ECLI:CZ:US:2014:2.US.1649.14.1
sp. zn. II. ÚS 1649/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky FLORIDA CZECH INVEST LLC, se sídlem 6538 Collins Avenue, 33141 Miami Beach, Florida, USA, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem Západní 449, Chýně, 253 01 Hostivice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Nt 21/2014 ze dne 13. 3. 2014, a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 7 VZV 16/2012-1633 ze dne 20. 2. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2014 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 4 odst. 2, odst. 4, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze v trestní věci obviněného Eduarda Víta a spol., stíhaného pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, nebylo podle §79f za použití §80 odst. 1 tr. řádu per analogiam vyhověno žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění osobních vozidel (blíže specifikovaných ve výroku usnesení), které byly zajištěny jako náhradní hodnota podle §79f tr. řádu usnesením policejního orgánu - Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Policie České republiky ze dne 6. 12. 2012 pod č. j. OKFK-250- /TČ-2011-251202. Bylo tak rozhodnuto z podnětu opakované žádosti stěžovatelky ze dne 13. 1. 2013. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Praze dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh dosavadního řízení, obsah předchozích žádostí o zrušení zajištění předmětných vozidel a podstatné pasáže odůvodnění rozhodnutí o nich, přičemž namítá téměř rok a půl trvající neoprávněný zásah do svého vlastnického práva, práva na svobodné podnikání a práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí s výkladem stížnostního soudu, podle něhož lze ve smyslu §79f tr. řádu zajistit jakýkoli majetek kohokoli, pokud by se mohlo jednat o věci, které byly nabyty za finanční prostředky získané trestnou činností, aniž by k tomu byl proveden jediný důkaz. Trvá na tom, že neexistují žádné okolnosti, které by osvědčovaly důvodnost zajištění vozidel, a že jde pouze o ničím nepodložené domněnky orgánů činných v trestním řízení, že vozidla, která jsou ve vlastnictví stěžovatelky, byla zakoupena za finanční prostředky, které byly získány trestnou činností. Přestože vrchní soud již opakovaně policejnímu orgánu vytkl, že nebyly provedeny zásadní důkazy k vlastnictví předmětných vozů, je opětovně argumentováno tím, že byla nabyta za finanční prostředky pocházející z trestné činnosti a s vědomím stěžovatelky, vůči čemuž se stěžovatelka ohrazuje. Zdůrazňuje, že je bez důkazů opakovaně spojována s trestnou činností obviněného Eduarda Víta a spol. a tuto skutečnost vnímá jako obvinění z účasti na trestné činnosti, což zásadně odmítá.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v nyní projednávané věci.
Posuzovaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné argumenty, jsou obdobné s námitkami již řešenými Ústavním soudem v rámci ústavních stížností stěžovatelky, které byly usneseními sp. zn. I. ÚS 2839/13 ze dne 19. 2. 2014 a sp. zn. I. ÚS 176/14 ze dne 20. 10. 2014 odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze přisvědčit většině námitek uplatněných v nyní projednávané ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal důvod, aby se od závěrů vyslovených v těchto usneseních odkláněl, a v podrobnostech na ně odkazuje.
Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení vlastnického práva je třeba připomenout smysl a účel institutu zajištění náhradní hodnoty dle §79f tr. řádu. Jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Jak vyplývá z ustanovení §79f a §80 tr. řádu, potřebnost a odůvodněnost zajištění náhradní hodnoty jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každé fázi řízení; ze spojení uvedených ustanovení pak vyplývají procesní prostředky k ochraně práv majitelů zajištěných náhradních hodnot, kterým je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Tohoto oprávnění také stěžovatelka opakovaně využila.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a násl. tr. řádu. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole.
V projednávaném případě byly shora vytyčené požadavky naplněny, přičemž posouzení vlastních podmínek pro vydání rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, neboť by tím předjímal výsledek dosud neskončeného řízení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jak je uvedeno v poukazovaných usneseních sp. zn. I. ÚS 2839/13 a sp. zn. I. ÚS 176/14, není relevantní, že obviněný Eduard Vít nebyl v hmotněprávním smyslu držitelem ani vlastníkem předmětných vozidel. Rozhodující je naplnění podmínek stanovených trestním řádem, v daném případě existence podezření o výnosu z trestné činnosti. Zajištění nelze vyloučit poukazem na vlastnické právo stěžovatelky, když není možno připustit, aby pachatelé trestné činnosti mohli nelegálně nabyté majetkové hodnoty učinit pro orgány veřejné moci nedosažitelnými jejich ukrytím v právnických osobách.
Byť stížnostní soud v napadeném usnesení orgánům činným v přípravném řízení vytkl, že doposud neprovedly všechny dostupné důkazy k okolnostem, za nichž stěžovatelka předmětná vozidla nabyla, současně poukázal na dosavadní výsledky šetření a na již prokázané skutečnosti, které mohou nasvědčovat účelovosti převodů vozidel ve snaze realizovat tak zisk z trestné činnosti, pro kterou je trestní řízení vedeno. S přihlédnutím k tomu, že v daném stádiu trestního řízení nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost, že předmětné majetkové hodnoty by mohly být výnosem z trestné činnosti, vztáhnout obecné požadavky věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu (závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, nemusí být plně hodnověrný ani konečný a může být dalším šetřením vyvrácen), nebylo ani v tomto směru shledáno pochybení ústavněprávního rozměru.
Lze uzavřít, že dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatelky. O takový zásah by šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění náhradní hodnoty musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných věcí musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásahy do vlastnického práva stěžovatelky garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05, N 225/39 SbNU 379).
V projednávaném případě však s ohledem na velkou obtížnost a rozsah prováděného dokazování ve věci nelze dospět k závěru, že by se další trvání zajištění předmětných vozidel stalo již neudržitelným opatřením.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu