ECLI:CZ:US:2014:1.US.799.13.1
sp. zn. I. ÚS 799/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Heineken Česká republika, a.s., se sídlem U Pivovaru 1, Krušovice, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 6. 3. 2012 č. j. 24 EXE 1452/2010-189 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012 č. j. 26 Co 234/2012-249, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů z důvodu porušení jejích ústavně zaručených práv, a to na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva").
2. Na majetek stěžovatelky byla usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 9. 2010 č. j. 24 EXE 1452/2010-46 nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 108 885 EUR a 145 173,25 Kč. Stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce z důvodu zániku exekvované pohledávky započtením proti příslušné části pohledávky stěžovatelky vůči oprávněnému ve výši 324 009,72 EUR, který byl v záhlaví uvedeným usnesením zamítnut. Tato pohledávka měla vzniknout na základě Smlouvy o prodeji a koupi akcií (dále jen "Smlouva"), uzavřené mezi oprávněným jakožto prodávajícím a stěžovatelkou jakožto kupujícím. Čl. 7.12(i) Smlouvy zakotvoval způsob určení konečné kupní ceny, kterým se předběžná kupní cena upravila v závislosti na určení výše aktuální úpravy s tím, že pokud se oprávněný se stěžovatelkou nedohodnou na výši aktuální úpravy, bude tato výše s konečnou platností určena nestranným auditorem ve smyslu čl. 7.10 Smlouvy, o kterém se oprávněný se stěžovatelkou měli písemně dohodnout. V případě neuzavření takové dohody měl být nestranný auditor jmenován prezidentem Institutu autorizovaných účetních Anglie a Walesu, a to ze tří společností: Deloitte, PriceWaterhouseCoopers nebo B.D.O.
3. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že stěžovatelka požádala oprávněného o sdělení, koho z auditorů by navrhoval jmenovat nestranným auditorem, dalším dopisem pak stěžovatelka navrhla, aby byla nestranným auditorem jmenována společnost Deloitte. Na ten navazoval dopis oprávněného, kterým sdělil stěžovatelce, že je připraven souhlasit s tím, aby společnost Deloitte byla oslovena s žádostí o sdělení podmínek, za kterých poskytne smluvním stranám požadované služby. Společnost Deloitte Advisory, s.r.o., pak dopisem stranám sdělila, že požadavky oprávněného jí nedovolují přijmout roli nestranného auditora na základě třístranné dohody. Na ten navazoval dopis společnosti Deloitte Advisory, s.r.o., ve kterém uvádí, že na základě dohody mezi společností a stěžovatelkou, která byla uzavřena v návaznosti na společný dopis oprávněného a stěžovatelky nadepsaný "Postoupení", byla společnost angažována k rozhodnutí ohledně sporných položek. Na základě následného rozhodnutí společnosti Deloitte Advisory, s.r.o., stěžovatelka fakturovala oprávněnému část nákladů nestranného auditora, kteroužto pohledávku poté započetla, jak je uvedeno výše. S ustanovením společnosti Deloitte Advisory, s.r.o., nestranným auditorem oprávněný v dalších písemnostech nesouhlasí.
4. Dle hodnocení soudu prvního stupně dohoda o ustanovení nestranného auditora uzavřena nebyla. Co se týče dopisu nadepsaného "Postoupení sporných položek k rozhodnutí nestrannému auditorovi / Instrukce pro nestranného auditora", tento dohodou účastníků o ustanovení nestranného auditora ve smyslu Smlouvy není. Nebylo tak prokázáno, že společnost Deloitte Advisory, s.r.o., byla nestranným auditorem, tato společnost navíc není totožná se společností Deloitte, která měla být nestranným auditorem dle Smlouvy. Stěžovatelce tak dle soudu nevznikla pohledávka na úhradu nákladů nestranného auditora, kterou by mohl započíst vůči pohledávce oprávněného, proto návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítl.
5. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením tak, že je zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že povinná neprokázala důvody k zastavení exekuce. Neprokázala totiž existenci své tvrzené pohledávky vůči oprávněnému, a to již v rovině právního důvodu jejího vzniku, kterým měla být písemná smlouva účastníků o ustanovení auditora. Existenci této smlouvy však stěžovatelka neprokázala, když neprokázala existencí jednoznačného písemného návrhu této smlouvy a jejího jednoznačného písemného přijetí. Jednoznačná oferta a jednoznačná akceptace nebyla obsažena v žádné z listin, které byly v průběhu řízení k důkazu předloženy, přičemž neexistenci těchto náležitostí dvoustranného právního úkonu nelze nahradit dovoláváním se kontextu v jiných listinách. Výdaje stěžovatelky vynaložené na uhrazení nákladů společnosti Deloitte Advisory, s.r.o., tak nelze považovat při neexistenci písemné dohody účastníků o ustanovení auditora za pohledávku stěžovatelky vůči oprávněnému.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění nevyplývá vztah mezi právními závěry a skutkovými zjištěními. Dále stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud opomenul vypořádat se s šestnácti novými listinnými důkazy, které předložila v odvolacím řízení v souladu se zásadou úplné apelace vyplývající z ustanovení §254 odst. 5 a 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
7. Závěrem stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že Okresní soud v Rakovníku konstatoval, že listina "Postoupení sporných položek k rozhodnutí nestrannému auditorovi / Instrukce pro nestranného auditora" není dohodou účastníků o ustanovení nestranného auditora, aniž by tuto listinu měl při rozhodování k dispozici, v důsledku čehož nemají právní závěry soudu prvního stupně oporu v provedeném dokazování.
III.
Přípustnost Ústavní stížnosti
8. Před tím, než Ústavní soud přistoupil k posouzení ústavní stížnosti, posoudil její přípustnost. Rozhodnutí Krajského soudu v Praze bylo vydáno dne 14. 11. 2012, doručeno bylo však až dne 7. 1. 2013. Podle novelizace o. s. ř. a zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, provedené zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a některé další zákony, byla stěžovatelka povinna pro přípustnost ústavní stížnosti využít i mimořádný opravný prostředek v podobě nenárokového dovolání (vázáno na den počátku běhu lhůty, tedy na den doručení), zároveň však bylo její dovolání posuzováno dle úpravy staré (vázáno na den vydání rozhodnutí, proti kterému je podáváno dovolání). Tomuto rozporu se Ústavní soud věnoval např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1625/13 ze dne 24. 10. 2013 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1082/13 ze dne 10. 7. 2013. Stěžovatelka však proti rozhodnutí odvolacího soudu podala zároveň dovolání i ústavní stížnost, přičemž dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost usnesením ze 4. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1070/2013-288. Ústavní soud tak shledal, že není na místě odmítnout stížnost pro předčasnost, neboť řízení před obecnými soudy je již skončeno, ani pro nevyčerpání všech opravných prostředků.
IV.
Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Ústavní soud již v minulosti judikoval požadavky na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí a hodnocení důkazů tak, aby byla v souladu s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287), sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337)]. Co se týče odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze a hodnocení, Ústavní soud nesouhlasí s námitkou stěžovatelky, že z rozhodnutí nevyplývá vztah mezi učiněnými závěry a skutkovými zjištěními. Je pravda, že odvolací řízení dle části šesté o. s. ř. se řídí zásadou úplné apelace, nicméně z rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka neprokázala existenci tvrzené pohledávky, která má pro dané řízení naprosto zásadní význam. Pokud tato pohledávka měla vzniknout, jak soud ve svém odůvodnění uvádí, na základě písemné dohody stěžovatelky a oprávněného, a stěžovatelka takovou dohodu nepředložila a nepodařilo se jí ani prokázat existenci jednoznačné oferty a akceptace, nelze odvolacímu soudu vyčítat to, že se s navrhovanými důkazy vypořádal stručně s poukazem na to, že existence dohody se nelze dovolávat pomocí kontextu v jiných listinách. Je tedy zřejmé, že se jednalo právě o tuto úvahu, jež odvolací soud vedla k jeho závěrům a k tomu, že se důkazy navrhovanými stěžovatelem jednotlivě a explicitně nezabýval.
11. Co se týče námitky stěžovatelky proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku, Ústavní soud připouští, že je opodstatněná, tedy že soud prvního stupně listinu "Postoupení sporných položek k rozhodnutí nestrannému auditorovi / Instrukce pro nestranného auditora" k dispozici neměl. Ústavní soud pak nebude spekulovat, zda při tomto tvrzení soud prvního stupně vycházel z rozhodnutí vydaných v jiných řízeních mezi stěžovatelkou a oprávněným či z jiných listin, neboť to pro posouzení stížnosti není významné. Významným je, že v řízení ležela povinnost tvrzení a povinnost důkazní na stěžovatelce, a bylo tedy na ní, aby existenci tvrzené dohody prokázala. Pokud proto stěžovatelka existenci dohody neprokázala těmi důkazy, které předložila, a které tedy soud k dispozici měl, nemůže se stěžovatelka dovolávat nesprávnosti rozhodnutí jen proto, že soud odkázal mj. na listinu, o které měl povědomí pouze zprostředkovaně. Soud odvolací navíc předmětnou listinu již k dispozici měl, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu bylo shledáno ústavně konformním. Ústavní soud přitom odkazuje na svou judikaturu, dle které jednotlivé procesní nedostatky nemusí vést nutně ke zrušení napadených rozhodnutí, pokud, nahlíženy v kontextu celého procesu, nedosahují ústavněprávní roviny (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3980/13 ze dne 6. 2. 2014; usnesení sp. zn. IV. ÚS 583/99 ze dne 31. 5. 2000; usnesení sp. zn. III. ÚS 639/02 ze dne 29. 1. 2004; usnesení sp. zn. III. ÚS 474/04 ze dne 29. 6. 2005). S ohledem na judikaturu tak Ústavní soud neshledal v projednávaném případě zásah do stěžovatelčiných práv rozhodnutím soudu prvního stupně a důvod k jeho zrušení.
12. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu