ECLI:CZ:US:2014:2.US.2229.13.1
sp. zn. II. ÚS 2229/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky Markéty Fričové, zastoupené JUDr. Hanou Karáskovou, advokátkou se sídlem Chotěšovská 680, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 92/2013 ze dne 21. 3. 2013, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 91/2013 ze dne 21. 3. 2013 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 131/2011 ze dne 19. 6. 2013, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z připojeného listinného materiálu bylo zjištěno, že usnesením sp. zn. 7 To 92/2013 ze dne 21. 3. 2013 Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil usnesení Obvodního sodu pro Prahu 4 ze dne 6. 2. 2013 o nepodjatosti přísedící a znovu rozhodl tak, že dle §31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, z důvodu §30 odst. 1 trestního řádu je přísedící PhDr. Skalová vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatelky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 131/2011. Odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího považoval prohlášení přísedící v jednací síni dne 8. 1. 2013 o tom, že by se měla státní zástupkyně a opatrovnice OSPOD "stydět za to, co provedly", nejen za nevhodné, ale i vzbuzující důvodné pochybnosti o schopnosti jmenované přísedící v trestní věci nestranně rozhodovat pro poměr k projednávané věci a státnímu zástupci.
Napadeným usnesením sp. zn. 7 To 91/2013 ze dne 21. 3. 2013 Městský soud v Praze současně zrušil v celém rozsahu zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 2. 2013 pro podstatnou vadu předcházejícího řízení ve smyslu ustanovení §258 odst. 1 písm. a) trestního řádu a věc podle §259 odst. 1 trestního řádu vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 4 následně usnesením sp. zn. 33 T 131/2011 ze dne 19. 6. 2013 rozhodl tak, že trestní stíhání stěžovatelky pro skutek právně kvalifikovaný obžalobou jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se dle §222 odst. 2 trestního řádu postupuje k projednání a rozhodnutí jako přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, Úřadu městské části Praha 4. Citované usnesení nabylo právní moci dne 19. 6. 2013.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Z výše uvedených obecných mezí činnosti Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338, či usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 650/01 ze dne 4. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 1179/08 ze dne 18. 6. 2008 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Směřuje-li proto stížnostní návrh stěžovatelky, mimo jiné, proti zrušujícímu usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 91/2013 ze dne 21. 3. 2013, nelze, s ohledem na shora nastíněnou koncepci ústavního soudnictví, projednávanou ústavní stížnost ve vztahu k tomuto rozhodnutí přijmout jako přípustnou.
Řečené se uplatní i pro usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 131/2011 ze dne 19. 6. 2013, jímž soud řízení ve věci jednání stěžovatelky postoupil orgánu příslušnému k projednání přestupku. Případ stěžovatelky se tímto nachází ve stádiu, kdy o něm nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Nelze ani automaticky předpokládat, že přestupkový orgán rozhodne v souladu se závěry nalézacího soudu (resp. jemu předcházejícího usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 91/2013 ze dne 21. 3. 2013), vyslovenými v odůvodnění jeho usnesení. Zákon totiž váže postoupení věci pouze na odůvodněný předpoklad, že příslušným orgánem může být žalovaný skutek posouzen jako přestupek, přičemž jen orgán oprávněný projednávat přestupky může v rámci své pravomoci učinit v tomto směru závazné rozhodnutí. Jeho rozhodnutí bude výsledkem procesu dalšího skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které až posléze najde svůj odraz v právním posouzení. Stěžovatelka tak má možnost v dalším řízení uplatňovat své námitky či vznášet důkazní návrhy, rovněž jí náleží možnost podat proti budoucímu rozhodnutí přestupkového orgánu opravné prostředky. Jelikož tedy rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 nepředstavuje autoritativní konstatování stěžovatelčiny viny, je nutno uzavřít, že stěžovatelka doposud nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně dotčených ústavně zaručených práv poskytoval (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 229/06 ze dne 23. 5. 2006, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2561/08 ze dne 18. 11. 2008 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 3449/13 ze dne 4. 12. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Co se týče posledního napadeného rozhodnutí obecného soudu, Ústavní soud připouští, že v některých případech (jako výjimku z pravidla) považuje stížnostní návrh směřující proti rozhodnutí obecných soudů "o (ne)vyloučení soudce (přísedícího)" za přípustný, přestože řízení ve věci samé nebylo dosud skončeno, a to z důvodu jejich způsobilosti bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533), nález sp. zn. II. ÚS 674/01 ze dne 1. 4. 2003 (N 50/30 SbNU 33) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1669/12 ze dne 13. 8. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3015/11 ze dne 1. 12. 2011 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz].
V nyní posuzované věci Ústavní soud k aplikaci dané výjimky nicméně nepřistoupil s přihlédnutím ke skutečnosti, že v podstatě bezprostředně po přijetí napadeného usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 92/2013 ze dne 21. 3. 2013 o vyloučení přísedící PhDr. Skalové z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatelky došlo k meritornímu vyřízení věci z hlediska trestního. Jelikož po právní moci rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 6. 2013 o postoupení věci orgánu příslušnému k projednání přestupku není a nebude v trestním řízení proti stěžovatelce pro skutek, který byl předmětem tohoto rozhodnutí, již dále pokračováno, je praktická relevance stěžovatelčiných námitek stran vyloučení přísedící z trestního řízení očividně nulová; jinými slovy, ke změně právního postavení stěžovatelky reálně vést nemůže.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj