ECLI:CZ:US:2014:1.US.4094.12.1
sp. zn. I. ÚS 4094/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Höfera, zastoupeného JUDr. Josefem Vítem, advokátem se sídlem Kostelní 146/3, 682 01 Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012 č. j. 22 Cdo 1857/2010-286, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2009 č. j. 49 Co 405/2006-273 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 6. 6. 2006 č. j. 3 C 263/2005-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, a to zejména práva na ochranu vlastnictví, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 až čl. 38 Listiny.
2. Stěžovatel podal žalobu dne 9. 8. 1995, kterou se domáhal, aby byla žalovaným uložena povinnost zdržet se poškozování obvodové zdi, dřevěné štítové konstrukce a střešní konstrukce a krytiny jeho domu.
3. Napadeným rozsudkem Okresní soud ve Vyškově stěžovatelovu negatorní žaloba zamítl. V odůvodnění soud nejdříve vyjasnil vlastnické vztahy a konstatoval, že z provedeného dokazování nepochybně vyplývá, že zeď vzniklá odbouráním části nemovitosti, byť je obvodovou zdí stěžovatelovy nemovitosti, stojí na pozemku žalovaných. Nestala se však součástí nemovitosti žalobce, neboť není samostatným předmětem právních vztahů a žalovaní ji nabyli přírůstkem. Na výzvu soudu k doplnění tvrzení o skutečnostech, ze kterých stěžovatel dovozuje vydržení pozemku pod spornou zdí, uvedl stěžovatel pouze faktické užívání zdi a odkaz na dokumentaci, což nebylo soudem shledáno k prokázání toho, že věc držel, že byla držba skutečně vykonávána a že nakládal s věcí jako s vlastní, za dostatečné. Dobrou víru prokazoval pouze přesvědčením svým a svého právního předchůdce a soudními spisy týkajícími se dědictví a darovací smlouvy, přičemž žádný z těchto se netýkal předmětného pozemku, naopak byla dobrá víra zpochybněna prokázáním faktického nakládání se zdí žalovanými. K samotné rušivé činnosti vzal soud za prokázané, že žalovaný v době před podáním žaloby odstranil z okraje střechy stěžovatele plechy. Toto jednání bylo jednorázové a nebylo třeba se obávat jeho opakování. Vzhledem k tomu, že negatorní žaloba přichází v úvahu v případě, že neoprávněný zásah trvá nebo bezprostředně hrozí jeho opakování, soud žalobu zamítnul.
4. Odvolací soud napadeným rozsudkem prvoinstanční rozsudek potvrdil. Nejdříve se zabýval námitkou podjatosti, vznesenou stěžovatelem vůči soudkyni, která rozhodovala ve věci v prvním stupni. Stěžovatel primárně dovozoval důvody podjatosti soudkyně z jejího postupu v řízení (třikrát rozhodla v neprospěch stěžovatele, zamítla návrh na předběžné opatření, nesprávně rozhodla o odmítnutí žaloby, průtahy a celková délka řízení), které však samy o sobě podjatost založit nemohou. Ze skutečností, že odvolacím soudem byl dvakrát rozsudek soudu prvního stupně zrušen a že byla stěžovatelova stížnost na průtahy v řízení shledána důvodnou, nelze dovozovat ani získání negativního poměru k věci, jelikož rušení rozhodnutí je běžnou součástí práce soudců, a byť tyto skutečnosti mohou způsobit určitou nelibost, nejsou způsobilé založit dostatečně intenzivní negativní vztah k věci, účastníkům či jejich zástupcům. Ohledně použitelnosti negatorní žaloby se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, tedy že není s ohledem na ojedinělost zásahu na místě, a námitkou směřující proti posouzení vydržení vlastnického práva ke zdi a pozemku pod ním se tak už s ohledem na procesní ekonomii nezabýval.
5. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudů nižších instancí. Skutečnost, že odvolací soud v jednom z předchozích rozhodnutí akceptoval negatorní žalobu, dle něj není významná, neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí rozhodnul na základě stejného názoru jako soud prvního stupně. Nejpozději v odvolacím řízení tak byl stěžovateli tento názor znám, mohl proti němu uplatnit argumenty a nebyl tak zkrácen na svých procesních právech. Odvolací soud neměl povinnost poučit stěžovatele o možnosti domáhat se něčeho jiného, tedy o případnosti jiných druhů žalob, ale pouze pomoci stěžovateli zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit. Nedostatek poučení pak může přípustnost dovolání podle §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") založit, pouze pokud by posouzení postupu odvolacího soudu vycházelo ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především polemizuje s posouzením námitky vydržení předmětné zdi a části pozemku pod ní a se závěrem, že předmětná zeď není samostatným předmětem právních vztahů. Nesouhlasí taktéž s názorem soudů, že negatorní žaloba nebyla na místě. O námitce podjatosti nebylo dle stěžovatele rozhodnuto, soud se s ní vypořádal pouze v rámci odůvodnění. Před soudem prvního stupně se mu nedostalo náležitého poučení dle §118a odst. 3 a §119a o. s. ř., což nebylo napraveno ani soudem odvolacím. Když se pak dovolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a soudu odvolacího a nadto nepřihlédl k tvrzeným procesním vadám, zkrátil stěžovatele na právu na řádné projednání jeho věci a porušil jeho právo na spravedlivý proces. Bylo porušeno i stěžovatelovo právo legitimního očekávání rozhodnutí, když dovolací soud rozhodl v rozporu se svou dosavadní judikaturou a zákonem, protože v dřívějším rozhodnutí o konkretizaci petitu se ztotožnil s uplatněním negatorní žaloby. Na závěr stěžovatel poukazuje na neúměrnou délku řízení, která dle jeho názoru taktéž mohla zasáhnout do jeho práva.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. V souvislosti s tím je významné, že stěžovatel podstatnou část své stížnosti staví na polemice s právním posouzením případu obecnými soudy. Ústavní soud však stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není tedy další instancí, jejímž úkolem je posuzovat věcnou správnost rozhodnutí vydaných obecnými soudy z pohledu podústavního práva. Jeho úkolem je pouze posouzení ústavnosti rozhodnutí a řízení jemu předcházejícímu. Porušení ústavně garantovaných práv by bylo možné konstatovat pouze v případě, pokud by interpretace a aplikace podústavního práva obecnými soudy vykazovala extrémní vybočení z principů zakotvených v Ústavě a Listině (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012). Taková interpretace v projednávaném případě shledána nebyla. Obecné soudy vyšly z provedeného dokazování a náležitě odůvodnily svůj názor o vlastnictví ke sporné zdi, když konstatovaly, že sporná zeď není samostatným předmětem právních vztahů a je tak součástí pozemku žalovaných, který nemohl stěžovatel vydržet, neboť ani po náležitém poučení soudem neprokázal existenci právního úkonu či skutečnosti, která by zakládala jeho oprávněnou držbu a dobrou víru. Stejně tak je řádně zdůvodněno, proč dle obecných soudů nepřísluší aplikovat na projednávaný případ negatorní žalobu. Pokud z právních předpisů a judikatury vyplývá, že je zapotřebí, aby zásah do vlastnického práva trval nebo aby hrozilo jeho bezprostřední opakování, pak nepředstavuje zamítnutí negatorní žaloby s odkazem na skutečnost, že došlo k jedinému zásahu do vlastnického práva před více než deseti lety jakýkoli zásah do ústavně zaručených práv, byť s tímto názorem stěžovatel nemusí souhlasit.
9. Co se týče námitky podjatosti soudkyně prvního stupně, s touto se odvolací soud náležitě vypořádal ve svém odůvodnění. Případně uvedl, že samotný postup soudce v řízení nezakládá důvod pro vyloučení soudce z rozhodování, jak je uvedeno v ustanovení §14 o. s. ř. S tímto názorem se Ústavní soud ztotožňuje. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti. Samotný postup soudce v projednávané věci však objektivní kritérium naplnit nemůže, neboť v takovém případě by se mohlo vylučování pro podjatost stát procesním prostředkem k ovlivnění projednávání věci samotné účastníky řízení, v jejichž neprospěch by se mohlo samotné řízení ubírat. Jak už poznamenal odvolací soud, postup, kdy je rozhodnutí zrušeno a vráceno soudu prvního stupně k dalšímu řízení, je v rámci fungování soudní soustavy běžným a soudce jako profesionál nemůže být tímto aspektem ovlivněn v rozhodování. Situace, kdy by mohl být zákonný soudce vyloučen z rozhodování ve věci právě kvůli postupu je upravena zvláště (srov. ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř.), a může k ní dojít toliko v případě nerespektování závazného právního názoru nadřazeného soudu.
10. Co se týče namítaného nedostatku náležitého poučení dle ustanovení §118a odst. 3 a §119a o. s. ř., Ústavní soud v minulosti uvedl, že smyslem poučovací povinnosti je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž byl poučen, že takové břemeno má [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2809/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 59/56 SbNU 631), nález sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31)]. Ukáže-li se tedy v průběhu řízení, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je vylíčil neúplně, případně pokud je soud přesvědčen, že věc může být posouzena po právní stránce odlišně a je zapotřebí doplnit důkazy, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil. Stěžovatel přitom neměl ve sporu neúspěch z toho důvodu, že by neunesl svá břemena, neboť z rozhodnutí vyplývá, že skutkový stav byl dostatečně v letitém sporu vyjasněn. V daném případě se nejedná ani o situaci spadající pod ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., neboť soud neposuzoval věc po právní stránce odlišně, jak uvedl ve svém rozhodnutí již Nejvyšší soud, ale právě podle stěžovatelova návrhu, přičemž žalobu na základě důkazů a právního hodnocení zamítnul. Nelze tedy konstatovat, že by bylo nedostatkem poučovací povinnosti zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
11. V případě práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud podotýká, že stěžovatel má k dispozici jiné prostředky, zakotvené především v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, které mu právní řád k ochraně tohoto práva poskytuje. Pokud stěžovatel tyto prostředky nevyčerpal, Ústavní soud nesmí závazně předjímat rozhodnutí obecných soudů o existenci průtahů ve skončeném řízení, neboť by se tak dopustil svévole a výkonu státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151)]. Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení již skončeném je tak nutné v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochrany práva odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
12. Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout zčásti jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro nepřípustnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu