ECLI:CZ:US:2014:2.US.2508.14.1
sp. zn. II. ÚS 2508/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti JUDr. Václava Hlavína, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem Hořovice, Husovo náměstí 65, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2014 č. j. 22 Cdo 1525/2012-472, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Jany Hlavínové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. července 2014 a doplněna podáním ze dne 3. srpna 2014, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Žalobou ze dne 17. dubna 2002 se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že blíže určený obytný dům a pozemky, nacházející se v k. ú. Střešovice, obec Praha, jsou ve společném jmění stěžovatele a jeho tehdejší manželky, vedlejší účastnice. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 11. září 2003 č. j. 14 Co 257/2003-132 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 16. září 2002 č. j. 11 C 48/2002-67, kterým bylo uvedené žalobě vyhověno. Podstatou rozhodnutí obou soudů byla otázka, zda vedlejší účastnice nabyla výlučné vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Jeho vklad do katastru nemovitostí byl povolen na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů, uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí dne 3. července 2000. Oba soudy na tuto otázku odpověděly negativně, odlišovaly se však v odůvodnění svého závěru. Soud prvního stupně považoval předmětnou smlouvu za dohodu o vypořádání společného jmění manželů na dobu po rozvodu manželství ve smyslu §24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2013, v důsledku čehož ji bylo možné považovat za platnou pouze za předpokladu, že k rozvodu dojde právě způsobem tímto ustanovením předvídaným (tzv. nesporný rozvod). Manželství však bylo rozvedeno teprve 2. listopadu 2012. Odvolací soud naopak konstatoval, že dohoda byla neplatným právním úkonem podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "občanský zákoník"), neboť projevy vůle účastníků vykazují rozpory ohledně účelu uzavření dohody. Dovolání vedlejší účastnice proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") usnesením ze dne 29. června 2004 č. j. 22 Cdo 634/2004-158 jako nepřípustné odmítl.
3. Vedlejší účastnice podala proti výše uvedeným rozsudkům odvolacího soudu a soudu prvního stupně ústavní stížnost, které Ústavní soud nálezem ze dne 23. března 2005 sp. zn. I. ÚS 572/04 (N 62/36 SbNU 673) vyhověl a obě rozhodnutí zrušil. Podle jeho názoru byla porušena její základní práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, protože odvolací soud změnil svůj právní náhled (který musel být navíc v jeho případě založen na jiných skutkových zjištěních), aniž by jí umožnil se k němu vyjádřit, resp. navrhnout nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Porušeno bylo zároveň i její právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. S ohledem na obsah předmětné dohody, dále časovou posloupnost právních skutečností a bezprostředně následující chování smluvních stran, zejména dikce návrhů na vklad do katastru nemovitostí zpracovaných téhož dne vedlejším účastníkem, ji totiž měly obecné soudy správně hodnotit jako dohodu o vypořádání navazující bezprostředně na zúžení společného jmění manželů, k němuž došlo (až na věci obvyklé) rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 12. června 2000 sp. zn. 14 C 83/2000.
4. Za těchto okolností ve věci znovu rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 6, který svým rozsudkem ze dne 17. září 2010 č. j. 11 C 112/2005-365 žalobu stěžovatele zamítl. Po doplnění dokazování a po zohlednění závazného právního názoru Ústavního soudu [čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] konstatoval, že skutečnou vůlí účastníků s ohledem na interpretační výkladová pravidla i celkové chování obou stran bylo uzavřít dohodu navazující na soudní zúžení společného jmění manželů. Jelikož v dané věci přicházely v úvahu dva možné výklady, z nichž jeden zakládal neplatnost smlouvy, zatímco druhý nikoliv, bylo namístě v souladu s ustálenou soudní judikaturou upřednostnit ten z nich, jenž neplatnost nezakládá. Z tohoto důvodu soud prvního stupně nepovažoval předmětnou dohodu za dohodu podle §24a zákona o rodině. Rovněž neshledal, že by stěžovatel od smlouvy platně odstoupil, nebo že by k jejímu uzavření došlo v tísni. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 62 Co 231/2011-432.
5. Proti posledně uvedenému rozsudku podal stěžovatel dovolání, přičemž otázku zásadního právního významu, která by ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, zakládala jeho přípustnost, spatřoval v tom, zda v jeho věci mohly obecné soudy mechanicky aplikovat nález Ústavního soudu, ačkoliv tento soud podle své ustálené judikatury i právní úpravy nemůže a nesmí nahrazovat rozhodování obecných soudů, resp. hodnotit provedené důkazy, či je ve vztahu k samotnému soudnímu řízení nahrazovat. Podle názoru stěžovatele byly důvodem zrušení původních rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně toliko procesní výhrady, přičemž právní hodnocení dohody jako dohody o vypořádání společného jmění bezprostředně navazující na jeho zúžení připustil Ústavní soud pouze jako možnost. Ve zbytku svého dovolání namítal, že v řízení před odvolacím soudem doložil společně s návrhem na provedení dokazování nové skutečnosti, jež mohly mít zásadní význam pro výsledek projednání věci odvolacím soudem, a to poukaz na to, že vedlejší účastnice podala v březnu 2011 žalobu o určení neexistence zástavního práva, v níž tvrdila, že neexistuje dluh 9 mil. Kč vůči zástavnímu žalobci. Existence tohoto dluhu, který měla vedlejší účastnice na základě předmětné dohody rovněž převzít, byl přitom významný argument, pro který ji obecné soudy nepovažovaly za uzavřenou za nápadně nevýhodných podmínek. Nadále tvrdí, že tuto dohodu uzavřel na nátlak vedlejší účastnice, a jde tedy o úkon, který je neplatný. Postupu obou soudů nakonec vytkl, že se dopustily porušení zásady rovnosti zbraní, když na jedné straně odmítaly důkazní návrhy stěžovatele (zejména svědecké výpovědi), na straně druhé však postavily do roviny důkazů pouhá tvrzení vedlejší účastnice. Tím mělo být postupováno v rozporu s §157 občanského soudního řádu.
6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2014 č. j. 22 Cdo 1525/2012-472 bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, a to z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po právní stránce zásadní význam. Ve svém stručném odůvodnění dovolací soud konstatoval, že v dané věci bylo nesporné, že společné jmění manželů částečně zaniklo svým zúžením, a tudíž bylo způsobilé vypořádání. Otázka, zda vůle účastníků směřovala k vypořádání společného jmění manželů podle §24a zákona o rodině či k vypořádání zúženého společného jmění manželů, je pak již otázkou skutkovou, resp. otázkou hodnocení důkazů, které by mohlo být zpochybněno jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012. Pakliže stěžovatel tvrdil, že dohodu z 3. července 2000 neuzavřel svobodně, v této souvislosti neformuloval právní otázku, která by mohla odůvodnit závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud nakonec neshledal žádný způsob, kterým by mohl zpochybnit závazný právní názor Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o vypořádání zúženého společného jmění manželů.
7. Stěžovatel má za to, že odmítnutím jeho dovolání bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces. Ve své ústavní stížnosti navazuje na argumentaci uplatněnou v dovolání, přičemž v postupu Nejvyššího soudu spatřuje několik pochybení. První se týká toho, že Nejvyšší soud, stejně jako soud odvolací mechanicky aplikoval nález Ústavního soudu, resp. v něm obsažený závěr ohledně obsahu dohody z 3. července 2000. Učinil tak přesto, že tento nález nebyl meritorním rozhodnutím v dané věci a ve vztahu k hodnocení předmětné dohody nemohl založit překážku věci rozhodnuté. Druhé pochybení pak stěžovatel spatřuje v délce dovolacího řízení, které trvalo dva roky, a to i s přihlédnutím k tomu, že celý spor je veden již od roku 2002. Takovou délku soudního řízení považuje za naprosto neúnosnou a narušující princip právní jistoty. Žádá proto Ústavní soud, aby se zabýval otázkou délky celého řízení, jakož i tím, zda nebyl celý rozhodovací proces uměle prodlužován až do současného stavu. V rámci doplnění ústavní stížnosti nakonec stěžovatel rozšířil svou argumentaci o námitku nesprávnosti hodnocení obsahu uvedené dohody. Podle jeho názoru vykládaly soud prvního stupně i soudy odvolací a dovolací tento úkon jinak, než bylo stranami dohody voleno jeho označení a než to uváděl obsah listiny, čímž vybočily z interpretačních ustanovení občanského zákoníku.
II.
Vlastní posouzení
8. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 112/2005, který si za účelem tohoto řízení vyžádal, načež zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňuje zákonem stanovené formální náležitosti. Zároveň je však zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Základní otázka, se kterou se musel Ústavní soud vypořádat v tomto řízení, spočívá v tom, zda Nejvyšší soud neporušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že jeho dovolání odmítl jako nepřípustné. Pro její posouzení bylo klíčové, že v projednávané věci mohla být přípustnost dovolání založena jen podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, tedy za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (srov. též §237 odst. 3 občanského soudního řádu, v témže znění). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jde o důvod dovolání, jehož posouzení závisí na uvážení dovolacího soudu (srov. §72 odst. 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. V obecné rovině platí, že k porušení práva na spravedlivý proces může dojít i tehdy, pokud dovolací soud posuzuje přípustnost dovolání restriktivním způsobem, v důsledku čehož je stěžovateli omezen přístup k tomuto soudu [srov. nález ze dne 10. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355) nebo nález ze dne 11. září 2007 sp. zn. I. ÚS 2030/07 (N 138/46 SbNU 301)]. Tak tomu ale v projednávané věci nebylo. Nejvyšší soud se procesně adekvátně vypořádal s argumentací stěžovatele, který zpochybňoval rozsah, v jakém byly obecné soudy vázány právními závěry obsaženými v nálezu sp. zn. I. ÚS 572/04. Od těchto závěrů se přitom Ústavní soud i přes nesouhlas stěžovatele formulovaný v doplnění jeho ústavní stížnosti nemá důvod odchýlit. Dovolací soud rovněž nepochybil, pokud se věcně nezabýval námitkami týkajícími se závěru ohledně obsahu vůle účastníků při uzavírání dohody ze dne 3. července 2000, neboť se jednalo o otázku skutkovou. Při svém rozhodování byl vázán §241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, které a contrario vylučovalo možnost uplatnit v dovolání přípustném podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v témže znění, důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jeho úvahu, že uvedené námitky lze podřadit právě pod tento důvod, nelze považovat za svévolnou, nýbrž za mající rozumný základ. Ve své podstatě totiž směřovaly vůči postupu odvolacího soudu, který podle stěžovatele neměl přihlédnout k některým relevantním skutkovým zjištěním. Jinými slovy, odvolací soud měl vycházet z nesprávně zjištěného skutkového stavu.
12. Námitkou nepřiměřené délky dovolacího řízení, příp. řízení před obecnými soudy jako celku, se Ústavní soud nezabýval, neboť, jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, procesními prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení (včetně řízení soudního) jsou od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uplatnění nároku na náhradu škody v rámci předběžného projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců, jakož i ostatní procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení. Tuto námitku naopak nelze uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, ve kterém mělo k předmětným průtahům dojít [srov. nález ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)].
13. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu