ECLI:CZ:US:2014:2.US.3255.11.1
sp. zn. II. ÚS 3255/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Větrná energie Morava s.r.o., se sídlem Rybná 682/14, 110 00 Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem se sídlem Pobřežní 394/12, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 76/2009-92 ze dne 30. srpna 2011 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 37/2009-56 ze dne 17. srpna 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě shora označeným rozhodnutím odmítl žalobu stěžovatelky proti závaznému stanovisku Městského úřadu Rýmařov ze dne 4. 12. 2008, č. j. OŽPaRR.38981/08-246, kterým bylo dle §149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších změn, a §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších změn (dále též "zákon o ochraně přírody a krajiny"), vydáno nesouhlasné závazné stanovisko ke stavbě "Větrný park Velká Šťáhle". Krajský soud odmítl podání stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §70 písm. a), §68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.").
Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud výše citovaným rozsudkem zamítl poté, co rozšířený senát kasačního soudu dospěl ve svém rozsudku ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009-113, k závěru, že závazná stanoviska vydaná dle §149 správního řádu nejsou rozhodnutím ve smyslu §67 ani §65 s. ř. s., neboť sama o sobě nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti, přičemž soudní přezkum jejich obsahu je v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny umožněn až v rámci konečného rozhodnutí postupem dle §75 odst. 2 s. ř. s. Rozšířený senát přitom rozhodoval rovněž ve věci přezkumu závazného stanoviska vydaného podle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody, tedy shodného aktu, jaký byl napaden žalobou v tomto případě.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Namítá, že Nejvyšší správní soud především porušil čl. 36 odst. 2 Listiny, když vyložil ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. tak, že zahrnul závazné stanovisko mezi zákonné výjimky z přezkumu úkonů správních orgánů v rámci správního soudnictví, a to navzdory dosavadní judikatuře kasačního soudu potvrzující opak, což stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila. Stěžovatelka pokládá závěr rozšířeného senátu, který je dle ní do značné míry postaven na argumentu, že závazné stanovisko není rozhodnutím, neboť se tak stanoví v §90 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, za formalistický. Důsledkem takového výkladu je dle jejího názoru zahrnutí závazného stanoviska mezi kompetenční výjimky dle §70 s. ř. s., u kterých se soudní přezkum nepřipouští. Takový výklad je prý extenzivní, jelikož zahrnuje mezi kompetenční výjimky úkon správního orgánu, který zasahuje do subjektivních práv žadatele ve stejném rozsahu jako jakýkoli jiný úkon, označený formálně za správní rozhodnutí. Nejvyšší správní soud dle mínění stěžovatelky porušil právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny též tím, že se napadeným rozsudkem bez vážných důvodů odchýlil od vlastní rozhodovací praxe, což stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Rovněž podotkla, že ze strany kasačního soudu došlo i k porušení práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, když stěžovaný rozsudek zprostředkovaně nutí stěžovatelku "do uskutečnění právních kroků a majetkových vydání, které nejsou opodstatněné". Takový stav dle ní odporuje principu procesní ekonomie. Na závěr stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je v dané věci nucen především konstatovat, že otázkou ústavní konformity výše uvedeného rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu se již zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 32/11, v němž stěžovatelka toto rozhodnutí napadla samostatnou ústavní stížností. Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. Pl. ÚS 32/11 ze dne 23. 5. 2013 odmítl shodné argumenty stěžovatelky a konstatoval, že vývodům rozšířeného senátu není v ústavněprávní rovině co vytknout. Ústavní soud v něm mimo jiné uvedl: "Ústavní soud ... také zdůrazňuje, že se v těchto případech nejedná o závazná stanoviska, u kterých je ex lege konstatováno, že jsou samostatnými rozhodnutími ve smyslu §67 s. ř. (tj. správního řádu - pozn. ÚS), jež zasahují do subjektivních práv a u nichž by deficit odepření spravedlnosti, byl představitelný. Nejvyšší správní soud konečně vysvětlil, proč zákonodárce (...) zakotvením §149 s. ř. upřednostnil zásadu ekonomie řízení, jež se projevuje mimo jiné nutností koordinace jednotlivých stanovisek, výše zmíněnou obranou před nebezpečím paralýzy v rozhodování; to je ostatně postup, který by měl svědčit prospěchu účastníků hlavního řízení."
Nyní napadený rozsudek kasačního soudu obsahově zcela navazuje na rozsudek rozšířeného senátu (v zásadě se jedná o tutéž věc, toliko část řízení, které bylo vedeno před rozšířeným senátem, se vyznačovalo přidělením jiné spisové značky), a proto důvody, pro které nebylo lze vyhovět návrhu stěžovatelky v řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 32/11, jsou plně aplikovatelné i na nyní posuzovaná rozhodnutí správních soudů.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu