ECLI:CZ:US:2014:2.US.1318.14.1
sp. zn. II. ÚS 1318/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti BS Park I. s.r.o, IČ 289 86 369, se sídlem Praha 1, Ostrovní 30/126, právně zastoupené Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem advokátní kanceláře HKDW Legal s.r.o., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 15, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 9 Afs 19/2013-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky, v čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2013 č. j. 10 Af 428/2012-82, ze dne 9. 1. 2013 č. j. 10 Af 485/2012-52, ze dne 13. 3. 2013 č. j. 10 Af 550/2012-79, ze dne 13. 3. 2013 č. j. 10 Af 613/2012-45, ze dne 18. 4. 2013 a č. j. 10 Af 8/2013-54.
Stěžovatelce, coby provozovatelce fotovoltaické elektrárny, nebyly uhrazeny v plné výši vyfakturované dodávky elektrické energie smluvnímu odběrateli, a to v důsledku odvodu, zavedeného novelou do ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, v platném znění. Postup, jemuž se stěžovatelka bránila před finančními orgány i před správními soudy, a který se netýká pouze jí, je dle stěžovatelky v rozporu s právem Evropské unie. Proto stěžovatelka již v řízení před krajským soudem navrhla předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Správní soud tak ovšem neučinil a ani se s předloženými námitkami v tomto směru nevypořádal a toliko chybně odkázal na judikát Ústavního soudu, který se však touto otázkou nezabýval. Ani Nejvyšší správní soud nepředložil předběžnou otázku a sám námitku stěžovatelky povrchně posoudil. Opomněl přitom posoudit otázku systematickým a teleologickým výkladem, ačkoliv tak, dle judikatury Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1009/08; II. ÚS 2504/10; II. ÚS 1658/11), učinit měl. Tím Nejvyšší správní soud postupoval v soudním rozhodování libovolně a založil tak protiústavnost svého rozhodnutí. Proto stěžovatelka navrhla napadené rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Af 428/2012, jakož i s dalšími písemnostmi, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z následujících důvodů zjevně neopodstatněná.
Ze stěžovatelkou předložených rozhodnutí finančního ředitelství, správních žalob, rozhodnutí krajského soudu i kasační stížnosti, se podává, že stěžovatelka po celou dobu řízení není spokojena především s novelou zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, a v důsledku toho s příslušnými rozhodnutími orgánů veřejné moci. V průběhu celého řízení namítala nesprávnost aplikace zákona, v jehož důsledku byl její příjem z provozu fotovoltaické elektrárny snížen a tím ztížena návratnost investice.
V ústavní stížnosti vytkla Nejvyššímu správnímu soudu povrchní posouzení jejího požadavku na posouzení souladu novely s mezinárodními smlouvami. Z napadeného rozsudku je však patrné, že Nejvyšší správní soud se dostatečně s námitkami stěžovatelky vypořádal, a to jak přímo v napadeném rozhodnutí, tak i odkazem na svoji judikaturu (rozsudek č. j. 1 Afs 80/2012-40), ve vztahu ke směrnici, jejíž aplikace se stěžovatelka v kasačních stížnostech domáhala. Neobstojí přitom ani námitka, že soud neměl kompetenci sám soulad posoudit a byl povinen věc s předběžnou otázkou předložit Soudnímu dvoru Evropské unie. Nejvyšší správní soud v rozsudku konstatoval, že evropské směrnice nemají přímý dopad na její věc, ani nezavazují stát k nějakému konkrétnímu zákonnému opatření.
Samo přesvědčení stěžovatelky o nezbytnosti předložit předběžnou otázku je nepostačující. Proto fakt, že stěžovatelka není se závěry kasačního soudu spokojena, nezakládá bez dalšího důvodnost její ústavní stížnosti. Jak je přitom z lustra Ústavního soudu patrné, obdobné námitky, jako v právě projednávané ústavní stížnosti, vztahující se k obdobným rozhodnutím orgánů veřejné moci, předložila, prostřednictvím téhož advokáta, i další společnost propojená vlastníkem i jednateli se stěžovatelkou. Pro stručnost proto lze na usnesení ze 12. března 2014 sp. zn. IV. ÚS 3046/13, odkázat, stejně jako na další usnesení Ústavního soudu, vycházející i z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. července 2014 ve věci C-198/13 Hernández, z něhož lze dovodit nedůvodnost položení předběžné otázky v projednávaném případě (usnesení Ústavního soudu ze dne 3. října 2014 ve věci sp. zn. II. ÚS 2071/14)
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu