ECLI:CZ:US:2014:2.US.338.13.1
sp. zn. II. ÚS 338/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Bolfa, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 2012 č. j. 22 Cdo 3172/2010-162, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouc ze dne 19. listopadu 2009 č. j. 69 Co 550/2008-290 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2005 č. j. 12 C 239/99-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu z důvodu porušení jeho základních, ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatel je vlastníkem pozemků parc. č. X1, X2 a X3 zapsaných ve zjednodušené evidenci pro k. ú. Řídeč, obec Řídeč. Tyto pozemky zabírají část vodní plochy rybníka Řídeč, o jehož užívání vedl stěžovatel spor. (V době rozhodování odvolacího soudu byla připravena změna evidence těchto pozemků, které měly být označeny parc. č. Y1, Y2 a Y3. Skutečnost, že stěžovatel je vlastníkem těchto pozemků, není nijak sporná, neboť stěžovatelovo vlastnické právo je vedeno v katastru nemovitostí. Uvedené pozemky představují část vodní plochy rybníka Řídeč. Stěžovatel se domáhal zdržovací žalobou ochrany svého vlastnického práva podle §126 občanského zákoníku k uvedeným pozemkům, do kterého mu má zasahovat Český rybářský svaz (dále jen "vedlejší účastník") výkonem rybářství. Ten je vlastníkem dalšího pozemku tvořícího rybník Řídeč, a to pozemku parc. č. Z1 v k. ú. Řídeč, obec Řídeč. (Podle připravené změny evidence pozemků se mělo jednat o pozemek parc. č. Z2.) Zdržovací žalobu podal stěžovatel v roce 1999. Obecné soudy v prvních fázích řízení vůbec odmítaly závěr, že by stěžovatel mohl být nositelem jakéhokoliv užívacího práva k rybníku, a to z toho důvodu, že není vlastníkem ani části rybníka, a že by tedy mohl být oprávněn domáhat se ochrany před zásahy do svého vlastnického práva k rybníku. Jinak řečeno, obecné soudy vůbec popíraly aktivní legitimaci stěžovatele k podání zdržovací žaloby, nebo tvrdily, že stěžovatelovo vlastnické právo k zatopeným pozemkům nijak nesouvisí s rybníkem Řídeč, resp. s možností vykonávat na rybníku rybářství, což je právo svěřené zákonem o rybářství vlastníkovi rybníka. Tento výrok obecných soudů se opíral o právní závěr, že rybník je zcela oddělen od pozemků, na nichž se nachází, a tudíž vlastnické právo k zatopeným pozemkům nezakládá vlastnické právo k rybníku a možnost jakkoliv rybník užívat.
3. Nejvyšší soud však pak ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 ze dne 16. 7. 2008 konstatoval, že vlastnické právo k zatopeným pozemkům zakládá vlastnické právo k rybníku. Nejvyšší soud vyšel ve svém rozhodnutí z definice rybníka, která je obsažena v §2 písm. c) zákona o rybářství. Podle této definice je rybník tvořen několika prvky (hráz, nádrž a další technická zařízení). Z toho Nejvyšší soud dovodil, že jednak vlastnictví zatopených pozemků zakládá vlastnictví rybníka, jednak, pokud existuje více osob, které jsou vlastníky jednotlivých prvků tvořících rybník, vzniká mezi nimi vztah obdobný vztahu spoluvlastnickému a tento vztah je třeba posoudit obdobně podle ustanovení občanského zákoníku o spoluvlastnictví. Krajský soud napadeným rozsudkem nicméně potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, a to z toho důvodu, že sice uznal, že stěžovatele nelze vyloučit z vlastnictví rybníka, avšak dospěl k závěru, že stěžovatele nelze považovat za většinového spoluvlastníka rybníka. Stěžovatele krajský soud označil za rovnodílného spoluvlastníka, který není legitimován k podání zdržovací žaloby vůči jinému spoluvlastníkovi. K podání takové žaloby je dle názoru odvolacího soudu oprávněn pouze vlastník většinový, jímž však stěžovatel není, a proto není žaloba důvodná. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyšší soud na základě dovolání stěžovatele uvedl, že menšinový spoluvlastník nemá možnost zdržovací žalobou zabránit jinému menšinovému spoluvlastníkovi v užívání rybníka k výkonu rybářství. Oba účastníci mají v daném případě právo vykonávat na rybníce rybářství, tj. zejména chovat a lovit ryby.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v prvé řadě poukazuje na to, že že soudní řízení až do vydání ústavní stížností napadaného rozhodnutí Nejvyššího soudu trvalo 13 let (od roku 1999 do října 2012) a bylo vydáno celkem 6 rozsudků soudů prvního a druhého stupně. Souběžně s tímto řízením vedl stěžovatel obsahově totožný spor o zdržení se výkonu rybářství na jiném svém rybníce (sp. zn. 12 C 128/99 u Okresního soudu v Olomouci a sp. zn. 40 Co 874/2006 u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, následně sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 u Nejvyššího soudu). Tento druhý spor rozhodovali totožní soudci u soudů prvního a druhého stupně a stěžovatel čelil i v tomto druhém řízení stejnému (chybnému) právnímu posouzení věci ze strany nižších soudů. Po celou dobu řízení se tak musel stěžovatel především potýkat s mylným názorem obecných soudů, že mu jakákoliv ochrana jeho vlastnického práva nepřísluší, neboť soudy zamítaly žalobu s prostým argumentem, že stěžovatel vůbec není (spolu)vlastníkem rybníka, a tedy není k podání zdržovací žaloby vůbec aktivně legitimován, a to navzdory v době vydání jednotlivých rozsudků dostatečně známé judikatuře Nejvyššího soudu, která se k problematice vlastnictví vodních děl vztahovala. Teprve v důsledku rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, který byl vydán ve druhém paralelně stěžovatelem vedeném sporu, stěžovatel ve své argumentaci uspěl, aniž by v rámci tohoto dovolacího řízení formuloval jakékoliv nové argumenty, které by snad v předchozím řízení neuplatnil, avšak které soudy nižších stupňů svévolně nevzaly v potaz. Teprve uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 uznal oprávněnost stěžovatelovy žaloby co do aktivní legitimace k podání žaloby.
5. Stěžovatel dále polemizuje se závěry napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, ačkoli uznal právo stěžovatele na výkon rybníkářství. Ochrana poskytnutá stěžovatelovu vlastnickému právu tímto rozsudkem je však podle stěžovatele jen zdánlivá, neboť stěžovateli reálně žádnou možnost k výkonu rybníkářství neposkytuje. Z povahy věci je totiž nemyslitelné, aby jak stěžovatel, tak vedlejší účastník vykonávali na rybníku rybníkářství v určitém poměru, neboť vedlejší účastník zásadně odmítal a odmítá umožnit stěžovateli jakýkoliv podíl na výkonu rybníkářství. Toto jeho stanovisko bylo naprosto jednoznačně formulováno v průběhu soudního řízení, jakož i v průběhu řízení jiných, například v průběhu paralelně probíhajícího řízení o vyhlášení rybářského revíru na rybníce Řídeč, o něž stěžovatel marně žádal. Nejvyšší soud k otázce velikosti spoluvlastnického podílu uvedl, že by to mohla být otázka zásadního právního významu, pokud by stěžovatel v dovolání namítal, že je většinovým spoluvlastníkem a že by požadoval rozhodnutí, který ze spoluvlastníků bude na rybníce vykonávat rybníkářství. To však stěžovatel nemohl učinit dříve než ve fázi posledního odvolacího řízení v roce 2009, neboť teprve v tomto řízení bylo soudy uznáno, že stěžovatel je spoluvlastníkem rybníka. Stěžovatel k tomu dále uvedl, že je přesvědčen, že má ústavně zaručené právo na ochranu svého vlastnictví, a to ze strany soudů. Soudy mu svým postupem tuto ochranu neposkytly a naopak preferovaly vedlejšího účastníka řízení. Touto ústavní stížností se proto domáhá stěžovatel toho, aby Ústavní soud rozhodl tak, že zaváže obecné soudy vyhovět stěžovatelově žalobě a uložit vedlejšímu účastníkovi zákaz výkonu rybníkářství na rybníku.
II.
6. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Naopak v této věci Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nenastaly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah do postupu obecných soudů. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naopak přesvědčivě odůvodněno a stěžovateli dokonce poskytuje určité vodítko, jaký by měl být jeho případný další procesní postup před obecnými soudy. Stěžovatel pak spíše polemizuje s interpretací podústavního práva a s procesním postupem Nejvyššího soudu, což však nedosahuje ústavněprávní dimenze.
9. K zásadní námitce stěžovatele, že řízení v této jeho věci bylo mimořádně zdlouhavé, Ústavní soud upozorňuje na to, že stěžovatel má k dispozici jiné prostředky, zakotvené především v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, které mu právní řád k ochraně před průtahy řízení poskytuje. Pokud stěžovatel tyto prostředky nevyčerpal, Ústavní soud nesmí závazně předjímat rozhodnutí obecných soudů o existenci průtahů ve skončeném řízení, neboť by se tak dopustil svévole a výkonu státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151)].
10. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu