ECLI:CZ:US:2014:1.US.2164.13.1
sp. zn. I. ÚS 2164/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky P. O. S., t.č. Věznice Světlá nad Sázavou, Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2012, č.j. 16 T 18/2012-2487, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 2 To 107/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2012, č.j. 16 T 18/2012-2487, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 2 To 107/2012.
Z textu ústavní stížnosti a z předmětných rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2012, č.j. 16 T 18/2012-2487, bylo stěžovatelka uznána vinnou spolupachatelstvím zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §23 a §168 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzena k trestu odnětí svobody na tři roky. Odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 2 To 107/2012, podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "trestní řád), zamítnuto.
II.
Podle tvrzení stěžovatelky byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Konkrétně stěžovatelka namítá, že stěžejním důkazem svědčícím pro její vinu je svědectví údajné poškozené Petry K. (jedná se o pseudonym). Výpovědi této svědkyně, jsou však podle stěžovatelky rozporuplné, nepravděpodobné, plné úmyslně prezentovaných nepravdivých tvrzení a nelze z nich vyvozovat závěry o vině stěžovatelky. Dále stěžovatelka namítá, že po provedení několika desítek výslechů, provedení záznamů telefonických hovorů, realizaci domovních prohlídek a předložení mnoha desítek listinných důkazů nebyly zjištěny žádné relevantní důkazy, které by obvinění vznesené údajnou poškozenou potvrzovaly.
Stěžovatelka tvrdí, že bezprostředně po svém zadržení bez jakéhokoliv taktizování učinila detailní a rozsáhlou výpověď, na které do dnešního dne ničeho nezměnila, když verze prezentovaná stěžovatelkou je z hlediska předložených důkazů daleko pravděpodobnější než ta, kterou konstruuje údajná poškozená.
Dále pak stěžovatelka spatřuje protiústavnost obou rozhodnutí a jejich nepřezkoumatelnost v tzv. opomenutých důkazech, když namítá, že soud neprovedl z jejího hlediska zcela klíčové a opakovaně navrhované důkazy, které by mohly jednoznačně vyvrátit podezření prezentovaná v obžalobě.
Za zcela zásadní porušení práva na spravedlivý proces pak považuje stěžovatelka porušení práva na řádné odůvodnění rozhodnutí a zákazu libovůle při rozhodování. V dané věci podala stěžovatelka opravný prostředek, ve kterém předestřela své námitky a podala důkazní návrhy, avšak vrchní soud dle jejího názoru na tyto námitky ani důkazní návrhy nijak nereagoval a z jeho rozhodnutí není patrno, že by se obsahem stěžovatelčiných odvolacích námitek jakkoliv zabýval.
III.
Stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyužila opravný prostředek v podobě dovolání a nevyčerpala tak všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje [viz §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Tento svůj postup zdůvodnila tak, že při vědomí limitů dovolacího řízení vyplývajících z taxativně určených důvodů, pro které může být důvodně iniciováno a s ohledem na aktuální judikaturu v této věci, dospěla k názoru, že není objektivně dán žádný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b trestního řádu.
K tomu Ústavní soud konstatuje, že senát vyčkal s rozhodnutím o ústavní stížnosti, neboť se v judikatuře Ústavního soudu objevily rozdílné názory na to, zda musí být dovolání v trestních věcech vždy vyčerpáno či nikoliv. Výsledkem následného jednání pléna Ústavního soudu bylo schválení stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014, jehož výrok zní: "Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)." V závěru odůvodnění tohoto stanoviska (bod 28.) se pak uvádí, že "s ohledem na práva účastníků řízení a zejména s přihlédnutím k principu právní jistoty se toto stanovisko použije na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů." Stanovisko bylo publikováno pod č. 40/2014 Sb. v částce 16 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 17. března 2014 (obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2096/13 ze dne 16. 4. 2014).
Z těchto důvodů se Ústavní soud věcí dále zabýval a neodmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
IV.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
V.
Nad rámec výše uvedené povinnosti se Ústavní soud rozhodl vypořádat s argumentací obsaženou v ústavní stížnosti stěžovatelky následujícím způsobem.
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že je v zásadě pouze opakováním námitek již uplatněných v trestním řízení, zejména těch uplatněných v odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Podstata ústavní stížnosti spočívá především ve snaze stěžovatelky zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy se při svém rozhodování přiklonily k výpovědi poškozené a nedostatečně přitom zohlednily výpovědi stěžovatelky a její návrhy na doplnění dokazování. Stěžovatelka se dále v ústavní stížnosti snaží zpochybnit výpovědi poškozené a naopak uvádí argumentaci na podporu svých tvrzení. Stěžovatelka tak v ústavní stížnosti především předkládá svou vlastní verzi skutkového děje a porušení svých základních práv spatřuje z velké části právě v tom, že soudy tuto verzi neakceptovaly.
Jak však Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo, když z rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích je patrné, že za důkazy relevantní ve vztahu ke stěžovatelce je možno považovat minimálně svědeckou výpověď poškozené Petry K., informace vyplývající z protokolu o záznamu telekomunikačního hovoru (č.l. 1731 a č.l. 1834 spisu) a ostatně také způsob spáchání činu, který zcela koresponduje se způsobem, jímž bylo i jinými spolupachateli nakládáno s poškozenými. S hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně se ztotožnil také soud odvolací (č.l. 3072 spisu). Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
K námitce stěžovatelky, že obecné soudy neprovedly z jejího hlediska zcela klíčové a opakovaně navrhované důkazy, které by mohly jednoznačně vyvrátit podezření prezentovaná v obžalobě, lze uvést, že krajský soud se s návrhy stěžovatelky neztotožnil, když věrohodnost poškozených je dle jeho názoru potvrzována skutečnostmi vyplývajícími z telefonních hovorů. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 8. 2012 přitom vyplývá, že bylo rozhodnuto, že návrhy na doplnění dokazování se zamítají a toto rozhodnutí bylo odůvodněno. Podle přesvědčení odvolacího soudu soud prvního stupně provedl v hlavním líčení úplné a formálně nezávadné dokazování a takto provedené důkazy také logicky správně zhodnotil, když jeho skutková zjištění odpovídají objektivní realitě, neobsahují důvodné pochybnosti a byla přesvědčivě zdůvodněna. S ohledem na to, že odvolací soud považoval dokazování provedené v hlavním líčení za dostatečné a provedené v nezbytném rozsahu, nepovažoval za nutné dokazování v odvolacím řízení doplňovat.
Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 z dne 8. 1. 2003 a mnohá další).
Ústavní soud však také opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 1938/14 ze dne 18. 6. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3042/13 ze dne 9. 10. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1394/12 ze dne 24. 7. 2012 a mnohá další). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že k pochybení obecných soudů v tomto směru nedošlo.
Jestliže stěžovatelka namítá, že odvolací soud se náležitě nevypořádal se všemi jí předestřenými námitkami a důkazními návrhy, je stěžovatelce možno přisvědčit, že odůvodnění usnesení vrchního soudu je ve vztahu k námitkám a návrhům jednotlivých stěžovatelů poměrně stručné. Vrchní soud v tomto ohledu v zásadě odkazuje na provedené dokazování, skutková zjištění a odůvodnění napadeného rozsudku, které považuje za správné a ztotožňuje se s ním.
Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Zmíněnému pojmu "adekvátně" potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu je však nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009, usnesení sp. zn. II. ÚS 3142/13 ze dne 23. 10. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3176/13 ze dne 26. 2. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2855/13 ze dne 2. 7. 2014 a další).
Z výše uvedeného vyplývá, že i přes jistou stručnost odůvodnění vrchního soudu není možno hodnotit toto rozhodnutí jako porušující právo na spravedlivý proces pouze z toho důvodu, že se odvolací soud nevypořádal s každou jednotlivou námitkou stěžovatelky zvlášť. Vrchní soud v Praze hodnotil postup a rozhodnutí soudu prvního stupně v kontextu námitek všech odsouzených (a tedy i stěžovatelky) jako celek a své závěry přitom srozumitelně odůvodnil. Rozhodnutí odvolacího soudu tak v tomto směru není možno označit za neadekvátní.
VI.
Obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které jsou na rozhodování obecných soudů kladeny. Závěry obecných soudů v dané věci nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní.
Není tedy opory pro stěžovatelkou tvrzené porušení práv a Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu