ECLI:CZ:US:2014:1.US.929.14.1
sp. zn. I. ÚS 929/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., t.č. ve Věznici Jablonec nad Nisou, zastoupeného JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem U Soudu 363/10, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 6 Tdo 1316/2013-52, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2013 č. j. 1 To 39/2013-1341 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 19. 3. 2013 č. j. 28 T 12/2012-1277, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 8. 4. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvého stupně bylo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo jako nepřípustné usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že byl rozhodnutími obecných soudů, které napadá, zasažen ve svém právu na spravedlivý proces. V řízení před Krajským soudem v Ostravě, pobočky v Olomouci, podle stěžovatele státní zástupce při kladení dotazů svědkům tyto naváděl, jak mají na položené otázky odpovědět, přičemž není přípustné pokládat otázky kapciózní a navádějící. K porušení práva na spravedlivý proces došlo i odmítnutím provedení důkazů, které byly navrhovány stěžovatelem. K zásahu do stěžovatelova práva podle čl. 37 odst. 2 Listiny mělo dojít i tím, že skutek byl popsán nedostatečně. Protože nebylo jasně zřejmé, co je stěžovateli kladeno za vinu, tak se nemohl řádně připravit na svou obhajobu, čímž bylo porušeno jeho právo na řádnou obhajobu od počátku řízení.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu