ECLI:CZ:US:2014:2.US.2615.14.1
sp. zn. II. ÚS 2615/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Hany Hovorkové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2014, sp. zn. 17 Co 282/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí soudu pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka, jakožto oprávněná, se domáhala proti povinnému provedení exekuce podle rozsudku Obvodního soudu v Praze ze dne 27. září 2013, č. j. 125 EC 311/2010-254 pro vymožení částky ve výši 115.305 Kč se 7,75% úrokem z prodlení. V průběhu exekučního řízení vzala stěžovatelka návrh na exekuci zpět s tím, že povinný uvedenou částku zaplatil. Soudní exekutor usnesením ze dne 28. května 2014, č. j. 156 EX 1619/14-18, řízení zastavil a povinnému uložil povinnost zaplatit mu náhradu nákladů ve výši 847 Kč. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že povinnému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 11.507,10 Kč. Proti tomuto usnesení podal povinný odvolání, které směřoval do výroků o náhradě nákladů exekutora a náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem, s odůvodněním, že stěžovatelce vznikly náklady neúčelně, jelikož exekuční návrh stěžovatelka podala k vydobytí nároku dle výroku I. rozsudku soudu prvního stupně za situace, kdy o zbývající části rozsudku soudu prvního stupně bylo ještě rozhodováno odvolacím soudem. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a usnesení soudního exekutora ve výroku o nákladech exekuce soudního exekutora potvrdil jako správné. Ve výroku o náhradě nákladů mezi účastníky navzájem změnil odvolací soud usnesení soudního exekutora tak, že oprávněné náhradu nákladů exekučního řízení nepřiznal, neboť v daném případě odvolací soud považoval za důvodné užít §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dle jeho názoru, pokud o celém nároku probíhalo odvolací řízení, odpovídá obvyklému modelu chování, že oprávněná osoba vyčká výsledku odvolacího řízení, když nadto odvolací soud povinnému uvěřil, že oprávněné sdělil, že bude plnit po skončení odvolacího řízení v celém rozsahu uložené povinnosti.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně uvedla jednotlivé otázky a údajná pochybení odvolacího soudu. Poukázala na to, že napadeným rozhodnutím je zpochybňován právní základ exekučního řízení. Dle stěžovatelky jí odvolací soud svým rozhodnutím sdělil, že její povinností je nést riziko nesplnění povinnosti ze strany povinného po blíže nespecifikovanou dobu, pokud povinný údajně slibuje, že svůj závazek splní. Stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nelogické, kdy na jedné straně soud uvedl, že návrh na exekuci byl podán důvodně a odměnu soudnímu exekutorovi potvrdil, pak zcela nelogicky změnil výrok o náhradě nákladů mezi účastníky v neprospěch stěžovatelky. Dále stěžovatelka vznesla otázky typu, proč odvolací soud uvěřil nějakému slibu povinného a nedal za pravdu stěžovatelce, která tvrzení o "slibu" striktně odmítla. Dále dle stěžovatelky je ona osobou poškozenou, která se žádného porušení zákona ani práv druhých nedopustila a nechápe, že přesto má nést sama náklady důvodně zahájené exekuce.
III.
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jakožto účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Otázku náhrady nákladů řízení upravují §142 a násl. o. s. ř. Podle §150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.
6. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
7. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelka brojí pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a nelze je z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. listopadu 2005). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. srpna 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. února 2003, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 6. prosince 2006 (všechna rozhodnutí rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud tedy není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval.
8. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv a do prostoru, kde je dáno diskreční oprávnění soudu, pak Ústavní soud zásadně nevstupuje. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000). K takovému zjevnému výkladovému (aplikačnímu) excesu, způsobilému založit porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, v posuzované věci v řízení tedy před odvolacím soudem nedošlo.
9. V dané věci odvolací soud použití §150 o. s. ř. odůvodnil tím, že "pokud o celém nároku probíhalo odvolací řízení, odpovídá obvyklému modelu chování, že oprávněná osoba vyčká výsledku odvolacího řízení, když nad to odvolací soud povinnému uvěřil, že oprávněné sdělil, že bude plnit po skončení odvolacího řízení v celém rozsahu uložené povinnosti, což také učinil." Takové odůvodnění není projevem libovolného rozhodování a ke zrušení rozhodnutí Ústavním soudem by mohlo dojít jedině, pokud by soud zjistil, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, k čemuž se Ústavní soud staví zdrženlivě a uchyluje jen výjimečně, a ani v tomto případě nenastaly okolnosti, aby k tomu Ústavní soud dle požadavků stěžovatelky mohl dospět (viz nález ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. II. ÚS 549/06).
10. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu