ECLI:CZ:US:2014:2.US.124.14.1
sp. zn. II. ÚS 124/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Čihákové, zastoupené JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem, se sídlem Přímětická 1185/8, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013 č. j. 39 Co 282/2013-97, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 1. 2014, stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 2. 10. 2013, č. j. 39 Co 282/2013-97 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že (I.) žaloba na zaplacení částky 30.940 Kč s příslušenstvím se zamítá a (II.) stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 19.614,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.
V předmětném řízení se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala náhrady škody způsobené zraněním, ke kterému došlo uklouznutím na zledovatělém chodníku. Mezi stranami byla sporná zejména otázka právního posouzení podmínek odpovědnosti žalovaného za stav chodníku. Soud prvého stupně stěžovatelčině žalobě přisvědčil, avšak soud druhostupňový dospěl, s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, k opačným závěrům.
Stěžovatelka upozorňuje, že v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo než jej posoudil soud prvního stupně, takže účastníci se k tomuto právnímu názoru nemohou vyjádřit, respektive vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy, jedná se o rozhodnutí nepředvídatelné. Důvod k podání ústavní stížnosti stěžovatelka shledává právě v takovéto překvapivosti a nepředvídatelnosti rozsudku městského soudu, kdy tvrdí, že se k případnému odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu nemohla vyjádřit, konkrétněji pak neměla možnost objasnit, proč judikatura Nejvyššího soudu, na které své rozhodnutí městský soud založil, nedopadá na její věc. V tomto směru odkazuje na judikaturu Ústavního soudu například jeho nálezy sp. zn. I. ÚS 1312/11 a I. ÚS 3271/12.
Stěžovatelka poukazuje na ústavní princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V obecné rovině lze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že pokud soud vyššího stupně hodlá posoudit zjištěný skutkový stav po právní stránce zcela nově a jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo než jej posoudil soud stupně nižšího, musejí mít účastníci prostor se k tomuto právnímu názoru vyjádřit. Ústavní soud však nezjistil, že by v projednávané věci v tomto směru došlo k nějakému pochybení a že by na věc dopadala judikatura Ústavního soudu uváděná stěžovatelkou.
Je sice pravdou, že městský soud rozhodl jinak, než soud prvostupňový, nicméně vyšel přitom nikoliv z nějakého zcela nového dosud v řízení se neobjevivšího právního názoru, nýbrž z argumentace žalovaného, obsažené v jeho odvolání. K tomuto odvolání stěžovatelka měla, což v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje, možnost se vyjádřit. Tím jí ovšem zároveň byl dán dostatečný prostor i k rozporování judikatury Nejvyššího soudu, kterou městský soud posléze odůvodnil své rozhodnutí, neboť tato judikatura byla v tomto odvolání uvedena.
Jestliže soud přisvědčí právní argumentaci jedné ze stran sporu, ke které byla straně druhé dána možnost vyjádření, lze stěží hovořit o překvapivém rozhodnutí, byť by soud vyššího stupně rozhodl k opravnému prostředku jinak, než soud ve stupni předchozím. Účastník řízení musí očekávat, že argumentace obsažená v opravném prostředku může soud přesvědčit o své správnosti, neboť to je podstatou celého institutu opravného prostředku. Bylo na stěžovatelce, aby ve svém vyjádření k podanému odvolání případně namítala nepřiléhavost v něm uvedené judikatury, a absenci své procesní bdělosti v tomto směru nemůže nahrazovat podáním ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu