ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.345.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 345/2012 -41
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. května 2012 o dovolání, které podal obviněný J. J. E., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 79/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 8/2010, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněného J. J. E. se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 79/2011, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 9 T 8/2010.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. J. E. bere do vazby z důvodů uvedených v 67 písm. c) tr. ř.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 9 T 8/2010 , byl obviněný J. J. E. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ ve dvou případech, kdy k prvnímu došlo přesně nezjištěného dne v období od měsíce září 2008 do konce června 2009 na přesně nezjištěném místě a k druhému dne 2. 4. 2010 v bytě na adrese M. H., v H. K., za účelem svého sexuálního uspokojení syna, jehož věk znal, v době, kdy ho měl svěřeného jeho matkou ke hlídání, zneužívaje svého vlivu na syna a jeho důvěry, kterou v něho jako ve svého otce měl, jakož i jeho velmi nízkého věku a jemu odpovídající dosavadní absence znalostí sexuální problematiky, v důsledku čehož nebyl schopen pochopit smysl jeho jednání a nevěděl, že se jedná o jednání protiprávní, a tudíž se jeho jednání neměl ani důvod účinně bránit, čímž tak zneužil jeho bezbrannosti, přiměl k tomu, aby se před ním jako on obnažil vysvlečením kalhot a spodního prádla a následně se po přetažení předkožky svého penisu svým penisem, který si držel rukou, tloukl s penisem obžalovaného, který měl tento rovněž v ruce, a to tak, jako by se v případě jejich penisů jednalo o šermující meče, a poté si penisy o sebe navzájem i třeli kolem dokola, a to v obou případech tak intenzivně, že to poškozeného na jeho penisu bolelo a způsobilo mu to zarudnutí jeho penisu, a dále musel obžalovanému líbat jeho nahý penis a nahé hýždě, jeho penis rukama tahat a do jeho penisu narážet rukama nebo nohama, což dělal obžalovaný i jemu, a rovněž se s ním navzájem třel i obnaženými hýžděmi “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné psychiatricko-sexuologické léčení ve formě ústavní.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 9 T 8/2010, podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu. Odvolání podal v neprospěch obviněného i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, a to do výroku o trestu. O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 79/2011 , a to tak, že odvolání obviněného i státního zástupce zamítl podle §256 tr. ř.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. J. E. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 982 - 988) opírající se o výslovně uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a dále, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že v daném případě se nemůže jednat o trestný čin znásilnění podle §185 tr. zákoníku, neboť jeho údajným jednáním nebyly naplněny zákonné znaky tohoto trestného činu, konkrétně znaky „pohlavní styk“ a „zneužití bezbrannosti poškozeného“. Obviněný odkázal zejména na judikaturu Nejvyššího soudu. Za pohlavní styk nebývá považováno například ohmatávání genitálií apod., neboť nevykazuje obdobný způsob provedení ani závažnost. Jestliže tedy soud vymezil skutek tak, jak je popsán ve výroku, nenaplňuje toto jeho údajné jednání závažnost a způsob obdobný souloži, a nejedná se tedy o pohlavní styk. U tzv. „jiného pohlavního styku“ se vyžaduje vyšší intenzita jednání pachatele zaměřená proti intimním partiím poškozeného, dále rovněž bývá důležité i to, jak se intenzita promítla do fyzických či psychických následků pro poškozenou osobu. S ohledem na výpověď poškozeného ze dne 11. 5. 2010, nelze nic obdobného intenzitě pohlavního styku dovodit, i závěr znaleckého ústavu připouští věrohodnost výpovědi o popisovaném jednání pouze ve smyslu „her se sexuálním nábojem“, tzn. formu zcela jinou, než má na mysli soudem nespecifikovaná judikatura řešící pohlavní styk. Znak zneužití bezbrannosti nebyl dle obviněného taktéž naplněn, neboť to byl sám poškozený, kdo vymýšlel jednání, které je mu kladeno za vinu. Znalci uvedli, že poškozený byl schopen chápat, o co se jedná, byl schopen se vyjádřit, říci svůj nesouhlas, a opačný závěr soudu je tedy v rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. soud se těmito základními pojmovými vymezeními znaku „bezbrannosti“ vůbec nezabýval. Obviněný má za to, že soud zaměňuje pojem „zneužití bezbrannosti“ s pojmem „zneužití závislosti“, který by v projednávaném případě mohl přicházet v úvahu, nicméně tento není znakem skutkové podstaty zločinu znásilnění. Navíc s ohledem na velmi omezený styk obviněného se synem nelze v projednávaném případě o zneužití závislosti vůbec mluvit. Obviněný tedy namítl, že zásadní skutková zjištění týkající se obou výše uvedených znaků krajského soudu nemají žádnou oporu v provedených důkazech, o které soud své rozhodnutí opřel, dokonce jsou s nimi v rozporu, a tedy zde existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Zpochybnil současně validitu a vypovídací hodnotu důkazů s tím, že výslech nezletilého poškozeného nebyl proveden v souladu s ustanovením §102 odst. 2 tr. ř., kdy tento neodpovídá skutečnému obsahu výslechu nezletilého tak, jak byl soudem zjištěn při provedení přehrání záznamu z tohoto úkonu. Současně nebyly splněny ani podmínky §102 odst. 1 tr. ř., neboť výslech nebyl veden odborně. Dále obviněný namítl, že skutek nebyl ani časově dostatečným způsobem vymezen, kdy soudy údajně vycházely z výpovědi poškozeného, který však takovéto časové určení nepodal.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. (v dovolání je s největší pravděpodobností omylem uvedeno písm. h/) obviněný uvedl, že není zřejmé, na základě jakého znaleckého posudku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatricko-sexuologické v ústavní formě, když netrpěl duševní poruchou či sexuální deviací. Namítl, že rozhodnutí nalézacího soudu ohledně tohoto ochranného opatření je zcela nepřezkoumatelné, tuto vadu neodstranil ani odvolací soud, který se tímto výrokem napadeného rozsudku vůbec nezabýval a nesplnil tak svoji přezkumnou povinnost. Krajský soud neměl žádné spolehlivé závěry o tom, že by obviněný snad trpěl jakoukoliv duševní poruchou či sexuální deviací. Tím méně mohl učinit závěry o tom, že trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou, což je základní zákonný předpoklad pro úvahu o tom, zda soud může uložit léčení (poté ještě musí zdůvodnit jeho formu). Na jedné straně soud uložil ochranné léčení v ústavní formě, na straně druhé však při rozhodování o trestu vůbec nezmínil ustanovení §40 tr. zákoníku, které mu ukládá přihlédnout při stanovení druhu a výměry trestu k tomu, že čin byl spáchán ve stavu zmenšení příčetnosti, a dokonce odst. 2 cit. ustanovení umožňuje i při současném uložení léčení uložit trest pod dolní hranici trestní sazby.
Závěrem obviněný poukázal i na pochybení odvolacího soudu, jež nelze zahrnout pod dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. namítajíc, že Krajský soud v Hradci Králové se v průběhu řízení opakovaně dopouštěl porušování trestního řádu v jeho neprospěch, ospravedlňoval či ignoroval pochybení policie a státního zastupitelství v předchozím řízení. Rovněž státní zastupitelství nepostupovalo ve věci nestranně tak, aby zohlednilo i skutečnosti svědčící v řízení v jeho prospěch a napravilo případná pochybení orgánů činných v trestním řízení. Obviněný vyjádřil své přesvědčení o tom, že Krajský soud v Hradci Králové nebyl v projednávané věci nestranným.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 79/2011, zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 9 T 8/2010, a podle §265l odst. 1, odst. 3 tr. ř. přikázal věc jinému soudu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky obviněného směřují z podstatné části do sféry skutkových zjištění soudu, když zpochybňují jejich správnost, úplnost a zejména jejich oporu v provedených důkazech. Skutkový stav byl v dané věci řádně zjištěn z pohledu §2 odst. 5 tr. ř., přičemž odrazem skutkových zjištění je i formulace skutkové věty výroku rozsudku, jež dostatečným způsobem odráží všechny zákonné znaky stíhaného trestného činu. Nejedná se o situaci, kdy mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy přetrvává extrémní nesoulad. Státní zástupce k námitkám obviněného podřaditelným pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Tento pojem zahrnuje širokou škálu jednání směřujícího k ukojení sexuálního nutkání jako soulož a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží (orální a anální pohlavní styk a další). V duchu ustálené soudní judikatury lze proto dojít k závěru, že praktiky obviněného nelze zahrnout do běžného osahávání, ale s ohledem na jejich charakter, intenzitu a konkrétní okolnosti činu, jsou nepochybně srovnatelné se souloží. Pokud se týká zákonného znaku zneužití bezbrannosti, v posuzovaném případě lze dle státního zástupce hovořit o bezbrannosti psychické, neboť poškozený nezletilý, s ohledem na svoji fyzickou a duševní vyspělost, nebyl schopen pochopit jednání obviněného a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo.
K námitkám směřujícím k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. státní zástupce uvedl, že zákonné podmínky k uložení ochranného opatření byly naplněny, kdy uložené ochranné psychiatricko-sexuologické léčení v ústavní formě má oporu ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie (MUDr. František Čihák) a odvětví psychologie (PhDr. Jaroslav Veselý). Uvedení znalci dospěli k jednoznačnému závěru, že obviněný v době, kdy se dopustil trestné činnosti, trpěl homosexuální pedofilií, a jeho pobyt na svobodě je bez výše specifikovaného ochranného léčení z hlediska možné recidivy nebezpečný a rovněž nepříznivá by byla prognóza jeho resocializace.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. J. E. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ze shora uvedeného je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné provedení a hodnocení důkazů (především výpovědi nezletilého, výpověď svědkyně, matky poškozeného, J. S., a dále provedených znaleckých posudků) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména zjištění týkající se časových údajů jednotlivých skutků kladených mu za vinu, stejně jako jeho vztahu se synem a frekvence jeho návštěv), kdy tak prosazoval vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný zdůrazňuje, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil, neboť se jednalo o hry, které inicioval sám nezletilý, kdy z jeho výpovědi vyplývá, že u některých těchto her byla přítomna i jeho matka, svědkyně J. S.).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Stejně tak nelze pod dovolací důvod podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítal, že výslech poškozeného nezletilého nebyl proveden v souladu s ustanovením §102 odst. 2 tr. ř., a současně i §102 odst. 1 tr. ř., neboť byl veden neodborně. Obviněný v rámci dovolání poukázal i na další skutečnosti, které byly již předmětem jeho odvolání, a u nichž výslovně uvedl, že nejsou dovolacími důvody. Nejvyšší soud tedy k těmto nepřehlížel. Současně však uvádí, že svým obsahem nejsou sto naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku obviněného o nenaplnění znaků skutkové podstaty znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku spočívající ve znacích „pohlavní styk“ a „zneužití bezbrannosti“, kdy obviněný namítl, že zde existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Nejvyšší soud shledal danou námitku opodstatněnou.
Zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku , nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá-li takový čin na dítěti mladším čtrnácti let.
Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví . Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání . Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož (coitus) a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální pohlavní styk (felaci či cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus analys), zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, zejména pokud napodobují pohyby pohlavního údu ve vagíně ženy, event. jiné způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky mužských či ženských pohlavních orgánů, ale obecně do pohlavního styku patří i vsunování pohlavního údu muže mezi prsa ženy (coitus inter femora), osahávání genitálií ženy nebo muže, prsou ženy, sání prsních bradavek (sactustupratio), tzv. erotické masáže, které pachatel provádí druhé osobě nebo ona jemu apod. Při pohlavním styku je pachatel sám v osobním kontaktu s obětí a koná na jejím těle uvedené sexuální praktiky, anebo jde o vzájemné pachatelem vynucené jednání s poškozeným v sexuální sféře. Čin je dokonán tím, že pachatel násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy jiného donutil k pohlavnímu styku (arg. „donutí“), anebo k takovému činu zneužil jeho bezbrannosti. Vyžaduje se proto, aby pachatel dosáhl pohlavního styku .
Za bezbrannost se ve smyslu §185 považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (R 43/1994-II.). V případě této skutkové podstaty je pojem bezbrannosti chápán v jejím nejširším smyslu. Jednak se může jednat o bezbrannost, která předpokládá celkovou odevzdanost se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky obviněného jakkoli reagovat. Jedná se zde o takový stav bezbrannosti, kdy se oběť nachází v situaci, již sama nevnímá, a tudíž není schopna jakéhokoli vlastního úsudku, a tedy ani jakkoli ovlivnit jednání pachatele. Pro zneužití bezbrannosti ve smyslu §185 odst. 1 je rozhodné, že pachatel dosáhne pohlavního styku s osobou bezbrannou právě proto, že je tato osoba v důsledku své bezbrannosti neschopna čelit aktivitám obviněného , není však rozhodné, zda osoba je v takovém stavu bezbrannosti relativně trvale nebo se dostala do stavu bezbrannosti v důsledku svého tělesného nebo psychického stavu nebo zásahem jiné osoby než pachatele bez dorozumění s ním. Jde o úmyslný trestný čin.
Za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží se považuje takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Rozhodná je tedy srovnatelnost provedení, a proto musí být jiný pohlavní styk srovnatelný se situací, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy . Za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží považuje zejména orální pohlavní styk (felace či cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus analys), ale může sem patřit i zasouvání jiných předmětů (tzv. robertků apod.) do ženského pohlavního ústrojí, event. další způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky pohlavních orgánů (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 1650 – 1656).
Ze skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě rozsudku nelze dovodit, že by v projednávaném případě došlo k pohlavnímu styku s poškozeným, tedy k ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. Z dikce skutkové věty se podává, že obviněný se daného jednání dopustil „za účelem svého sexuálního uspokojení“ „zneužívaje svého vlivu na syna a jeho důvěry“. Nicméně závěr o tom, že by obviněný svým jednáním sledoval své sexuální uspokojení, které by zcela jednoznačně mělo směřovat ke stejnému závěru jako soulož, tedy k sexuálnímu uspokojení obviněného, nemá ve skutkových zjištěních obsažených ve skutkové větě rozsudku oporu. Stejně tak nelze ani uvažovat o tom, že by se obviněný dle skutkových zjištění dopustil jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží , při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Vzájemné osahání, tření pohlavních orgánů, narážení do pohlavního orgánu rukama či nohama, ale i líbání pohlavního orgánu, tedy aktivity, které dle skutkových zjištění proběhly mezi obviněným a poškozeným, nelze podřadit pod definici pohlavního styku, případně i jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží. Obviněný se daného jednání dle skutkových zjištění dopustil opakovaně, nicméně ani v jednom případě nebylo prokázáno, že by dosáhl sexuálního uspokojení, tedy ejakuloval. Stěžejní je tedy skutečnost, zda obviněný svým jednáním sledoval vlastní sexuální uspokojení. S ohledem na skutečnost, že u obviněného k ejakulaci nedošlo, tedy jednáním nedošlo k ukojení jeho pohlavního pudu na těle jiné osoby, nelze takové jednání kvalifikovat jako pohlavní styk. S tímto souvisí i otázka, zda došlo v případě poškozeného o zneužití jeho bezbrannosti či zda se jednalo o zneužití vlivu obviněného na osobu poškozeného, tedy zneužití vlivu otce na nezletilého syna a jeho důvěru.
Nejvyšší soud shledal, že skutková zjištění nalézacího, a potažmo i odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými právními závěry. Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 79/2011, proto tedy ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nemůže obstát.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. J. E. podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 79/2011, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 9 T 8/2010, zrušil. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Hradci Králové nařídil v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde tak především o to, zda skutková zjištění učiněná v projednávané věci lze podřadit pod skutkovou podstatu zločinu znásilnění podle §185 tr. zákoníku či zda se jedná o jiný trestný čin. V odůvodnění svého nového rozhodnutí bude potom povinen náležitě odůvodnit, jakými úvahami se přitom řídil (srov. §134 odst. 2 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v případě u obviněného J. J. E.) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu týkající se obviněného J. J. E. Zrušen byl celý výrok o trestu. Nejvyšší soud proto následně rozhodl tak, že se J. J. E. bere do vazby podle §67 písm. c) tr. ř., protože z jeho jednání a dalších shora uvedených skutečností plyne důvodná obava, že při propuštění na svobodu bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na jeho osobu, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Ostatně obviněný byl z tohoto důvodu ve vazbě již v původním řízení (č. l. 34).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata