ECLI:CZ:US:2014:2.US.1054.14.1
sp. zn. II. ÚS 1054/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem Burešova 6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 16/2014-27 ze dne 29. 1. 2014, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 259/2013 ze dne 31. 7. 2013, a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 12 T 199/2012 ze dne 15. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 12 T 199/2012, se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené přečiny a za sbíhající se pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 61 T 23/2012 ze dne 29. 10. 2012, byl odsouzen podle §145 odst. 2, §43 odst. 2 a §58 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 5 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 39 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29. 10. 2012 sp. zn. 61 T 23/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dalším výrokem bylo rozhodnuto o škodě poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen "tr. řád" či "tr. ř.") zamítl jako nedůvodné.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Nejvyšší soud o něm rozhodl dalším napadeným usnesením, jímž dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel má za to, že celý průběh soudního řízení vypovídá o tom, že byl dopředu považován za nevěrohodného a vinného. Nebylo mu umožněno provést důkazy, k jeho připomínkám nebylo přihlédnuto, popř. byly bez náležitého odůvodnění zamítnuty. Je přesvědčen, že o prokázaném skutkovém stavu nebylo rozhodováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, ale naopak pod vlivem jeho trestní minulosti. S odkazem na příslušnou judikaturu namítá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo především tím, že prvoinstanční soud neprovedl všechny navrhované důkazy (výslechy osob, které mohly dosvědčit, že se v inkriminovaný den nacházel na oslavě narozenin a poté až do ranních hodin v baru), a to bez adekvátního odůvodnění. Argument odvolacího soudu, že stěžovatel u hlavního líčení sdělil, že nečiní návrhy na doplnění dokazování, přitom nemůže obstát, neboť obžalovaný nemá povinnost opakovat důkazní návrhy, které již jednou učinil. S odůvodněním relevance tohoto pochybení provedeným Nejvyšším soudem stěžovatel nesouhlasí, neboť navrhované důkazy považuje za klíčové. Porušení zásady kontradiktornosti stěžovatel spatřuje v tom, že mu nebylo umožněno, aby reagoval na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, z něhož Nejvyšší soud při svém rozhodování vycházel. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že skutková zjištění, na nichž soudy postavily závěr o jeho vině, jsou v extrémním rozporu s důkazy svědčícími o tom, že se v inkriminovanou dobu nacházel jinde, což by právě dosvědčili svědkové, které soud odmítl vyslechnout. Stěžovatel provádí vlastní posouzení výpovědi svědků Petra Madlmayera a Jitky Nachlinger i časového sledu událostí a podrobně hodnotí provedenou rekognici, která dle jeho názoru trpí podstatnou vadou, když se poškozený i svědkové dopředu seznámili s fotografií údajného pachatele. Stěžovatel též namítá, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněná, když v rozsudku soudu prvního stupně není ani uvedena a hodnocena výpověď svědka Ciesly.
Podáním ze dne 19. 3. 2014 dal stěžovatel s ohledem na argumenty obsažené v ústavní stížnosti podnět k přerušení výkonu napadených rozhodnutí.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují proti rozsahu a způsobu provedeného dokazování, vedoucímu k nesprávnému hodnocení důkazů a z něho vyvozených skutkových a právních závěrů. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn. že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny.
Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Pokud za podklad svých skutkových zjištění vzal výpovědi poškozeného Pavla Maxery a svědků Rudolfa Ursachera a Evy Sedmerové, se kterými korespondují i listinné důkazy, ve svém rozhodnutí vysvětlil své úvahy, jimiž se při hodnocení těchto důkazů řídil. Stěžovatel ostatně závěry soudu v tomto směru ani nezpochybňuje. Soud neměl žádné pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozeného a svědků, popisujících shodně průběh incidentu, přičemž vysvětlil, proč nepřijal verzi stěžovatele, který tvrdil, že na místě činu nebyl. Ve prospěch stěžovatele sice vypovídali svědkové Ondřej Přecechtěl a Jitka Nachlinger, soud však z těchto nepříliš konkrétních a vzájemně rozporných výpovědí stran časového určení setkání se stěžovatelem důvodně nevycházel. Stejně tak nemohl zohlednit ani výpověď svědka Petra Madlmayera, když po jejím velmi podrobném zhodnocení i v kontextu s dalším obhajobou předloženým důkazem - záznamem z oslavy - ji nepovažoval za důvěryhodnou, pokud jde o časové vymezení pohybu stěžovatele v inkriminovanou dobu. Soud připustil, že obhajoba stěžovatele může být pravdivá do té míry, že na oslavě i na diskotéce byl, shledal však, že časové údaje, tak jak byly zjištěny, neumožňují závěr, že by jeho alibi bylo neslučitelné s popisem skutku uvedeným ve výroku rozsudku, přičemž poukázal na nesrovnalosti ohledně časových údajů v jednotlivých výpovědích svědků a v obhajobou dodaných důkazech. Ústavní soud tak neshledal důvod, aby řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně jakkoli zpochybňoval či přehodnocoval. Podstatné je, že důkazy byly hodnoceny ve shodě s jejich obsahem, že nebyly nijak deformovány a že jejich hodnocení ani jinak nevybočilo z rámce daného ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu. Sama skutečnost, že se stěžovatel s takovým hodnocením neztotožňuje, nemůže být důvodem k vydání zrušujícího nálezu.
Byť by potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být odůvodněno podrobněji a důkladněji, Ústavní soud akceptuje příklon soudu druhého stupně ke skutkovým a právním závěrům nalézacího soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60). Pokud se tedy odvolací soud ztotožnil s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně stran důkazů obžaloby i důkazů předložených obhajobou a stejně jako nalézací soud považoval obhajobu stěžovatele za účelovou, z ústavního hlediska nelze ani jeho závěrům nic vytknout.
Soudům nelze vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 1494/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
K namítanému neprovedení některých ze stěžovatelem navrhovaných důkazů (výslechu dalších osob, přítomných na oslavě a v baru Omega) je možno odkázat na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v napadeném usnesení, v němž se dovolací soud námitkou tzv. opomenutých důkazů zabýval věcně a vyřešil ji v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, č. 49, a řada rozhodnutí na něj navazujících), podle níž procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje trestní řád. Ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, a aby rozhodl ve věci na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoli. Nelze proto spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanovením čl. 36 Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit. Jak konstatoval Nejvyšší soud, závěr soudu prvního stupně o tom, že poškozený byl napaden stěžovatelem způsobem, uvedených ve skutkové větě rozsudku, byl jednoznačně a nepochybně prokázán, přičemž provedení dalších důkazů by nijak nemohlo přispět k dalšímu vyjasnění věci a pouze by zvětšilo jednu ze skupin důkazů líčících protichůdným způsobem skutkový stav.
Byť se tedy nalézací soud opomněl vypořádat s nerealizovanými návrhy na doplnění dokazování, a odvolací soud se s nimi vyrovnal nikoli vyčerpávajícím způsobem, když pouze uvedl, že provádění dalších důkazů by bylo za dané situace nadbytečné, dovolací soud jejich pochybení napravil, neboť přijatelným způsobem vysvětlil, proč nebylo nutné dokazování doplňovat. Z ústavního hlediska je rozhodující, že relevantní důkazy ve věci (a to nejen důkazy obžaloby, ale i důkazy navržené obhajobou) provedeny byly a další důkazy by na skutkových závěrech nemohly nic změnit.
Pokud stěžovatel zpochybňuje provedenou rekognici s tím, že poškozený i svědci byly dopředu seznámeni s fotografií stěžovatele, z ustanovení §104b odst. 4 trestního řádu i z judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 417/12 ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 2500/11 ze dne 23. 8. 2012) vyplývá, že není vyloučeno, aby svědek poté, co vnímal konkrétní fotografii, poznával možného pachatele při rekognici in natura. Nepřehlédnutelnou a podstatnou skutečností v projednávané věci je okolnost, na niž soudy upozornily, že vzhled stěžovatele na dotyčné fotografii byl odlišný od jeho vzhledu při prováděné rekognici, přesto ho poškozený i svědkové, kteří byli přítomni incidentu, mezi dalšími osobami zúčastněnými na rekognici (podobnými vzhledem i vzrůstem) jednoznačně označili za pachatele násilného jednání vůči poškozenému. Rekognici provedenou za účasti soudce lze proto považovat za řádnou, přičemž její důkazní zhodnocení náleží plně do pravomoci obecných soudů.
K námitce nezprostředkovaného vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání stěžovatele Ústavní soud odkazuje na komentář k §265h odst. 2 tr. ř. (viz P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, komentář - díl II, 5. vydání, str. 2065), dle něhož "vyjádřit se k dovolání je právem, nikoli povinností; dojde-li soudu takové vyjádření, není jeho povinností doručovat je osobě, která dovolání podala". K tomu je však nutné doplnit, že za určitých okolností by bylo vhodné vyjádření k dovolání dovolateli zaslat, zejména pokud obsahuje nové významné okolnosti, s nimiž by se měl dovolatel seznámit a případně k nim zaujmout stanovisko. V projednávané věci však soud neměl pro takový postup důvod, neboť vyjádření žádné nové skutečnosti, které by mohly radikálním způsobem ovlivnit názor dovolacího soudu, neobsahovalo, když v některých bodech dokonce stěžovateli v jeho názoru přisvědčilo [k tomu srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 2. 1997 ve věci Nideröst-Huber v. Švýcarsko, stížnost č. 18990/91, §24, ze dne 3. 3. 2000 ve věci Krčmář a ostatní v. Česká republika, stížnost č. 35376/97, §40, ze dne 21. 6. 2005 ve věci Milatová v. Česká republika, stížnost č. 61811/00, §65, ze dne 26. 10. 2006 ve věci Mareš v. Česká republika, stížnost č. 1414/03, §29]. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti nijak nespecifikuje, jakou obhajobu by ve vztahu k tomuto vyjádření zvolil a jaké jiné argumenty než ty, které již v průběhu trestního řízení uplatnil, by soudu předestřel, kdyby mu byl obsah vyjádření znám.
Lze tedy uzavřít, že postupem soudů obou stupňů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci (k takovému závěru nedospěl ani dovolací soud, jehož rozhodnutí stěžovatel také napadá), ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
O podnětu stěžovatele na přerušení výkonu napadených rozhodnutí Ústavní soud nerozhodoval, neboť k projednání takového podnětu není dle zákona o Ústavním soudu příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu