ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.104.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 104/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 12. března 2014 dovolání obviněných D. O. D. , a P. S. O. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 2 To 107/2012, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 18/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. O. D. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. S. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 16 T 18/2012, byli obv. D. O. D. a P. S. O. uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi formou spolupachatelství podle §23 a §168 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tento skutek byli podle §168 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni – obv. D. O. D. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a obv. P. S. O. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byli oba odsouzení zařazeni k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.
Oba odsouzení tento rozsudek napadli odvoláním.
Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 2 To 107/2012, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil, a to ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že se obv. D. O. D. podle §168 odst. 2 tr. zák. odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a pro výkon trestu jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně mu v souladu s §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolání obv. P. S. O. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích v podstatě oba obvinění (spolu se spoluobviněnými Ch. A., M. M., P. O. S. a H. O. O. nejméně od května 2009 do února 2010 využívali tíživé sociální a ekonomické situace dívek v Nigérii a pod příslibem zajištění lepších životních podmínek je zlákali k pobytu v České republice s vědomím, že budou využívány k pohlavním stykům nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování. Jednalo se o dívku vystupující pod jménem M. O. a dále dívky B. I. U., S. I. E., D. A., P. E., E. I., D. O. a T. U.. Cestovní doklady pro jmenované zajišťoval obv. D. O. D. prostřednictvím obv. S. P. O. a dalších, přesně nezjištěných osob. Všechny výše uvedené dívky byly donuceny obviněným osobám uhradit za zprostředkování práce provizi a úhradu cestováních nákladů v částkách mezi 50.000 – 60.000 EUR a následně vykonávaly prostituci ve vybraném nočním klubu, odkud vydělané peníze odevzdávaly odsouzeným osobám. Přesný popis skutku obsahuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 16 T 18/2012.
Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 16 T 18/2012, podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obv. D. O. D. napadl rozsudek odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., konkrétně do výroku o trestu, resp. do části, ve které byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou .
Ve svém dovolání nejprve obsáhle rekapituloval právně teoretické vymezení tohoto trestu, přičemž zdůraznil zejména zákonné podmínky, za jakých má být tento trest ukládán s odkazem na negativní podmínky uložení tohoto trestu uvedené v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Na tomto základě pak uvedl, že na území České republiky žije legálně řadu let, vytvořil si zde zázemí, sociální a ekonomické vazby, vyvíjí zde podnikatelské aktivity. V České republice také žije jeho sestra se svými dětmi, která je odkázána na jeho finanční podporu, kterou považuje za „nezaopatřeného přímého příbuzného“ ve smyslu zákona č. 326/1999 Sb. Dovolateli z odůvodnění napadeného rozsudku není jasné, na základě jakých indicií dospěl odvolací soud k závěru, že by dalším pobytem na území ČR byli ohroženi jiní lidé? V této souvislosti zdůraznil, že byl odsouzen poprvé a nic nenasvědčuje tomu, že by v trestné činnosti měl pokračovat.
Trest vyhoštění na dobu neurčitou považuje dovolatel za trest nepřiměřeně přísný, který nereflektuje jeho osobní poměry – zejména jeho rodinné vazby. Jedná se o trest, který považuje za nepřiměřený zásah do svého života, který odporuje zásadám vyjádřeným v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zajišťující právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Navíc odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ani neuvedl, proč v jeho případě nepostačuje uložení časově omezeného trestu vyhoštění na dobu od 1 do 10 let.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vydal usnesení, kterým bude rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. 2 To 107/2012 zrušen, a to v části týkající se výroku o trestu vyhoštění na dobu neurčitou a zároveň navrhl, aby mu tento trest nebyl vůbec ukládán. Současně dovolatel doporučil, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s §265a odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Obv. P. S. O. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen o tom, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Hlavním argumentem obv. O. je to, že předmětná trestná činnost nebyla podle jeho názoru náležitě prokázána a trest, který mu byl Vrchním soudem v Praze uložen, je nepřiměřeně přísný.
Co se týče zjištěného skutkového stavu , tak závěr soudu o vině musí být důkazně prokázán a musí z důkazů logicky vyplynout. Obviněný je však přesvědčen, že jeho vina prokázána nebyla. V tomto smyslu zejména uvedl, že v předchozím řízení nebyli slyšeni důležití svědkové, které spolu s ostatními spoluobviněnými navrhoval vyslechnout, především nebyla vyslechnuta svědkyně nejdůležitější – B. I. U.. Díky tomu, že oba soudy nižších instancí neprovedly výslechy navrhovaných osob, neboť je nepovažovaly za nutné, má dovolatel za to, že nikdo z obviněných nemohl prokázat svou nevinu. V takovém případě však výrok o jeho vině nemůže obstát.
Dále obv. O. uvedl, že v průběhu řízení před soudy I. a II. stupně neúspěšně poukazoval na řadu rozporů, nejasností a nedostatků, které neumožňovaly soudu učinit závěry o prokázání jeho trestné činnosti. Protože byl v této argumentaci procesně neúspěšný, považoval za nezbytné ve svém dovolání znovu zopakovat některé argumenty, které již uvedl ve svém odvolání, a se kterými se odvolací soud podle jeho názoru nevypořádal. V této části především zdůraznil, že proti jeho osobě směřovala pouze výpověď svědkyně (která vystupovala jako utajovaný svědek) pod jménem M. O. Obviněný však zpochybnil, že když tato svědkyně ve své výpovědi mluvila „o osobě pana P.“, že mluvila o něm. Také upozornil, že jej tato svědkyně „naživo“ nikdy neoznačila a ani netvrdila, že právě on je tou osobou, o které mluvila v souvislosti s prokazovanou trestnou činností.
Následně se obviněný podrobně vyjádřil k institutu utajeného svědka a v této souvislosti citoval z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu ČR a v závěru této části poznamenal, že k odsouzení obviněného nemůže dojít výlučně na základě výslechu utajených svědků – proto výpovědi anonymních svědků musí být podpořeny i dalšími důkazy. Na základě toho pak uzavírá, že odsuzující výrok o vině neodpovídá požadavku, aby skutkový stav věci nebyl spolehlivě a v dostatečném rozsahu prokázán.
Co se týče výroku o trestu , v této souvislosti dovolatel zdůraznil, že Vrchní soud v Praze spoluobviněným zkrátil uložené nepodmíněné tresty a místo nich uložil trest vyhoštění. Dovolatel je však přesvědčen o tom, že nejpřísnějším trestem je trest odnětí svobody. Proto za situace, kdy odvolací soud ostatním spoluobviněným tento trest podstatně zmírnil a jemu nikoliv, hodnotí trest odnětí svobody, který mu byl uložen ve vztahu k trestům dalších spoluobviněných jako fakticky nejpřísnější, a to přesto, že jeho role v páchané trestné činnosti byla spíše okrajová. Vzhledem k tomu hodnotí rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako zcela nesprávné – a to nejen z hlediska zjištěného skutkového stavu, ale také z hlediska uloženého trestu, a proto žádá, aby bylo toto rozhodnutí v celém rozsahu zrušeno.
Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
K dovolání obou obviněných se písemně vyslovil státní zástupce , který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření sp. zn. 1 NZO 902/2013-9 ze dne 17. 10. 2013 (dále jen „státní zástupce“).
K dovolacím výhradám obv. D., které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl toto.
K námitce, týkající se trestu vyhoštění na dobu neurčitou uvedl, že negativní podmínky uložení tohoto trestu musí být splněny kumulativně. Ale už klíčová vylučující podmínka podle §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, že dovolatel je rodinným příslušníkem občana Evropské unie a že tu existuje zájem na spojování rodin, nemohla být naplněna, neboť je v rozporu s ust. §15a zákona č. 326/1999 Sb. Stejně tak má státní zástupce za to, že ani podmínka existence pracovního zázemí na území ČR v daném případě taktéž naplněna nebyla, a proto ztrácí smysl se zabývat naplněním dalších zákonných požadavků tohoto ustanovení, zejm. dovolatelem rozebíranou otázkou výkladu „ohrožení veřejného pořádku“. Mimo to – jelikož má obv. D. své pracovní zázemí jednoznačně v Nigérii, bude moci na tomto území dále pokračovat ve svém podnikání, vč. obchodování s ČR – pouze bude omezen tím, že do této země nebude moci osobně vstoupit.
K výměře uloženého trestu státní zástupce uvedl, že předmětný trest nebyl stanoven mimo trestní sazbu stanovenou zákonem, stejně jako mu nebyl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. A jelikož jiný důvod v rámci námitek subsumovaných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze uvést, tak Nejvyššímu soudu navrhl, aby bylo dovolání obv. D. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné.
K dovolacím námitkám obv. O., které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce poznamenal, že obviněný v nich pouze obsáhle zopakoval argumenty ze svého odvolání, jimiž napadl způsob, jakým soudy provedly a vyhodnotily výslech utajeného svědka vystupujícího pod jménem M. O. V návaznosti na to pak zpochybnil celé dokazování, v důsledku čehož tvrdí, že skutek, který je mu kladen za vinu a pro který byl odsouzen, nebyl náležitě prokázán. K právnímu posouzení skutku však dovolatel žádnou argumentaci neuvedl, a proto je již tato okolnost překážkou přezkoumávání napadených rozhodnutí.
K námitce přílišné přísnosti uloženého trestu státní zástupce dodal, že tuto výhradu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Proto námitky obv. O. nemohou být důvodem dovolání podle dovolacího důvodu, na který obviněný odkázal a jelikož tyto námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání tohoto obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
K meritu věci
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání v této věci přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená, zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti, upravené ust. §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto dovolání vyhodnotil jako přípustné.
Dovolání obv. D. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku
Dovolatel D. své námitky podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obecně tento důvod dovolání může být naplněn ve dvou alternativách, které spočívají v tom, že obviněnému byl neoprávněně uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl vyměřen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně. Obviněný D. subsumoval svou dovolací námitku pod výše uvedený dovolací důvod v jeho první variantě – tedy namítl, že mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, přičemž soud II. stupně nerespektoval zákonné požadavky pro jeho uložení. Pro posouzení této dovolací námitky bylo úkolem Nejvyššího soudu posoudit splnění zákonných podmínek pro uložení trestu vyhoštění ze strany Vrchního soudu v Praze.
V obecné rovině je nutné zdůraznit, že hlavním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli, který není občanem ČR, v páchání další trestné činnosti na území ČR. V praxi je tento trest ukládán zejména při potírání terorismu, obchodování se zbraněmi, drogami nebo lidmi, tedy při velmi závažné trestné činnosti, která je navíc páchaná ve spolupráci s osobami v cizině. Trest vyhoštění však lze uložit i za jinou – méně závažnou trestnou činnost, pokud jsou splněny zákonné podmínky vyplývající z ust. §80 odst. 1 – 3 tr. zákoníku.
Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku lze tento trest uložit pouze tehdy, pokud jde o pachatele, který není občanem ČR, uložení vyžaduje bezpečnost lidí, majetku nebo jiný obecný zájem a nejsou zde další překážky taxativně vyjmenované v §80 odst. 3 tr. zákoníku. Z ust. §80 odst. 2 pak vyplývá, že soud je oprávněn uložit trest vyhoštění pouze s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu.
Z argumentace dovolatele D. vyplynulo, že je nigerijské státní příslušnosti, na území ČR měl trvalý pobyt, řadu let tu tedy legálně žil a vyvíjel zde své podnikatelské aktivity, takže si na tomto území vytvořil sociální i ekonomické vazby. I přesto, že Vrchnímu soudu v Praze zjevně nebyly známy zákonné překážky, které by bránily uložení trestu vyhoštění, tak obviněný ve svém dovolání zpochybnil ty, které jsou uvedeny v §80 odst. 2 a 3 odst. c) tr. zákoníku, a proto jednak vyjádřil pochyby nad tvrzením odvolacího soudu, že by dalším pobytem na území ČR ohrožoval bezpečnost lidí a majetku či jiný obecný zájem, především však zdůraznil, že na území ČR žije jeho sestra se svými dětmi, která je odkázána na jeho finanční podporu, a kterou, jak uvedl, „považuje za nezaopatřeného přímého příbuzného ve smyslu zákona č. 326/1999 Sb.“.
Tuto zásadní dovolatelovu námitku však Nejvyšší soud odmítl jako neoprávněnou z níže uvedených důvodů.
K podmínce existence sociálně-rodinného zázemí zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, v ust. §15a odst. 1 písm. d), ve znění účinném k datu 10. 1. 2013 (tedy ke dni vydání rozsudku Vrchního soudu v Praze) stanoví, že rodinný příslušník občana EU je nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii , nebo takový příbuzný manžela občana EU. Když odhlédneme od toho, že obviněný není občanem země EU, tak z tohoto ustanovení vyplývá, že se musí jednat o příbuzného, který je přímým předkem nebo potomkem odsouzeného. Mezi takové příbuzné však jednoznačně nelze zahrnout dovolatelovu sestru. Jak konkrétně by finanční závislost sestry obviněného měla bránit uložení trestu vyhoštění, dovolatel neupřesnil.
Mimo nepochybně chybějícího rodinného zázemí však u tohoto dovolatele rovněž chybí zázemí pracovní , což je další vylučovací podmínka pro uložení trestu vyhoštění. Jak sám dovolatel uvedl při hlavním líčení dne 9. 7. 2012, tak jako podnikatel, který je činný jako sportovní manažer a vlastní dvě firmy, „obchoduje po celé Evropě stejně jako v Africe“. Jedna firma se zabývá provozováním sportovních činností, trénováním sportovců, organizováním sportovních zápasů a druhá obchoduje s lékařským vybavením (č. l. 2292 a násl.). A při hlavním líčení dne 11. 7. 2012 ještě dodal, že obě jeho firmy jsou registrovány v Nigérii, a proto v České republice neplatí žádné daně (č. l. 2347). Z konstatní judikatury však vyplývá, že pokud je pracovní zázemí dovozováno z podnikání, je uvažováno pouze podnikání na území ČR a nikoliv v cizině. Ať se jedná o příjmy z pracovního poměru, z podnikání, nebo ze starobního či invalidního důchodu, pro pracovní zázemí je rozhodné, kde má obviněný zdroj legálních příjmů (viz rozhodnutí NS, publikované pod č. 43/2008 a 40/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Z výše uvedených výroků je snadno dovoditelné, že odsouzený D. má pracovní zázemí ve své mateřské zemi, odkud získává příjmy pro svou obživu. Proto ani tento zákonný předpoklad nebyl naplněn.
Stejně tak se jeví jako ryze účelový pokus dovolatele zpochybnit zákonné podmínky ust. §80 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel zjevně přehlíží vysokou závažnost jemu prokázané trestné činnosti na území ČR, když namítl, že „ nic nenasvědčuje tomu, že by měl pokračovat v této trestné činnosti“ a tím i nadále ohrožovat obecný zájem ČR. Takové prohlášení je však emotivní a právně zcela irelevantní, neboť stejně tak nic nenasvědčuje tomu, že by obviněný byl rozhodnut v páchání trestné činnosti nepokračovat. Dovolatel totiž před soudem II. stupně nevyjádřil nad spáchanými trestnými činy žádnou lítost, kterou by doložil snahou o nápravu způsobené škody poškozeným osobám či nápravu škodlivých následků jeho činů. (Pokud by k tomu došlo, odvolací soud by tuto iniciativu obviněného jistě při výměře ukládaného trestu zohlednil.)
Dále se obviněný ve svém dovolání pokusil zpochybnit výměru tohoto trestu , neboť mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou , což považuje za sankci nepřiměřeně přísnou. I tuto námitku však dovolatel vznesl zcela neoprávněně, neboť pod výše uvedeným dovolacím důvodem je možné vznášet výhrady pouze v případě, že by obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Pokud však trest odpovídá druhem i výměrou, není možné jej úspěšně zpochybnit.
V této souvislosti jistě nelze přehlédnout, že Vrchní soud v Praze obv. D. radikálně snížil trest odnětí svobody (z pěti na dva roky) za současného uložení trestu vyhoštění stanoveného na dobu neurčitou. I když je možné tuto změnu hodnotit jako příliš radikální a neobvyklou, rozhodně není chybná či vadná, neboť nevybočuje z mezí daných trestním zákoníkem.
Právní teorie uvádí, že každý trest, který je odsouzenému ukládán, zahrnuje složku represivní, výchovnou a preventivní. Vrchní soud v Praze při ukládání předmětného trestu zjevně upřednostnil generálně-preventivní funkci trestu před funkcí represivní, neboli před represivně-výchovným působením trestu na odsouzeného.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že předmětný trest byl dovolateli uložen v rámci možností a limitů platného tr. zákoníku (tedy v souladu s §168 odst. 2 a §80 odst. 1, 2), a proto je z tohoto pohledu nezpochybnitelný. Z tohoto důvodu jakékoliv subjektivní výhrady odsouzeného proti zvolené sestavě trestů jsou neodůvodněné, a nelze je úspěšně namítnout, a to nejen prostřednictvím tohoto, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu ust. §265b odst. 1 tr. ř.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Vrchní soud v Praze zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění neporušil. Dovolatelovy námitky byly proto vzhledem ke shora uvedeným argumentům vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné.
Dovolání obv. O. podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel vznesl svou námitku s odkazem na dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí pouze jeho hmotně právní posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
V obecné rovině je nutné zdůraznit, že podstatou právního posouzení skutku je aplikace hmotného (trestního) práva na skutkový stav, který zjistily soudy I. a II. stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je podle tohoto dovolacího důvodu možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy nižších instancí, nenaplňuje znaky trestného činu, jimiž byl ten který obviněný uznán vinným. Lze vytýkat pouze právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Proto mimo rámec tohoto dovolacího důvodu jednoznačně stojí námitky proti porušení procesních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03) a dále výhrady skutkové povahy , neboli námitky, kterými se dovolatel domáhá jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů I. a II. stupně byla přezkoumávána ještě III. instancí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 76/03). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto jsou skutková zjištění soudů I. a II. stupně pro Nejvyšší soud již definitivní a úplná.
Aplikováno na posuzovaný případ:
a) Dovolatel O. ve svých námitkách zpochybnil skutková zjištění soudů I. a II. stupně, neboť – jak uvedl ve svém dovolání – „v předchozím řízení nebyli slyšeni důležití svědkové, které navrhoval vyslechnout“ (zejm. svědkyně B. I. U.), a současně „nebyla vyjasněna řada rozporů nejasností a nedostatků, na které poukazoval“ . Proti jeho osobě směřovala pouze výpověď utajované svědkyně M. O., nicméně toto svědectví podle jeho názoru není možné z mnoha důvodů uznat za věrohodné. Všemi těmito výhradami však dovolatel pouze vyjádřil své pochybnosti o skutkových zjištěních a v reakci na to deklaroval, že se předmětných skutků nedopustil.
Takový postup však nemohl být Nejvyšším soudem akceptován, neboť obviněný subsumoval uplatněné námitky pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně. Ve skutečnosti však nemohl takto postavenou argumentaci podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť možnost vznášení pochybností o správnosti skutkových zjištění zákonodárce v tomto stadiu řízení jako důvod dovolání již neumožňuje .
Hodnocení provedených důkazů je výsadním právem nalézacího soudu, před kterým jsou důkazy prováděny. Pravomoc odvolacího soudu v hodnotícím procesu je již omezená. Odvolací soud vstupuje do hodnocení důkazů pouze tehdy, pokud jsou vyvozovány závěry, které z nich nevyplývají nebo pokud takové hodnocení zjevně odporuje zásadám formální logiky. Pro Nejvyšší soud je pak skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů (vzhledem k zásadě dvouinstančního řízení) definitivní a nezměnitelný. Nejvyšší soud není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Proto jakákoliv polemika o provedených důkazech a následných skutkových zjištěních soudů nižších instancí je z hlediska dovolacího řízení zcela irelevantní, a proto také nejsou dovolatelovy námitky podřaditelné pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani pod žádný jiný dovolací důvod.
b) V této souvislosti dovolatel také poukázal na to, že „nebyli slyšeni důležití svědkové, které spolu s ostatními spoluobviněnými navrhoval vyslechnout“, přičemž za klíčovou svědkyni, kterou se nepodařilo předvolat, považuje paní B. I. U.
I k této námitce zaujal Nejvyšší soud odmítavé stanovisko, a to nejenom proto, že námitky na porušení procesních předpisů stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale také proto, že návrh na vyslechnutí svědkyně U. odvolací soud akceptoval, nicméně přes veškeré úsilí se mu tuto svědkyni nepodařilo předvolat. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že místo pobytu této svědkyně je neznámé, stejně jako místo pobytu ostatních svědků nigerijské státní příslušnosti, takže jejich výslech nebylo možné realizovat a pátrání by jen zbytečně protahovalo projednávání tohoto případu (viz odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze na str. 5, č. l. 3070).
Je sice pravdou, že každý obviněný má právo navrhovat u soudu na podporu svých stanovisek další důkazy (viz §2 odst. 5 tr. řádu). Ale soud, kterému je důkaz předložen, je povinen každý takový návrh obviněného vyhodnotit, tj. posoudit věrohodnost nabízeného důkazu i nezbytnost jeho provedení s ohledem na celkovou důkazní situaci ve věci. Proto jestliže po vznesení těchto návrhů na doplnění dokazování Vrchní soud v Praze usoudil, že provedení těchto důkazů je objektivně velmi komplikované a navíc není nutné, protože i bez jejich provedení je dokazování (provedené během hlavních líčení) dostatečné, je oprávněn provedení navrhovaného důkazu odmítnout. Proto soudy I. a II. stupně nepochybily, pokud návrhy na výslechy dalších svědků nakonec odmítly provést. Naopak dalším pátráním po svědcích, kteří s největší pravděpodobností Českou republiku opustili, by se provinily proti zásadám rychlosti řízení a procesní ekonomie.
Protože návrh na vyslechnutí dalších svědků (vč. paní B. I. U.) byl odmítnut jako nadbytečný, nezbývá než uzavřít, že obviněný tímto procesním postupem zkrácen ve svém právu na obhajobu nebyl.
c) V dovolání se obviněný podrobně zabýval institutem utajeného svědka a mimo jiné uvedl, že „k odsouzení obviněného nemůže dojít výlučně na základě výslechu utajených svědků, a proto výpovědi těchto svědků musí být podpořeny dalšími důkazy“.
S tímto výrokem odsouzeného Nejvyšší soud zcela souhlasí a dodává, že dovolatel O. nebyl odsouzen pouze na základě výslechu utajené svědkyně (vystupující pod jménem M. O.), jak se pokouší tvrdit, ale na základě celé řady provedených důkazů – mezi které patří výslechy dalších svědků, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu i předložené listinné podklady. Všechny tyto důkazy pak byly vyhodnoceny logicky, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a nevyvolávají žádné důvodné pochybnosti o provedených skutkových zjištěních. O tom nejvíce svědčí odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (str. 5 – 13, č. l. 2569 – 2573), ale i Vrchního soudu v Praze (str. 5, č. l. 3070), který vyhodnotil provedené dokazování jako úplné, dostatečné a dostatečně rozsáhlé. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolatel O. jednoznačně nebyl odsouzen pouze na základě jediné výpovědi utajené svědkyně M. O.
d) V závěru svého dovolání obviněný ještě vznesl výhradu proti výši uloženého trestu odnětí svobody, který subjektivně vnímá jako nejpřísnější trest ve srovnání s dalšími tresty, které byly uloženy ostatním spoluobviněným. I tuto výhradu Nejvyšší soud odmítl, neboť ani tato námitka není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a není podřaditelná ani pod žádný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Z tohoto důvodu ji v rámci dovolacího řízení Nejvyššímu soudu nelze vůbec namítat.
Navíc se dovolatel dopustil nepřípustně zavádějícího srovnávání svého trestu s trestem, který byl uložen obv. D., když vedle sebe staví pouze uložené sazby trestů odnětí svobody (aby poukázal na to, že jemu byl za totožnou trestnou činnost uložen trest přísnější) a přitom vědomě ignoruje, že obv. D. byl navíc uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Takové srovnání je nejen neoprávněné, ale v daném kontextu vyznívá jako snaha o demagogickou manipulaci. Jak bylo řečeno výše, oba tresty uložené obv. D. i obv. O. byly uloženy v rámci platného zákona, odpovídají svým druhem i výměrou, a proto jsou nezpochybnitelné a nenapadnutelné podle žádného z dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř.
Závěr
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení konstatoval, že skutky, jimiž byli obvinění D. a O. uznáni vinnými, byly právně kvalifikovány správně, a proto svůj přezkum uzavřel konstatováním, že Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku sp. zn. 16 T 18/2012 ze dne 6. 9. 2012, stejně jako Vrchní soud v Praze v rozsudku sp. zn. 2 To 107/2012 ze dne 10. 1. 2013 ve svých právních závěrech nepochybily.
V napadených rozhodnutích tedy nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. k porušení zákona, a proto Nejvyšší soud dovolání obv. D. O. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné a dovolání obv. P. S. O. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 12. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman