ECLI:CZ:US:2014:2.US.2602.14.1
sp. zn. II. ÚS 2602/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Roberta Jančoviče, t. č. ve Vazební věznici České Budějovice, zastoupeného JUDr. Radimem Pařízkem, advokátem, se sídlem Žižkova 1, České Budějovice, proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor č. j. 14 To 215/2014-105 ze dne 14. 7. 2014 a č. j. 14 To 185/2014-334 ze dne 24. 6. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2014 a doplněnou podáním ze dne 18. 8. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 8 odst. 1, odst. 2 al. 1, odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisů Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 33 Nt 163/2014 a sp. zn. 33 Nt 176/2014, se podává, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 33 Nt 3/2013-35 ze dne 19. 12. 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor č. j. 14 To 73/2014-111 ze dne 5. 3. 2014 byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") s tím, že vazba se počítá od 17. 12. 2013, kdy byl omezen na osobní svobodě. Důvod koluzní vazby zanikl ze zákona dne 17. 3. 2014. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 33 Nt 176/2014-173 ze dne 2. 4. 2014 byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu s tím, že vazební důvody podle §67 písm. a), c) nadále trvají (výrok I.), dále nebyl přijat písemný slib stěžovatele jako náhrada za vazbu (výrok II.), a nebyly přijaty ani záruky za další chování stěžovatele nabídnuté důvěryhodnými osobami. Stížnost stěžovatele byla napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 33 Nt 163/2014-76 byl stěžovatel podle §72 odst. 1 tr. ř. propuštěn z vazby, a to za současného přijetí písemného slibu stěžovatele podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a stanovení dohledu probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. Ke stížnosti státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §72 odst. 1 tr. ř. stěžovatele ponechal ve vazbě s tím, že vazební důvody podle §67 písm. a), c) tr. ř. nadále trvají, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijal písemný slib stěžovatele a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. nestanovil dohled probačního úředníka.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na své předchozí žádosti o propuštění z vazby na svobodu, které byly zamítnuty, a na průtahy spojené s rozhodováním o nich i na průtahy ve vyšetřování. Má za to, že všechna zamítavá rozhodnutí, včetně těch napadených, jsou odůvodněna povšechným tvrzením, které však nemá oporu v provedených důkazech. Pokud je odkazováno na důkazy ve věci samé, poukazuje na jejich nezákonnost, když nadto žádný ze svědků nevypovídá o jeho údajné trestné činnosti. Právo na spravedlivý proces bylo dle jeho názoru porušeno rovněž tím, že nebylo vyhověno jeho žádosti o konání vazebního zasedání, v čemž spatřuje důvod k domněnce o podjatosti stížnostního soudu. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se vazebního rozhodování a povinnosti slyšení vazebně stíhaného obviněného, s níž jsou napadená rozhodnutí v rozporu. K důvodům trvání vazby uvádí, že zatímco soud prvního stupně se vypořádal se všemi skutečnostmi rozhodnými pro další trvání vazby, stížnostní soud je změnil, aniž by své rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení §43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost sestává zejména z odkazů na soudní judikáty a nálezy Ústavního soudu, vztahující se k problematice vazebního rozhodování, a z citace jejich obsahu, přičemž je stížnostnímu soudu vytýkáno, že na rozdíl od soudu prvního stupně dostatečně nezvážil (ne)existenci důvodů dalšího trvání jeho vazby. Tím je Ústavní soud postaven do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší (srov. čl. 83, 90 a 91 Ústavy České republiky).
Ústavní soud opakovaně připomíná, že je především věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda je omezení osobní svobody vazbou opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 tr. ř. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem nebo jestliže tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další].
Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, však v projednávané věci shledáno nebylo.
Jak je konstatováno v obou napadených vazebních usneseních, důvodné podezření z toho, že se stěžovatel dopouštěl skutků, pro které je vedeno jeho trestní stíhání a které naplňují všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, i nadále plyne z doposud provedených důkazů (výpovědi svědka Šandery, protokolů o provedení domovních prohlídek, záznamů monitorujících kontakty mezi stěžovatelem a dalšími obviněnými, přepisu odposlechů telekomunikačního provozu). V této souvislosti je vhodné připomenout, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007].
V napadených usneseních je též přezkoumatelným způsobem vysvětleno, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá a stále přetrvává obava, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, pro který byl vzat do útěkové a předstižné vazby. Stěžovateli nadále hrozí uložení přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozmezí 8 - 12 let, přičemž ke konkrétní hrozbě vysokého trestu přistupují další skutečnosti, podrobně popsané v odůvodnění vazebních rozhodnutí (absence rodinného zázemí, trvalého bydliště i legálního zdroje příjmů), které obavu, že by se stěžovatel po propuštění z vazby na svobodu zachoval způsobem předvídaným v §67 písm. a) tr. ř. ještě zvýrazňují. I důvodná obava z toho, že by stěžovatel v případě propuštění na svobodu mohl opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, je v rozhodnutích dostatečně vyargumentována. Byl zvažován účel páchání trestné činnosti - opatřování si prostředků k obživě, dosahování finančního prospěchu, dlouhodobost, rozsáhlost a závažnost trestné činnosti i přeshraniční prvek a okolnost, že se stěžovatel trestné činnosti s cílem získat majetkový prospěch dopouštěl opakovaně a že jej od jejího páchání neodradila ani probíhající zkušební doba podmíněného odsouzení.
Nelze proto přisvědčit stěžovateli v názoru, že napadená rozhodnutí na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel z vazby propuštěn, obsahují toliko povšechné odůvodnění a že jsou nepřezkoumatelná. Okolnosti odůvodňující předstižnou i útěkovou vazbu jsou podrobně popsány již v poukazovaném rozhodnutí soudu prvního stupně, byť je tento soud neshledal za natolik závažné, aby odůvodňovaly další trvání vazby stěžovatele, u něhož "došlo k zásadní změně rodinných a osobních poměrů". Stížnostní soud se však s tímto názorem neztotožnil, neboť z provedeného dokazování vyvodil, že ke stabilizaci jeho rodinných poměrů nedošlo, a naopak shledal, že uvedené konkrétní okolnosti reálně odůvodňují obavu, že v případě propuštění stěžovatele na svobodu by mohl uprchnout či se skrývat, popř. v trestné činnosti pokračovat. Dostatečně přitom zvažoval možnost nahrazení vazby jinými vhodnými opatřeními. Z jeho rozhodnutí však zřetelně vyplývá, že vzhledem k povaze trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, i jeho osobě a trestní minulosti je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení. Pokud poté uzavřel, že i nadále trvají důvody vazby uvedené v §67 písm. a), c) tr. ř., Ústavní soud nemá, co by jeho řádně odůvodněným závěrům vytkl. Omezení osobní svobody stěžovatele se i dle názoru Ústavního soudu jeví jako proporcionální. Poukaz stěžovatele na rozpor napadených usnesení s judikaturou Ústavního soudu, týkající se řádně neodůvodněných vazebních rozhodnutí, je tak nepřípadný.
Jak dále vyplývá z prvně v záhlaví označeného usnesení, stížnostní soud vysvětlil, proč nepovažoval za nutné nařizovat ve věci vazební zasedání, v rámci něhož by vyslechl stěžovatele, který o takový postup požádal. Jednak pro neveřejné zasedání byly splněny zákonné předpoklady [viz ustanovení §73d odst. 3 písm. b) tr. ř.], kdy byl stěžovatel v posledních šesti týdnech k vazbě opakovaně slyšen, a to v rámci vazebního zasedání konaného před soudem prvního stupně dne 5. 6. 2014 a před stížnostním soudem dne 24. 6. 2014, při nichž se k dalšímu trvání vazby podrobně vyjadřoval, přičemž vždy opakoval stejné argumenty; nadto mu byla stížnost státní zástupkyně v předstihu doručena, takže se k ní mohl vyjádřit i písemně.
Je skutečností, že Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení, v němž se rozhoduje o omezení osobní svobody. Svůj názor nejdůrazněji vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (N 60/36 SbNU 647); to bylo v situaci, kdy šlo o rozhodování soudu o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Tam Ústavní soud shledal, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce. Ani tento nález, jakkoli akcentuje zásadní potřebu osobního slyšení obviněného při rozhodování o vazbě, však nevyžaduje splnění této podmínky bezvýjimečně, nýbrž především v situacích, kdy obviněnému nebyla již dříve poskytnuta možnost před soudem uplatnit všechny své argumenty.
V nyní posuzované věci je však situace jiná a postup stížnostního soudu není s citovanou judikaturou Ústavního soudu v rozporu.
Právní úprava rozhodování o vazbě byla totiž v posledních letech výrazně změněna novelou trestního řádu, provedenou zákonem č. 459/2011 Sb., zavádějící mj. nový institut vazebního zasedání. Tato nová procesní úprava náležitě reagovala na závěry vyslovené v uvedeném nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04. Podle §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu není třeba vazební zasedání mj. konat, jestliže obviněný byl k vazbě slyšen v posledních šesti týdnech a neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě, nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně vazebního rozhodnutí. Tyto podmínky byly v posuzovaném případě splněny.
Postup stížnostního soudu proto nezakládá důvod pro domněnku o jeho podjatosti. Pokud stěžovatel v této souvislosti navrhuje, aby byla věc přikázána jinému senátu stížnostního soudu, k takovému rozhodnutí není Ústavní soud oprávněn (viz ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
K argumentaci stěžovatele právem na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu s příslušnými právními normami i s principy spravedlivého procesu aplikovanými ve vazebním řízení, z čehož lze uzavřít, že osobní svoboda stěžovatele nebyla omezena neústavním způsobem.
Tento závěr nikterak nepředjímá výsledek meritorního rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel má i nadále otevřeny všechny cesty, které mu procesní předpisy poskytují, aby v rámci trestního řízení, které dosud není pravomocně skončeno, uplatnil veškerá zákonná práva na obhajobu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu