ECLI:CZ:US:2014:2.US.1322.14.1
sp. zn. II. ÚS 1322/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Jaroslava Košťála, zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem, se sídlem v Brně, Dlážděná 12c, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1473/2013-I.-48 ze dne 29. 1. 2014, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 59/2013-1529 ze dne 25. 6. 2013, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 61 T 2/2013-1447 ze dne 2. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 4. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně žádá o přerušení výkonu trestu do rozhodnutí o podané ústavní stížnosti.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 61 T 2/2013, se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, uznán vinným pomocí ke zvlášť závažnému zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) k §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a byl za to podle §206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné E. H. (dále jen "spoluobviněná"), a o povinnosti obou obviněných zaplatit společně a nerozdílně poškozené společnosti škodu ve výši 15.457.595 Kč.
Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání stěžovatele i spoluobviněné dalším napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o vině, trestu i solidární povinnosti k náhradě škody stejně jako soud prvního stupně. Učinil tak poté, co shledal, že ve skutkové větě absentují některé skutkové závěry rozhodné pro danou právní kvalifikaci, k nimž soud prvního stupně dospěl bez důvodných pochybností v odůvodnění rozsudku, a tato zjištění proto do skutkové věty doplnil.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s uvedením dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na své odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně dospěl k rozpornému závěru o tom, zda stěžovatel užil vůči spoluobviněné násilí, když na jedné straně uvedl, že nebylo prokázáno, že by se stěžovatel vůči spoluobviněné dopouštěl slovního nebo fyzického násilí, na druhé straně však závěry o vině stěžovatele opřel o její výpověď a spoluobviněné nadto přiznal polehčující okolnost, že čin spáchala pod vlivem hrozby nebo nátlaku. Odvolací soud však, aniž by provedl jakékoli dokazování, tato skutková zjištění soudu prvního stupně změnil, když vzal za prokázané, že se stěžovatel násilí vůči spoluobviněné dopouštěl. Poukazuje na to, že skutkové závěry nemají reálný podklad v dokazování a jsou pouhými hypotézami, neboť jsou postaveny výlučně na nevěrohodné výpovědi spoluobviněné. Vyslovuje názor, že ze strany spoluobviněné šlo o dobře promyšlenou konstrukci s úmyslem svést na něho kořistění z její trestné činnosti, a to jako akt msty za jeho nevěry. Stěžovatel však nevěděl, že se spoluobviněná dopouští defraudace finančních prostředků svého zaměstnavatele, když se domníval, že jde o její výdělek, odměny a podobné příjmy, o čemž svědčí okolnost, že s penězi na soukromém účtu, který sloužil jako společný provozní účet, zacházel naprosto transparentně, neskrýval je a pouze je později převedl na jiný svůj účet. Obsáhle polemizuje s argumentací soudů obou stupňů, poukazuje na její rozpory a důkazní nepodloženost a nabízí svou vlastní verzi skutkového děje včetně názoru na to, kam mohly zdefraudované peníze směřovat. S ohledem na to vyslovuje přesvědčení, že skutkové závěry soudů obou stupňů jsou chybné, jsou v rozporu s principy formální logiky, pomíjejí řadu důkazů i důkladný a objektivní rozbor jeho obhajoby i obhajoby spoluobviněné. V důsledku toho došlo k porušení zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces. Stěžovatel nesouhlasí ani s výsledkem dovolacího řízení, když upozorňuje na obsah dovolání, v němž odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že z neúplných skutkových zjištění nelze vyvodit správný právní závěr. Stěžovatel je přesvědčen, že soud dovolací, stejně jako před ním soud odvolací, přistoupil k podanému dovolání zcela formálně a námitky stěžovatele ponechal bez povšimnutí. Stěžovatel poukazuje i na soudní judikaturu a nálezy Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů, přičemž uvádí, že v jeho případě sice byly provedeny všechny důkazy, ale soudy se důsledně nezabývaly uplatněnými námitkami. Dle názoru stěžovatele nemůže obstát ani právní kvalifikace skutku, neboť nebyl proveden jediný důkaz o tom, že by uvedený účet byl zřízen za účelem páchání trestné činnosti, když naopak bylo prokázáno, že sloužil jako provozní účet domácnosti. Pokud by se i připustilo, že jako druh spoluobviněné měl vědět, že si peníze v takovém rozsahu nemohla vydělat, dle jeho názoru by to mohlo vést k právní kvalifikaci pouze přečinu podílnictví z nedbalosti. V souvislosti s rozpory ve skutkových závěrech stěžovatel soudu vytýká, že spoluobviněné zcela neoprávněně přiznal polehčující okolnost, zatímco jemu uložil jako pomocníkovi nepřiměřeně přísný trest. Stran náhrady škody upozorňuje na to, že peníze nezdefraudoval on, ale spoluobviněná.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatele, kterými polemizuje se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a s právními závěry, k nimž na základě hodnocení důkazů dospěly.
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. Soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí (v tomto směru stěžovatel ostatně ani žádné výtky nevznáší). Patřičnou pozornost věnoval i jejich hodnocení; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Nelze přitom dospět k závěru, že by hodnocení důkazů bylo v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Stěžovatel sice nabízí svůj vlastní náhled na hodnocení průběhu skutkového děje a všech rozhodných okolností, jeho argumentace však nekoresponduje s obsahem provedených důkazů. Skutkové závěry soudu prvního stupně jsou prokázány především výpovědí spoluobviněné, která se k trestné činnosti zcela doznala a usvědčuje i stěžovatele. Ten se po celou dobu trestního řízení hájil svou nevědomostí o trestném jednání spoluobviněné. Již soud prvního stupně se však s jeho obhajobou (v rámci níž tvrdil, že účet založil jako společný rodinný účet, že se o původ peněz, které na účet docházely, nestaral a nevybíral z něho, že se domníval, že jde o legální nadstandardní příjmy spoluobviněné, a že tato jej křivě obvinila) řádně vypořádal a vysvětlil, proč ji neshledal důvodnou. Stěžovatelem zpochybněnou výpověď spoluobviněné přitom velmi podrobně hodnotil i z hlediska její věrohodnosti. Shledal ji však jako hodnověrnou, logickou a odpovídající všem ostatním důkazům.
Argumentací stěžovatele, uplatněnou v průběhu řízení (a obsaženou i v ústavní stížnosti), která zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně, se velmi podrobně zabýval i odvolací soud, který se se skutkovými závěry soudu prvního stupně v podstatě ztotožnil. Pouze shledal neujasněný a rozporuplný postoj soudu prvního stupně k verbálnímu a fyzickému vlivu stěžovatele na jednání spoluobviněné. Stěžovatel mu v této souvislosti vytýká, že skutková zjištění změnil. Z obsahu příslušné pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však vyplývá, že skutková zjištění nalézacího soudu nijak neměnil a ani měnit nemohl z důvodu zákazu reformacio in peius, pouze naznačil, že by míru účasti stěžovatele posuzoval přísněji. Pokud doplnil a upřesnil popis skutkových okolností, učinil tak jen proto, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval, přičemž takové doplnění nijak postavení stěžovatele nezhoršilo. Soud prvního stupně sice stěžovatele nepovažoval za organizátora trestné činnosti, neponechal však bez povšimnutí, že určitý nátlak stěžovatele na spoluobviněnou byl prokázán nejen výpovědí spoluobviněné ale i výpověďmi svědků, což zohlednil při ukládání trestu. Jak konstatoval Nejvyšší soud, který se k uvedené námitce stěžovatele velmi podrobně vyjádřil, důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně nebyl odlišný postoj odvolacího soudu k otázce použití nátlaku stěžovatele ke spoluobviněné, ale skutečnost, že považoval za nutné vyjádřit v popisu skutkové věty zjištění, která by upřesnila popis skutečností rozhodných pro danou právní kvalifikaci. Takový postup shledal Nejvyšší soud zcela zákonným a ani z ústavněprávního hlediska mu nelze nic vytknout.
Nejvyšší soud řešil i námitky, směřující proti hodnocení provedeného dokazování, a to ve vztahu k posouzení tvrzení stěžovatele, že o trestné činnosti spoluobviněné nevěděl, neboť i toto tvrzení má svůj původ ve skutkovém zjištění. Uzavřel však, že stěžovatel věděl o původu finančních prostředků zasílaných na jeho účet, který za tím účelem zřídil, a že svou pomocí usnadnil spoluobviněné spáchat zločin zpronevěry a dlouhodobým pácháním této trestné činnosti způsobit škodu velkého rozsahu, čímž naplnil všechny znaky pomoci ke zločinu, za nějž byl odsouzen. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že si byl vědom judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto mj. i tím, zda skutková zjištění mají vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž shledal, že soudy učinily správná a úplná skutková zjištění, jež mají plnou oporu v provedeném dokazování. Pro ústavněprávní přezkum rozhodnutí dovolacího soudu je tak dostačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.
Soudům nelze vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 1494/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tak tomu bylo i v projednávaném případě.
S ohledem na uvedené závěry Ústavní soud neshledal důvodnými ani námitky dopadající na právní posouzení jednání stěžovatele. I tyto výhrady, založené na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly, byly předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu, který se jimi zabýval a své úvahy přesvědčivě a logicky zdůvodnil.
Dovolací soud se patřičně vyjádřil i k argumentům stěžovatele, že uložený trest je ve srovnání s trestem, který byl stanoven spoluobviněné, nepřiměřeně přísný, a že mu neměla být uložena povinnost k náhradě škody. I v tomto směru lze považovat odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, na něž Ústavní soud plně odkazuje, za ústavně konformní.
Lze tedy uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
O návrhu stěžovatele na přerušení výkonu trestu Ústavní soud nerozhodoval, neboť k projednání takového návrhu není dle zákona o Ústavním soudu příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu