ECLI:CZ:US:2014:2.US.3324.14.1
sp. zn. II. ÚS 3324/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, se sídlem Foerstrova 712, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 247/2014-538 ze dne 11. 7. 2014 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 73 T 141/2012-476 ze dne 9. 1. 2014, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 73 T 141/2012-349 ze dne 14. 5. 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 272/2013-439 ze dne 17. 9. 2013 uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a podle §199 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 a §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 roků s dohledem. Pravomocným usnesením téhož soudu ze dne 15. 11. 2013 byla podle §151 odst. 2, odst. 3 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") přiznána ustanovenému obhájci stěžovatele odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 82 505 Kč, která mu byla posléze vyplacena. Napadeným usnesením Okresní soud v Ostravě stěžovateli podle §152 odst. 1 písm. b) tr. ř. uložil povinnost nahradit České republice odměnu a hotové výdaje zaplacené ustanovenému obhájci. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ostravě dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Stížnostní soud zdůraznil, že nárok na bezplatnou obhajobu může být důvodný jen v případě, kdy odsouzený nemá prostředky na zaplacení obhajoby z objektivních důvodů, např. jde-li o osobu trvale zdravotně postiženou, živitele mnohačetné rodiny či osobu mladistvou, která ještě nemůže vykonávat žádné zaměstnání, tj. v případě osoby, která se zřetelem na své výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo nutné výživy svých blízkých. Z obsahu spisu však vyvodil, že stěžovatel je osobou v produktivním věku, která ze zdravotního hlediska není nijak výrazně pracovně omezena a nemá žádné zásadní finanční závazky. Závěry soudu prvního stupně proto neshledal v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi, když momentální finanční situace stěžovatele nezakládá nárok na bezplatnou obhajobu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti s poukazem na svou současnou nepříznivou finanční situaci vyslovuje názor, že soud měl posuzovat jeho finanční a sociální poměry ke dni vydání rozhodnutí, když není zřejmé, na základě čeho dospěl k závěru, že se jedná pouze o přechodný stav. Poukazuje na to, že je veden na úřadu práce a dosud se mu nepodařilo najít zaměstnání. Soud proto neměl vycházet z hypotetické majetkové situace stěžovatele v budoucnu, neboť při takovém postupu by nemohl přiznat bezplatnou obhajobu žádnému z odsouzených. Upozorňuje na své civilní řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě, kde mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení §43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoliv "běžné" zákonnosti. V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 615/01 (N 35/25 SbNU 276), sp. zn. IV. ÚS 343/04 (N 55/36 SbNU 581)].
Náklady trestního řízení, které podle ustanovení §151 odst. 1, 2 tr. ř. prozatímně nese stát, je povinen státu nahradit obviněný za předpokladu, že v trestním řízení dojde k pravomocnému uznání jeho viny, a to v rozsahu specifikovaném v ustanovení §152 odst. 1 tr. ř. Toto ustanovení je konkretizací ústavně zaručeného práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny a ústavně zakotvené povinnosti státu ustanovit obviněnému obhájce, jestliže si ho nezvolí sám, ačkoliv ho podle zákona musí mít (čl. 40 odst. 3 Listiny), s tím, že je věcí zákona stanovit, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. V posuzovaném případě jde o aplikaci ustanovení §152 odst. 1 písm. b) tr. ř., dle kterého je obžalovaný, který byl pravomocně uznán vinným, povinen nahradit státu "odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou".
Rozhodovací praxe Ústavního soudu, týkající se uvedené problematiky, vykazuje zjevně restriktivní přístup, na jehož základě Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení toho, zda jsou v konkrétním případě dány důvody pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu ve smyslu §33 odst. 2 tr. ř., náleží zásadně soudům obecným, zatímco Ústavnímu soudu přísluší jen zhodnocení, zda vydaná soudní rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02, sp. zn. II. ÚS 495/02, sp. zn. III. ÚS 841/06, sp. zn. II. ÚS 40/08, sp. zn. II. ÚS 2299/11, sp. zn. III. ÚS 1936/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takové pochybení však v projednávané věci zjištěno nebylo.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených usnesení, soudy obou stupňů se nárokem stěžovatele na přiznání bezplatné obhajoby zabývaly a vysvětlily, proč jej neshledaly důvodným. V jejich rozhodnutí nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení ani jiný exces dosahující ústavní roviny.
Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že z rozhodnutí soudu druhého stupně není zřejmé, z čeho soud vycházel, když dospěl k závěru o přechodnosti nepříznivé majetkové situace. Z odůvodnění napadeného usnesení je patrné, že stížnostní soud přihlédl ke zjištěním obsaženým ve spisu, že stěžovatel je osobou v produktivním věku, ze zdravotního hlediska není nijak výrazně pracovně omezen a nemá žádné zásadní finanční závazky, které by mu bránily v případném splácení částky, kterou je povinen státu za vyplacenou odměnu obhájci nahradit. Jeho závěr je z ústavního hlediska akceptovatelný, neboť koresponduje s judikaturou Ústavního soudu, podle níž je pro posouzení nároku na přiznání bezplatné obhajoby rozhodná celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných ani nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě není důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2824/11, sp. zn. II. ÚS 583/13, sp. zn. III. ÚS 945/13, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pakelli proti Německu č. 8398/78 ze dne 25. dubna 1983). Pokud tedy stížnostní soud spíše než na stav současný položil důraz na celkovou majetkovou a finanční potencialitu stěžovatele, nelze mu z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu cokoli vytknout. Vzhledem k uvedenému je pak irelevantní, že v občanskoprávním řízení bylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelem tvrzeného práva na spravedlivý proces. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu