávat další vlastnická oprávnění. Stěžovatelka je přesvědčena, že je v tomto případě nesprávně aplikován institut zajištění náhradní hodnoty vůči ní jako osobě, proti které se trestní řízení nevede a jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti je zajišťována movitá věc, která ani vztah k trestné činnosti nemá. Takovýmto způsobem nelze aplikovat institut zajištění náhradní hodnoty a napadená rozhodnutí neobsahují dostatečné odůvodnění a nejsou dostatečně důkazně podložena. Stěžovatelka má za to, že pro zásah do jejího vlastnického práva nebyly splněny podmínky, neboť ani ona, ani zajištěný automobil nemají vztah k trestné činnosti a takový vztah nebyl ani odůvodněn, ani prokázán. Zajištění automobilu bylo učiněno v rozporu se zákonem a ve svém důsledku tak došlo k porušení stěžovatelčiných práv vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a práva na pokojné užívání majetku dle Dodatkového protokolu k Úmluvě.
5. Postupem policejního orgánu a Okresního soudu v Přerově došlo podle stěžovatelky i k porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a dle čl. 6 Úmluvy. Policejní orgán totiž rozhodl o zajištění automobilu jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti, aniž by toto své rozhodnutí řádně odůvodnil. Tím, že ani Okresní soud v Přerově zamítnutí stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu neodůvodnil nedostatečným způsobem, zasáhl do základního práva stěžovatelky garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny i článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Okresní soud v Přerově svým postupem porušil též článek 90 Ústavy, neboť stěžovatelce neposkytl ochranu proti nezákonnému postupu policejního orgánu.
6. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka byla nezákonným postupem policejního orgánu a Okresního soudu v Přerově omezena na svém vlastnickém právu a musela vynaložit náklady na ochranu svého vlastnického práva, protože v řízení před Ústavním soudem musela být povinně zastoupena advokátem, požaduje ve své ústavní stížnosti i přiznání náhrady nákladů řízení.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů, a to i v případě, kdyby výklad podústavního práva obecnými soudy nebyl správný. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný zásah do práv stěžovatelky na ústavní úrovni neshledal. Odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí je sice kusé, nicméně sám popis skutkových okolností případu v rozhodnutí má vypovídací hodnotu. Nadto se nejedná o zásah do majetku stěžovatelky definitivní a v případě následného zjištění, že bylo v jejím případě postupováno nezákonně, má k dispozici další zákonné prostředky k ochraně svého vlastnictví.
10. Ústavní soud proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů zastoupení ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu