ECLI:CZ:US:2014:1.US.3811.13.1
sp. zn. I. ÚS 3811/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele L. N., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, AK KONEČNÝ s.r.o., se sídlem Na Střelnici 39, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2013 č. j. 3 Tdo 648/2013-41, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. ledna 2013 č. j. 55 To 330/2011- 885 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. září 2011 č. j. 5 T 64/2010-727, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž byla porušena ústavně zaručená práva, která jsou chráněna čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel byl společně s O. M. (dále jen spoluobviněný) uznán vinným ze spáchání trestného činu lichvy podle §253 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. zákon"), za což byl odsouzen podle §253 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zákona, §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel uvádí, že se trestného činu nedopustil, přičemž jeho obhajoba nebyla provedenými důkazy před soudem prvního ani druhého stupně jakkoli vyvrácena. Zdůraznil, že pouze jako kupující podepsal s poškozenými kupní smlouvu na nemovitosti, kdy spoluobviněný měl vystupovat při uzavírání smlouvy jako zprostředkovatel. Stěžovatel měl předložit a nechat poškozeným podepsat kupní smlouvu a nikoliv smlouvu o půjčce se zástavním právem na předmětných nemovitostech a takto měli způsobit poškozeným škodu ve výši nejméně 705 000 Kč.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv tím, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu se svými právy a povinnostmi tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci bez jakýchkoli pochybností, na jehož podkladě by mohlo být spravedlivě rozhodnuto. Obecné soudy neprovedly důkazy navržené na jeho obhajobu v odvolacím řízení a v odůvodnění rozhodnutí svůj postup řádně nevyložily. Skutkové závěry obou soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a rovněž i s právními závěry těchto soudů a tento extrémní nesoulad měl za následek porušení základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu dotčení principů řádného a spravedlivého procesu. Rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné a nezákonné, neboť není řádně odůvodněno a je v rozporu s §125 tr. řádu. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýkal, že vady řízení nenapravil a těmito vadami se odmítl zabývat.
5. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a poukázal na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 4/04, III. ÚS 84/94, III. ÚS 3136/09 a v ústavní stížnosti uvedl, že se trestním řízením cítí poškozen, poukázal na to, že není vlastníkem nemovitostí, nemovitost chátrá (poškození v nemovitosti nebydlí) a zaplacené peníze mu nevrátili. Stěžovatel upozornil na to, že zpochybňováním veřejných listin dlužníky vzniká nebezpečný precedens jak se vyhnout placení závazků a navrhl, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla zrušena.
6. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 64/2010. S ohledem na to, že průběh řízení je stěžovateli znám, nebude Ústavní soud obsah spisu a průběh trestního řízení znovu podrobně rekapitulovat.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a řízení, které na jejich základě bylo provedeno, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
8. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
9. Stěžovateli je kladeno za vinu, že společně se spoluobviněným využili nezkušenosti, důvěřivosti a nedostatečného právního vědomí poškozených (zejména neznalosti problematiky zajišťovacích institutů, převodů vlastnických práv k nemovitostem), kteří měli za to, že svou nemovitost poskytují pouze jako zástavu k zajištění sjednané půjčky. Poškození byli ještě v tomto přesvědčení utvrzováni poukazem na skutečnost, že pokud do tří měsíců peníze vrátí, nemovitosti se převedou zpět na jejich osoby. Podle zjištění soudu pak kupní cena za nemovitosti byla sjednána na 425 000 Kč, ačkoli ve skutečnosti byla jejich odhadní cena minimálně 1 130 000 Kč, hodnota byla k hodnotě vzájemného protiplnění, tedy k sjednané kupní ceně v hrubém nepoměru ke skutečné ceně nemovitostí. Poškozeným tak způsobili škodu nejméně 705 000 Kč. Soud zároveň nepominul ani to, že poškozeným bylo vyplaceno pouze 300 000 Kč a nikoli kupní cena podle smlouvy. Obvinění skutečně sledovali jediný cíl, a sice zajistit si buď nestandardně vysoký (lichvářský) úrok 125 000 Kč, anebo by obviněný stěžovatel případně získal nemovitosti v hodnotě nesrovnatelně vyšší (1 130 000 Kč), než byla částka původně poskytnutá poškozeným.
10. Obecné soudy dospěly k závěru, že poškození podepsali kupní smlouvu na nemovitost za částku, jež je v hrubém nepoměru s poskytnutou půjčkou, právě v tísni, zapříčiněné jejich sníženými intelektuálními schopnostmi, psychickou, osobní a finanční tísní. Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu [zrušující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 3 Tdo 350/2012 (§265s odst. 1 tr. řádu)], aby věnoval pozornost obsahu inkriminované smlouvy jako celku, s akcentem na její ustanovení čl. X. Ten dostatečně přesvědčivě, v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. řádu) zdůvodnil, proč se posléze přiklonil k závěru, že cílem jednání obviněných (celé transakce) bylo převedení vlastnického práva k nemovitostem na obviněného stěžovatele za zjevně nevýhodných podmínek pro poškozené.
11. Ústavní soud konstatuje, že v rozhodnutích trestních soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že celá věc opakovaně prošla všemi stadii řízení před soudy, včetně dovolacího soudu. Soud při protichůdných tvrzeních poškozených a obviněných vycházel především z celého obsahu předmětné kupní smlouvy, kdy se zaměřil na otázku, jaký byl vlastně její celkový účel a především, kdo z ní mohl mít prospěch. Z rozsudku také vyplynulo, že soud měl možnost se na základě ústnosti a bezprostřednosti řízení (§2 odst. 11 tr. řádu) na vlastní oči přesvědčit o naprosté rozdílnosti intelektových schopností a právních znalostí mezi poškozenými a obviněnými.
12. Ústavní soud je toho názoru, že skutkové a právní závěry soudů mají oporu v provedených důkazech vyhodnocených v souladu s pravidly stanovenými trestním řádem. Důvody, pro které soud nevyhověl důkaznímu návrhu obhajoby, jímž měla být stanovena cena nemovitosti (revizní znalecký posudek), jsou v něm vysvětleny dostatečně (viz odůvodnění na str. 11 sp. zn. 55 To 330/2011). Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí. Napadená rozhodnutí soudů jsou pečlivě odůvodněna a je v nich vyloženo v souladu s ustanovením §125 tr. řádu, případně §134 odst. 2 tr. řádu, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů soudy dovodily naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §253 odst. 1, 2 tr. zákona.
13. Ústavní soud tedy nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů k otázkám rozhodným pro právní posouzení věci zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, své úvahy nedostatečně odůvodnily, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle. Právním závěrům soudů, podle nichž jednáním stěžovatele došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §253 odst. 1, 2 tr. zákona, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud v dalších podrobnostech odkazuje na logická a srozumitelná odůvodnění rozhodnutí soudů, neboť není třeba znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele.
14. Z obsahu napadeného rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení ze dne 19. září 2013 č. j. 3 Tdo 648/2013-41 (v pořadí druhém rozhodnutí o dovolání) dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem. Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
15. Ústavní soud uzavírá, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého (řádného) procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Okolnost, že stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
16. Právo na spravedlivý (řádný) proces totiž není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonu odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
17. Za daných okolností proto Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti shora označeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
18. Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu