ECLI:CZ:US:2014:1.US.987.14.1
sp. zn. I. ÚS 987/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti R. K., zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem Ph.D., advokátem, se sídlem Bašty 8, Brno, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 151/2013-614 ze dne 22. 11. 2013, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 3. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž mělo být porušeno její právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem dle čl. 36 odst. 1, a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo z podnětu odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Opavě proti rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 1 T 42/2010-590 ze dne 10. 4. 2013 rozhodnuto, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") se uvedený rozsudek v celém rozsahu zrušuje (výrok I.), podle §259 odst. 1 tr. ř. se věc vrací soudu I. stupně, aby ve věci učinil rozhodnutí nové (výrok II.), a podle §262 tr. ř. se nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (výrok III.). V předmětné trestní věci rozhodoval Okresní soud v Opavě jako soud nalézací celkem třikrát, a to rozsudky ze dne 8. 11. 2010, ze dne 14. 5. 2012 a dále ze dne 10. 4. 2013, jimiž stěžovatelku a spoluobžalovaného K. S. vždy zprostil obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Z podnětu odvolání státní zástupkyně však byly tyto zprošťující rozsudky opakovaně Krajským soudem v Ostravě zrušeny, naposledy usnesením napadeným projednávanou ústavní stížností.
Stěžovatelka vyslovuje pochybnosti o nestrannosti odvolacího soudu, který již třikrát zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně pro opakovaný výskyt podstatných vad a pro pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Má za to, že se soud prvního stupně řídil závaznými pokyny odvolacího soudu, nové důkazy posoudil v kontextu dosavadního průběhu řízení a skutkových zjištění a po podrobném zhodnocení opakovaně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že skutek uvedený v obžalobě je trestným činem. Je přesvědčena o tom, že odvolací soud zrušil rozsudky nalézacího soudu z důvodu odlišného právního názoru, aniž by respektoval zásadu uvedenou v §2 odst. 6 tr. ř. Pochybnost o nestrannosti stěžovatelka odůvodňuje i tím, že odvolací soud vždy rozhodoval v neveřejném zasedání bez účasti stěžovatelky. Má za to, že pro nařízení projednání věci v jiném složení senátu nebyly splněny podmínky, neboť pro takový postup nebyly jednoznačně prokázány tzv. důležité důvody. V této souvislosti odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2317/11. Dle jejího názoru přikázání věci jinému senátu, který není s případem obeznámen, přinese další neodůvodněné a zbytečné průtahy.
Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí obecného soudu konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod pro zásah do jeho rozhodovací činnosti.
Skutkově i právně shodnou problematiku Ústavní soud již řešil, a to na základě obsahově obdobné ústavní stížnosti spoluobžalovaného K. S., podané proti stejnému usnesení Krajského soudu v Ostravě. Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by napadeným kasačním rozhodnutím, jímž bylo nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, byla porušena tvrzená ústavní práva (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 970/14 ze dne 15. 10. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na nyní projednávanou věc, Ústavní soud na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí odkazuje, aniž by shledal důvody na něm cokoliv změnit.
Ústavní soud, stejně jako v usnesení sp. zn. IV. ÚS 970/14, ale i v dalších rozhodnutích vydaných v obdobných věcech (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1913/07 ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 1698/13 ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014) připomíná, že je zásadně oprávněn meritorně rozhodovat jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutí "konečnému", tj. zpravidla tomu, jímž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01 ze dne 5. 9. 2001 (U 33/23 SbNU 383)]. Za taková rozhodnutí lze považovat i některá nemeritorní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a účastník již nemá možnost je napadnout. K tomuto typu rozhodnutí patří i pokyn odvolacího soudu podle §262 tr. ř., aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Tím je zohledněna zásada ekonomie řízení, neboť pokud by bylo případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny v důsledku takového rozhodnutí konstatováno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela neekonomicky.
Při rozhodování, zda má být postupováno podle §262 tr. ř., musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup zcela výjimečný, ale v odůvodněných případech dovolený (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2531/12 ze dne 18. 9. 2012). Aplikace ustanovení §262 tr. ř. však musí být zdůvodněna vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Příkladem takové situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu - odvolací soud může např. zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnost svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013). Kasační zásah Ústavního soudu by pak přicházel v úvahu tehdy, pokud by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 tr. ř. náležitě neodůvodnil nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných, byl by tedy projevem zjevné libovůle (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2991/09 ze dne 14. 1. 2010).
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nepracoval adekvátním způsobem se všemi ve věci shromážděnými důkazy, mnohé důkazy naopak pomíjel či devalvoval jejich hodnotu. V postupu nalézacího soudu shledal jistou formálnost, bezradnost při práci se znaleckými posudky, nedůslednost a nejednoznačnost při vedení výslechů a laxnost při odstraňování rozporů či zprocesňování informací poskytnutých mimo rámec znaleckých posudků, což vedlo až k rozporům ve vyjádřeních znalců a k výraznému odklonu od merita projednávaného skutku. Dílem i přičiněním žaloby tak ve věci došlo k vychýlení dokazování směrem k fatálnímu následku v podobě úmrtí poškozené, tj. k okolnostem pro posouzení žalovaných skutků sekundárním či podružným, pročež se nalézací soud zcela opomněl zabývat ve věci rozhodující skutečností, tedy tím, co oba obžalovaní jako lékaři fakticky udělali a co mohli a měli za dané situace vykonat, jinými slovy, zda obžalovaní beze zbytku dostáli svým povinnostem ve smyslu §55 odst. 1, odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31. 3. 2012. Kritika odvolacího soudu směřovala i do odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bylo mu vytknuto, že nepopsal zjištění vyplývající z jednotlivých důkazů a neuvedl, které z daných informací jsou pro skutková zjištění relevantní, že své závěry nepřijal na podkladě všech ve věci realizovaných důkazů a tyto nevyhodnotil ve svém souhrnu v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., v důsledku čehož dospěl k vnitřně rozpornému závěru, podle něhož při poskytování zdravotní péče poškozené "byly u lékařů shledány chyby, byla špatně stanovena diagnóza a došlo k chybám organizačního charakteru a v podstatě nebyla zahájena žádná léčba", přesto oba obžalované - lékaře - zprostil obžaloby.
Odvolací soud poukázal na konkrétní skutkové okolnosti, které byly obsahem dokazování, jež však soud prvního stupně opakovaně pomíjel, a postup dle §262 tr. ř. pak považoval za nutný právě s ohledem na projevenou neschopnost nalézacího soudu napravit pochybení, opakovaně vytknutá v předchozích kasačních rozhodnutích. Odvolacímu soudu přitom nelze upírat možnost vyjádřit se k hodnocení důkazů, jestliže soud prvního stupně z kontextu provedených důkazů arbitrárně vyjímá jen některé skutečnosti, zatímco jiné významné okolnosti pomíjí. Ze strany odvolacího soudu tak šlo primárně o kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nikoliv o vnucování vlastní verze skutkových zjištění či o odlišné hodnocení důkazů, jak tvrdí stěžovatelka. Sám odvolací soud v napadeném usnesení zdůraznil, že k použití ustanovení §262 tr. ř. přistoupil zcela mimořádně, z důvodu opakovaného nedodržení základních zásad trestního řízení dle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nikoli proto, aby nalézací soud nutně dospěl k jiným skutkovým závěrům.
Za uvedeného stavu nelze dospět k závěru, že by se Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací ve svém usnesení danou otázkou dostatečně nezabýval. Ve spojení s argumentací vztahující se ke kasačnímu výroku i ve spojení s odůvodněním předchozích zrušujících rozhodnutí není jeho rozhodnutí projevem zjevné libovůle. Nelze tedy přisvědčit názoru stěžovatelky o neústavním zásahu do jejího práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny. Nelze přisvědčit ani stěžovatelčině pochybnosti o nestrannosti odvolacího soudu, mající původ v jeho postupu, kdy vždy rozhodoval v neveřejném zasedání bez účasti stěžovatelky. Odvolací soud nepochybil, pokud za situace, kdy bylo zřejmé, že zjištěné závažné vady nelze odstranit ve veřejném zasedání, nařídil ve smyslu §263 odst. 1 písm. b) tr. ř. neveřejné zasedání.
Stěžovatelčin poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2317/11 ze dne 24. 1. 2012 (N 19/64 SbNU 187) je nepřípadný, neboť v něm Ústavní soud vycházel z odlišných zjištění. Napadenému rozhodnutí předcházely čtyři zprošťující rozsudky soudu I. stupně, které vždy odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně. Přitom dvakrát nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. V prvém případě, a to při třetí kasaci, poukázal na zatvrzelost nalézacího soudu, který odmítl respektovat jeho závazné pokyny. Toto první rozhodnutí odvolacího soudu učiněné dle §262 tr. ř. Ústavní soud přezkoumal na základě ústavní stížnosti, v postupu soudu neshledal nic protiústavního, avšak již tehdy upozornil na skutečnost, že takový postup musí být zcela výjimečný a řádně odůvodněný. Soud I. stupně i v novém složení senátu vydal zprošťující rozsudek, který odvolací soud rovněž zrušil a opětovně přikázal věc projednat a rozhodnout v jiném složení senátu. Ústavní soud však jeho opakovaný (a již řádně neodůvodněný) postup dle §262 tr. ř. neakceptoval, neboť pro něj neshledal zásadní důvody. V nyní projednávané věci však, jak je uvedeno výše, důležité důvody pro odnětí věci stávajícímu soudu shledány byly.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu