ECLI:CZ:US:2014:2.US.2128.14.1
sp. zn. II. ÚS 2128/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. P. O., t. č. Vazební věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Klárou Misarovou, advokátkou se sídlem Karla IV. 93/3, České Budějovice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2012, č. j. 16 T 18/2012-2487, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 2 To 107/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, č. j. 11 Tdo 104/2014-32, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, předanou k poštovní přepravě dne 19. 6. 2014 a doplněnou podáním ze dne 17. 10. 2014, tedy podanou v zákonné lhůtě (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem dle ustanovení §256 trestního řádu (mimo jiné) zamítl odvolání stěžovatele, směřující proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byl stěžovatel uznán vinným spolupachatelstvím zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle ustanovení §23 ve spojení s §168 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let.
3. Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, v němž s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zpochybňoval především skutková zjištění krajského i vrchního soudu a rovněž namítal nesprávné právní posouzení skutku, když prý z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že stěžovateli byla nade vší pochybnost prokázána předmětná trestná činnost, za kterou mu byl nadto uložen nepřiměřeně přísný trest.
4. Nejvyšší soud toto dovolání odmítl ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu, když neakceptoval procesní postup stěžovatele, který v dovolání vyjádřil pochybnosti o skutkových zjištěních a v reakci na to deklaroval, že se předmětných skutků nedopustil. "(Stěžovatel) subsumoval uplatněné námitky pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu pouze formálně. Ve skutečnosti však nemohl takto postavenou argumentaci podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť možnost vznášení pochybností o správnosti skutkových zjištění zákonodárce v tomto stadiu řízení jako důvod dovolání již neumožňuje. (...) Nejvyšší soud není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.) Proto jakákoliv polemika o provedených důkazech a následných skutkových zjištěních soudů nižších instancí je z hlediska dovolacího řízení zcela irelevantní, a proto také nejsou jeho námitky podřaditelné pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ani pod žádný jiný dovolací důvod."
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti i nadále zpochybňuje výrok obecných soudů o vině i trestu, přičemž, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání, ale též odvolání a součástí obhajoby v průběhu řízení před nalézacím soudem. Stěžovatel tak opětovně polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při provádění a hodnocení důkazů, i se způsobem právní kvalifikace předmětného skutku jako zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi, ačkoliv mu nebyla prokázána trestná činnost, a to ani na základě svědeckých výpovědí, resp. záznamů z odposlechu telekomunikačních zařízení, jež stěžovatel, na rozdíl od obecných soudů, považuje za nepravdivé, nevěrohodné a rovněž nesprávně přeložené z lokálního jazyka, používaného ve státě Edo v Nigérii.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Do pravomoci Ústavního soudu nicméně v zásadě nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405) či sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), vše dostupné na http://nalus.usoud.cz].
8. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel své námitky, obsažené v ústavní stížnosti, opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a se způsobem provádění i hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném. Tyto námitky se nicméně shodují s námitkami, jež sám uplatňoval již v průběhu řízení před obecnými soudy, a to nejen v průběhu odvolacího a dovolacího řízení, ale byly již součástí jeho obhajoby v řízení před nalézacím soudem. Tímto stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími proto Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí. Stejně tak přesvědčivě zdůvodnily, proč nevyhověly některým důkazním návrhům stěžovatele. Nejvyšší soud se v ústavní stížností napadeném usnesení nadto znovu podrobně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které setrvale uplatňoval v celém průběhu trestního řízení a jež následně zopakoval v dovolání i v ústavní stížnosti. Velmi důkladně se tak zabýval nejen námitkami stran kvalifikace samotného jednání stěžovatele, ale i zpochybňováním procesního postupu krajského soudu v rámci dokazování, přičemž opětovně vyvrátil jakékoliv pochybnosti o jeho zákonnosti či dokonce ústavnosti. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nenabízí žádný relevantní ústavněprávní argument, který by byl způsobilý závěry obecných soudů jakkoliv zpochybnit.
9. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ke shodnému závěru dospěl i v usnesení ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2164/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž se k ústavní stížnosti stěžovatelky P. O. S., coby jedné ze (spolu)odsouzených v nyní přezkoumávaném trestním řízení, rovněž zabýval otázkou ústavnosti předmětných rozhodnutí krajského i vrchního soudu, a také trestního řízení ústícího do jejich vydání.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu