ECLI:CZ:US:2014:2.US.1226.13.1
sp. zn. II. ÚS 1226/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti V. T., zastoupeného Mgr. Reném Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 2, 728 95 Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 366/2012-141 ze dne 17. 1. 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 16 C 160/2011-106 ze dne 8. 3. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu na zaplacení částky 50 000 Kč, požadované po vedlejším účastníkovi, České pojišťovně, a.s., v původním řízení žalované, z titulu nároku na pojistné plnění plynoucí z pojištění odpovědnosti za provoz motorového vozidla. Tento nárok měl vzniknout tím, že stěžovatel, jakožto viník smrtelné dopravní nehody, zaplatil namísto pojistitele několika poškozeným osobám částky v řádech statisíců korun českých jako náhradu nemateriální újmy za porušení osobnostních práv vyplývajících z ustanovení §11 a 13 občanského zákoníku. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Obecné soudy svá rozhodnutí postavily především na závěru, že žalobou uplatněný nárok nespadá do žádné kategorie nároků vyjmenovaných v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), v rozhodném znění. V takovém případě pak může povinnost, plnit dle nároků na finanční zadostiučinění vyplývajících z ustanovení §11 a 13 občanského zákoníku, přejít nebo být převedena ze škůdce na jinou osobu výhradně na základě řádného, srozumitelného a svobodného právního úkonu nebo na základě jiného zákona, k čemuž však v projednávaném případě nedošlo.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak obecné soudy provedly výklad jednotlivých ustanovení občanského zákoníku a zákona č. 168/1999 Sb., týkajících se vztahu mezi nároky vyplývajícími z osobnostních práv (především z ustanovení §11 a 13 občanského zákoníku) a institutu tzv. povinného ručení upravujícího odpovědnost pojistitele za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, což v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl, a poukázal na nejednotné rozhodování soudů v této otázce. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud se identickou problematikou, a to konkrétně ve vztahu ke stěžovateli, již zabýval ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1900/13 ze dne 23. 1. 2014, kde mj. konstatoval, že "argumentace odlišného právního názoru byla obvodnímu soudu i městskému soudu předestřena a oba soudy se s ním náležitým způsobem vypořádaly. To, že tyto soudy věc posoudily jinak než zmíněné soudy v Ostravě, tedy v neprospěch stěžovatele, neznačí nutně, že rozhodly nesprávně (hodnotit to Ústavnímu soudu nepřísluší), nebo dokonce neústavně. Výklad provedený obvodním soudem ve věci samé, a potvrzený odvolacím soudem, nevybočuje z mezí doktríny a judikatury, přičemž stejně tak jako stěžovatel v ‚pražském' případě může v opačně rozhodnutém a posouzeném ‚ostravském' případě argumentovat žalovaný (pojišťovna). V projednávané věci však v postupu obecných soudů porušení ústavních kautel soudního řízení zjištěno nebylo, přičemž je třeba dodat, že o jiné než ‚pražské' věci nemůže Ústavní soud rozhodnout, když sjednocování judikatury obecných soudů je v působnosti Nejvyššího soudu (za zákonem stanovených podmínek)."
Rovněž nelze přehlédnout, že právní názor obecných soudů, vyjádřený v nyní napadených rozhodnutích a rozdílný od stěžovatelova, byl již Ústavním soudem jako ústavně konformní aprobován, a to usnesením sp. zn. III. ÚS 8/06 ze dne 16. 3. 2006 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), jímž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost směřující právě proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1051/2005 ze dne 27. 9. 2005, na který obecné soudy ve svých rozhodnutích odkázaly.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu