ECLI:CZ:US:2014:4.US.2709.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2709/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v právní věci stěžovatele J. E., občana SRN, zastoupeného JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem Růžová 1254, Uherské Hradiště, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 275/2013 ze dne 30. dubna 2013, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2012 sp. zn. 10 To 93/2012, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2012 sp. zn. 9T 8/2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 9. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Stěžovatel doplnil podání 7. 1. 2014 o psychiatrický a sexuologický znalecký posudek vypracovaný dle usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 10. 2013 (0 Nt 1743/2013) v řízení o propuštění z ústavního léčení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že v trestním řízení, ve kterém byl uznán vinným ze zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, došlo k porušení jeho základních práv a svobod, a to práva na spravedlivý proces garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina ") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Podanou ústavní stížností napadá stěžovatel všechna rozhodnutí obecných soudů činných v jeho trestní věci. V prvé řadě je toho názoru, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, a to již v počátku trestního řízení. Dále zpochybnil způsob provádění důkazů a neprovedení jím navrhovaných důkazů, kdy v podstatě, ve shodě s argumentací uplatněnou již v mimořádném opravném prostředku (dovolání), především namítal, že se ze strany jeho nezletilého syna jednalo toliko o hru, kteroužto tento sám vymyslel, a na kterou stěžovatel přistoupil, kdy převážná část argumentace stěžovatele brojí proti závěrům stran posouzení jeho osoby jako osoby trpící homosexuální pedofilií, čímž brojí i proti uloženému psychiatricko - sexuologickému ochrannému opatření v ústavní formě. V této souvislosti zpochybňuje ve věci provedené důkazy, zejména ve formě znaleckých posudků a výslechů znalců, resp. závěry z nich učiněné soudem nalézacím, potažmo odvolacím. Stěžovatel dále brojí proti samotnému způsobu, jakým soudy důkazy hodnotily, kdy je přesvědčen o tom, že v projednávané trestní věci je zřejmý nesoulad mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy a obsahem soudy provedených důkazů. V návaznosti na jím učiněná vlastní hodnocení provedených důkazů, stejně jako namítaných neprovedených důkazů, pak shledává právní posouzení věci jako rozporné se zákonem. Stěžovatel zpochybnil nestrannost soudu činného ve věci, a to jak soudu nalézacího, tak soudu odvolacího stupně, a odkázal na judikaturu Ústavního soudu (Pl ÚS 13/06).
Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytkl, že výše uvedené vady ve skutkových zjištěních z podnětu podaného dovolání nenapravil v důsledku příliš restriktivního výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolací soud nevyužil možností daných mu jeho vlastní judikaturou stran možného zásahu do oblasti skutkových zjištění učiněných ve věci soudy nižších stupňů v případech zjevného nesouladu mezi obsahem důkazů a soudem zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatel současně vyjádřil nesouhlas s jeho hmotně právními závěry ve vztahu k výtkám, které z hlediska shora uvedeného důvodu dovolání považoval Nejvyšší soud za právně relevantní, a v tomto smyslu se jimi zabýval.
K porušení faktického práva na obhajobu dle stěžovatele došlo jak v počátku trestního stíhání, tak i v průběhu trestního řízení a při rozhodování soudů. Zejména stěžovatel poukazoval na vadný způsob dokazování, odmítnutí navržených důkazů, hodnocení důkazů, nesoulad skutkových zjištění s obsahem důkazů, právní posouzení v rozporu se zákonem a nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro jejich nedostatečné odůvodnění.
II.
Ústavní soud nebude blíže reprodukovat obsah ústavní stížnosti, napadená rozhodnutí a spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9T 8/2010, neboť je účastníkům řízení znám.
Stěžovatel proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2012 sp. zn. 9T 8/2010 podal odvolání, a to z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e) tr. řádu. Odvolání podal i státní zástupce. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. 10 To 93/2012 bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání stěžovatele, tak i odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1) písm. g) a j) tr. řádu. Dovolání v neprospěch stěžovatele podal rovněž nejvyšší státní zástupce. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl svým usnesením ze dne 30. dubna 2013 sp. zn. 3 Tdo 275/2013.
III.
Ústavní soud si podle ustanovení §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal od Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu vyjádření k ústavní stížnosti.
K uvedené výzvě poskytl své vyjádření předseda senátu 9 T Krajského soudu v Hradci Králové, který vyslovil přesvědčení, že v průběhu trestního řízení byl řádně zjištěn skutkový děj a skutečně již nelze očekávat další objasnění věci nad rámec toho, jak byl zjištěn skutkový stav u hlavního líčení.
Předseda senátu 10 To Vrchního soudu v Praze uvedl přesvědčení, že na podkladě podaných odvolání byla věc zákonným způsobem přezkoumána a rozhodnuta. Dále odkázal na obsah odůvodnění rozhodnutí, ve kterém jsou uvedeny veškeré závěry odvolacího soudu. Účastník řízení nevznesl návrh, jak má Ústavní soud o ústavní stížnost rozhodnout.
Dovolací soud se vyjádřil předsedou senátu 3 Tdo Nejvyššího soudu, který uvedl, že se Nejvyšší soud přiklonil k právní kvalifikaci užité nalézacím soudem. Poukázal na průběh předchozího řízení, kdy dovolací soud se neztotožnil s rozsudky napadenými dovoláním, usnesením ze dne 9. 5. 2012 (3 Tdo 345/2012) je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dle názoru dovolacího soudu v řízení před Nejvyšším soudem ani jeho rozhodnutím nebyl porušen trestní řád, ani nedošlo k porušení Ústavy či jiné, v České republice účinné, normy, proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Stěžovateli bylo zasláno vyjádření účastníků řízení na vědomí, ten na toto vyjádření reagoval po lhůtě.
IV.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout.
Ústavní soud se přezkumem konkrétních rozhodnutí obecných soudů ve stěžovatelově věci zabýval. Podle ustálené judikatury sice Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255). O takový případ se ovšem v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud dále podotýká, že stěžovatelova kritika ve svém jádru směřovala proti všem rozhodnutím obecných soudů činných v jeho trestní věci a je pouhým nesouhlasem s tím, že byl uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
Ústavní soud na tomto místě podotýká, že by do trestněprávní politiky státu mohl ingerovat pouze v případě, že by trestní represe nepřípustně, tedy neodůvodněně a nepřiměřeně zasahovala do sféry základních práv a svobod, tj. do autonomní sféry jednotlivce (srov. usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/03 ze dne 18. 3. 2003 (U 5/29 SbNU 449). O takový případ se ovšem ve stěžovatelově případě nejedná, neboť napadené ustanovení §187 odst. 1 tr. zákoníku přiměřeným způsobem chrání zájmy osob mladších patnácti let, jakožto osob zvlášť zranitelných.
Stěžovatel byl uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, a spáchá-li takovýto čin na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.
Za jiný způsob pohlavního zneužití jsou důvodně považovány toliko intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, jež jsou v širším pojetí považovány za pohlavní styk. V souladu s nimi jsou za ně považovány např. orální pohlavní styk, ale i ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, líbání přirození, které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele. Správně je spatřováno naplnění uvedeného zákonného znaku nejen v aktivní činnosti pachatele, ale i při aktivním jednání poškozené osoby (např. ohmatávání pachatelova pohlavního údu). Tento jiný způsob přitom nemusí spočívat v natolik intenzivním zásahu do pohlavní sféry poškozeného, jakým je vykonání soulože (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 550/2009).
Z toho, že zákon z hlediska trestní sazby nerozlišuje mezi pohlavním zneužitím spáchaným souloží a jiným způsobem, vyplývá, že oba uvedené případy pohlavního zneužití klade na roveň. Poněvadž však v intenzitě jednotlivých případů může být značný rozdíl, je třeba věnovat náležitou pozornost povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, aby v rámci poměrně značného rozpětí trestní sazby byl stanoven přiměřený trest. Ochrana podle §187 tr. zákoníku dopadá jak na chlapce, tak i na děvčata, neboť pohlaví zneužitých osob není rozhodující, stejně jako není významná jejich fyzická ani psychická pohlavní dospělost. Není významné ani to, z čí strany vzešla k pohlavnímu zneužití iniciativa, kdo byl v průběhu celého jednání aktivnější, zda k pohlavnímu zneužití došlo na základě citového vztahu a zda zneužitá osoba dala k pohlavnímu styku souhlas či nikoli. Tyto okolnosti je však třeba hodnotit při posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu v rámci ukládáni trestu.
O osobu svěřenou dozoru pachatele jde tehdy, jestliže má pachatel právo a povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu u rodičů vůči dětem, u opatrovníka vůči osobě zbavené svéprávnosti, u vychovatele nebo učitele vůči chovancům a žákům apod. Jde o úmyslný trestný čin. Úmysl se musí vztahovat i k tomu, že předmětem útoku je osoba mladší patnácti let. Postačí tu úmysl eventuální [srov. §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1860 - 1864.
Obviněný s uvedenou právní kvalifikací nesouhlasil maje za to, že jeho jednání a okolnosti jednání zcela jistě nenaplňují zákonné znaky zločinu pohlavního zneužití. Namítl v této souvislosti, že to byl nezletilý poškozený, který vymýšlel různé hry, při nichž docházelo k různým dotykům různých částí těla, a přestože se mohlo jednat o nevhodné hry, nejednalo se v žádném případě o jednání, kde by nezletilého poškozeného zneužíval ke svému pohlavnímu vzrušení, tedy s cílem své pohlavní vzrušení uspokojit.
V této souvislosti je třeba uvést, že v projednávané věci není sporu o tom, že obviněný zneužil závislosti nezletilého poškozeného svěřeného jeho dozoru, když mu byl jeho matkou předán na kratší dobu k hlídání. V případě nezletilého poškozeného Petra (jedná se o pseudonym), dítěte ve věku 4, resp. 6 roků, je zřejmé, že tento byl na obviněného zcela odkázán, byl obviněným coby svou rodičovskou autoritou vychováván, navíc měl do té doby s otcem dobrý vztah a důvěřoval mu. Postavení otce propůjčovalo obviněnému nejen potřebnou autoritu, ale i důvěru ze strany poškozeného. Obviněný však tuto důvěru zneužil a přiměl svého nezletilého syna k aktivitám, které nebyly pouze nevhodné jak uvedl, ale mravní vývoj nezletilého poškozující, a tedy posouzeny jako trestněprávní normy porušující.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele dle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, důvody dovolání byly založené na obdobných tvrzeních jako ústavní stížnost. Stěžovatel uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j tr. řádu a namítl, že nebyly splněny zákonné podmínky §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku pro uložení ochranného psychiatricko-sexuologického léčení ve formě ústavní. Nejvyšší soud námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu shledal neopodstatněnými a v odůvodnění řádně vyložil, ve shodě s ustanovením §134 tr. řádu, proč nemohl dovolání stěžovatele vyhovět. Stejně tak soud nepřisvědčil námitkám nejvyššího státního zástupce stran nesprávné právní kvalifikace skutku.
Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. I Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud konstatuje, že právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny porušeno nebylo.
Obecné soudy se stěžovatelovým případem a všemi jeho relevantními okolnostmi podrobně zabývaly a logickým a přesvědčivým způsobem dospěly k výsledným výrokům o vině i o trestu. Své závěry opřely o dostatečné provedené dokazování a neopomněly ani odůvodnit, proč nevyhověly dalším důkazům, které navrhl stěžovatel.
Obviněný totiž de facto soudům vytýkal v prvé řadě neúplné důkazní řízení (námitky nedostatečné kvalifikace některých znalců, zejména pak PhDr. Jaroslava Veselého, neúplnosti provedených znaleckých posudků, zejména posudku MUDr. Františka Čiháka), nesprávné hodnocení důkazů (znaleckých posudků a výpovědí znalců) a vadná skutková zjištění, když prosazoval vlastní (pro něj příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci, kdy tvrdil, že nebylo prokázáno, že by trpěl jakoukoliv duševní poruchou či sexuální deviací, resp. že netrpí duševní poruchou, jež by vyžadovala ochranné léčení.
Nalézací soud se znaleckými posudky vypracovanými v projednávané trestní věci zabýval dostatečným způsobem (str. 14-16), kdy každý ze znaleckých posudků zhodnotil po stránce obsahové, stejně jako skutečnosti z nich se podávající posoudil ve vzájemných souvislostech. Nalézací soud pak tyto závěry konfrontoval jednak s názorem prof. Jaroslava Boučka, specialisty v odvětví psychiatrie, jednak se závěry znaleckého posudku znalce prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného na žádost obhajoby, přičemž neshledal, že by v podstatných a rozhodujících bodech mezi nimi bylo výraznějších rozporů. Nejvyšší soud se se závěrem nalézacího, a potažmo odvolacího soudu stran uloženého ochranného psychiatricko-sexuologického léčení ve formě ústavní ztotožnil.
Zkoumáno bylo naplnění jak formální, tak materiální stránky tvrzeného trestného činu, přičemž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003 sp. zn. 7 Tdo 900/2003, ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. 8 Tdo 10/2006 či ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 8 Tdo 709/2007) byly zohledněny všechny relevantní okolnosti případu - včetně existence bližšího citového vztahu mezi stěžovatelem a poškozeným, opakovanosti jeho trestného jednání i způsobení újmy, zdravotní a psychické, poškozenému tímto jednáním.
Ústavní soud tak uzavírá, že z ústavněprávního pohledu neměl postupu obecných soudů ve stěžovatelově věci co vytknout, a to ani ve smyslu jejich meritorních závěrů o vině a trestu, ani ve smyslu dalších námitek stěžovatele.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu