ECLI:CZ:US:2014:2.US.2100.14.1
sp. zn. II. ÚS 2100/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. Věznice Ostrava - Heřmanice, zastoupeného JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Sokolská třída 1331/31, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2013, č. j. 45 T 5/2011-1840, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2013, č. j. 1 To 41/2013-1928, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, č. j. 6 Tdo 112/2014-I.-45, za účasti Krajského soudu v Ostravě Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným ze zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců. Současně soud rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit škodu některým poškozeným a tyto s jejich nárokem na náhradu škody (nebo se zbytkem jejich nároků) odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného trestního jednání se měl stěžovatel dopustit celkem ve čtrnácti případech tím, že jako zaměstnanec obchodní společnosti v postavení vedoucího úvěrového oddělení (a později na základě generální plné moci) vylákal pod záminkou poskytnutí úvěru od žadatelů o úvěr finanční prostředky (formou zaplacení kaucí a různých poplatků), ačkoliv již od počátku věděl, že inkriminovaná obchodní společnost žádný úvěr neposkytne. Takto stěžovatel způsobil jednotlivým poškozeným škodu v celkové výši 6.874.436 Kč. K tomuto skutkovému závěru dospěl krajský soud na základě provedených důkazů (výslech svědků, listinné důkazy či vypracovaný znalecký posudek), přičemž po jejich zhodnocení (jednotlivě i v souhrnu) neměl žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel spáchal trestný čin podvodu ve formě pokračování.
3. Následné odvolání zamítl Vrchní soud v Olomouci usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností, neboť se ztotožnil se skutkovými i právními závěry vyřčenými v rozhodnutí soudu prvního stupně a argumenty přednesené stěžovatelem považoval za nedůvodné. Podobně Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné a ve všech namítaných bodech se ztotožnil s předchozími rozhodnutími krajského a vrchního soudu.
4. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušila jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Takto se stěžovatel domnívá, že byl odsouzen za jednání, které nenaplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu a nebylo tedy trestným činem. Naopak soudí, že inkriminované jednání mělo být posuzováno jako porušení závazkového vztahu dle příslušných norem tehdy platného obchodního zákoníku. Mezi stěžovatelem a poškozenými byly totiž uzavírány smlouvy o úvěru, jejichž předmětem byl závazek poskytnout po splnění dohodnutých podmínek poškozeným finanční prostředky. Takto se sice některá ujednání předmětných úvěrových smluv mohla zdát pro druhou stranu nevýhodná, bylo však na dobrovolné vůli poškozených, zda tyto smlouvy akceptovali. Zároveň stěžovatel odmítá, že by již od počátku měl v úmyslu poškozeným úvěr neposkytnout. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s právní kvalifikací jeho trestního jednání, neboť soudy prý na základně nesprávného hodnocení důkazů chybně určily, že výše způsobené škody činila 6.874.436 Kč, jelikož nevzaly v potaz, že některým poškozeným dobrovolně vrátil dříve poskytnuté částky. Dle jeho názoru výše způsobené škody činí 4.039.218 Kč a nejedná se tedy o škodu velkého rozsahu. V extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními jsou pak též právní závěry obecných soudů o tom, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu formou pokračování, neboť mezi jednotlivými dílčími útoky nebyla objektivní souvislost (zejména časová, ale ani místní). I z tohoto důvodu soudí, že jeho jednání mělo být posouzeno podle "mírnějšího" ustanovení trestního zákoníku.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel předně tvrdí, že jeho jednání nemělo být vůbec posuzováno dle norem trestního práva, nýbrž pouze jako porušení závazkových vztahů upravených tehdy platným obchodním zákoníkem.
8. K tomu Ústavní soud uvádí, že samozřejmě nikterak nezpochybňuje, že mezi stěžovatelem a poškozenými došlo k uzavření smluv o poskytnutí úvěru na základě norem soukromého práva. Jak nicméně plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, které Ústavní soud shledává jako zcela logická, přesvědčivá a tedy i konformní z ústavněprávního hlediska, s ohledem na charakter prokázaného jednání stěžovatele nelze hovořit pouze o jeho porušení smluvní povinnosti plynoucí z tehdy platného obchodního zákoníku, nýbrž o podvodném jednání, které stát považuje za škodlivé a postihuje je prostředky trestního práva. Ostatně právě proto byl do trestního kodexu začleněn trestný čin podvodu, což (již z hlediska formálního, ale též materiálního pojetí trestného činu) svědčí o škodlivosti takovéhoto podvodného jednání.
9. Je totiž navýsost jasné, že konání spočívající v uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti, které má za cíl podvodně vylákat finanční prostředky z poškozených a způsobit škodu, je nebezpečné pro celou společnost, a proto je odůvodněný jeho trestní postih. Na uvedeném nic nemění, že trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a ani suplovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012). V nyní posuzovaném případě však bylo postaveno najisto, že stěžovatel svým jednáním úmyslně uváděl poškozené v omyl, neboť o omyl se jedná i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2002, sp. zn. 6 Tdo 312/2002). Takto se stěžovatel opakovaně pokoušel úmyslně vylákat nekalým způsobem finanční prostředky z poškozených a na jejich úkor se obohatit, neboť soudy dostatečně prokázaly, že jeho jediným cílem bylo získání finančních prostředků a nikoli naplnění uzavíraných úvěrových smluv poskytnutím úvěru. Za této situace nelze hovořit o tom, že by stěžovatel pouze využíval možností daných soukromoprávními předpisy při uzavírání smlouvy o úvěru a přidržel se zásady autonomie vůle účastníků závazkových vztahů, nýbrž se dopouštěl podvodného jednání naplňujícího znaky trestného činu. Ústavní soud tedy musí odmítnout úvahy stěžovatele, že v jeho případě nebyl vůbec dán důvod k jeho postihu dle norem trestního práva, neboť jeho jednání naplnilo znaky trestného činu podvodu (formální stránka trestného činu) a jeho jednání lze hodnotit jako společensky škodlivé (materiální stránka trestného činu).
10. Ve věci dalších námitek obsažených v ústavní stížnosti musí Ústavní soud konstatovat, že ty v zásadě tvoří polemiku se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Zde však Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí obecných soudů, a to včetně jejich odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: www.nalus.usoud.cz]. Jak plyne ze shora řečeného, Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, neboť vzhledem k zásadě přímosti dokazování by Ústavní soud mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Po prostudování ústavní stížnosti a jím napadených rozhodnutí však Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutím soudů žádná základní práva a svobody stěžovatele porušeny nebyly.
11. Námitku chybně uznané výše způsobené škody uplatňoval stěžovatel v průběhu řízení opakovaně, přičemž obecné soudy se s ní náležitě vypořádaly. Takto již krajský soud považoval za prokázané, že částka, kterou měl stěžovatel dle svých slov dobrovolně a urychleně vrátit poškozené, byla ve skutečnosti poškozené vrácena až po četných a opakovaných urgencích, což vyplynulo mj. z výpovědi vyslýchané svědkyně, a proto soudy nepochybily, pokud ji zahrnuly do původní výše škody způsobené poškozenému podvodným jednáním stěžovatele. Navíc, jak konstatoval též vrchní soud, tato námitka se týká čistě otázky hodnocení provedených důkazů, přičemž vrchnímu soudu, natož pak Ústavnímu soudu, nepřísluší jakkoli přezkoumávat toto hodnocení, pokud netrpí zjevnými vadami. To v případě stěžovatele nenastalo, neboť obecné soudy své úvahy řádně odůvodnily, veškeré důkazy náležitě jednotlivě i ve svém souhrnu posoudily a nikterak nezasáhly do práv a svobod stěžovatele.
12. Podobně musí Ústavní soud odmítnout námitku stěžovatele týkající se chybného posouzení trestného jednání stěžovatele jako pokračování v trestném činu, neboť i s touto otázkou se obecné soudy ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly. Proto pouze okrajem Ústavní soud připomíná, že pokračování v trestném činu (ustanovení §116 trestního zákoníku) je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být současně dány: a) útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1289). Všechny tyto podmínky byly v případě stěžovatele naplněny. Pokud nejvíce zpochybňuje naplnění objektivní souvislosti (s odkazem na velkou časovou prodlevu mezi jednotlivými skutky), připomíná Ústavní soud, že při posuzování podmínky časové blízkosti pokračování v trestném činu není rozhodující jen samotný okamžik dokonání činu, ale je třeba vzít v úvahu i počátek a průběh celého přípravného jednání pachatele k tomu směřujícího (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2004, sp. zn. 11 Tdo 640/2004, uveřejněné pod číslem 29/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takto z provedených důkazů vyplývá, že i objektivní souvislost pokračování v trestném činu byla u stěžovatele naplněna, neboť jeho trestná činnost se sice skládala z řady dílčích aktů, avšak představovala jeden trestný čin trvající po delší dobu.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost soudních rozhodnutí a nijak nevybočují z ustálené judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu