ECLI:CZ:US:2014:2.US.3476.14.1
sp. zn. II. ÚS 3476/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Srba, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem Písek, Přátelství 1960, proti výroku III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2014, č. j. 3 A 65/2014-44, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 11. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v článku 2 odst. 2, v článku 11 a v článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava).
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Žalobou ze dne 15. 5. 2014 se stěžovatel domáhal toho, aby v řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu byla ministru vnitra uložena povinnost vydat rozhodnutí o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, ředitele odboru sociálního zabezpečení ve věcech služebního poměru ze dne 31. 1. 2014, č. j. OSZ-148078/Z-Že-2014, kterým byl stěžovateli přiznán a současně zvýšen výsluhový příspěvek. Podáním ze dne 27. 7. 2014 vzal stěžovatel žalobu v celém rozsahu zpět. Stěžovatel současně požádal o vrácení části zaplaceného soudního poplatku a přiznání náhrady nákladů řízení. Ústavní stížností napadeným usnesením soud řízení zastavil (výrok I.), stěžovateli vrátil do rukou jeho zástupce soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil Městský soud v Praze tak, že v posuzované věci u stěžovatele není dán důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení, neboť zpětvzetí žaloby nelze spojovat s tzv. pozdějším chováním odpůrce, spatřovaným v přerušení odvolacího správního řízení. Z obsahu správního spisu soud dovodil, že odvolací správní orgán respektoval §180 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen "zákon č. 361/2003 Sb."), který mu ukládá povinnost vyčkat výsledku řízení, v němž jde o řešení otázky, jež se jeví z hlediska předmětného odvolacího správního řízení jako předběžná, aniž by zmíněný zákon výslovně ukládal odvolacímu správnímu orgánu formálně přerušit řízení. Jestliže řízení bylo posléze formálně procesním rozhodnutím přerušeno, nemělo to dle Městského soudu v Praze vliv na důvodnost postupu odvolacího správního orgánu vyčkávajícího na vyřešení předběžné otázky. Městský soud v Praze dodal, že ze správního spisu vyplývá, že tato skutečnost (nezbytnost vyčkat vyřešení předběžné otázky) byla stěžovateli, resp. jeho zástupci známa před podáním správní žaloby. Odvolací správní orgán proto z hlediska délky řízení nepochybil, když postupoval podle §180 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb., a skutečnost, že vyčkání na vyřešení předběžné otázky formálně stvrdil při nedostatku výslovné procesně právní úpravy až vydáním usnesení o přerušení řízení, na tomto závěru nic nemění. Městský soud v Praze proto návrh stěžovatele na přiznání náhrady nákladů neměl za důvodný.
3. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti, eventuálně spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
4. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým správní soud v jeho věci aplikoval §60 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen " s. ř. s."), pokud dospěl k závěru, že stěžovatel nevzal žalobu zpět pro pozdější chování odpůrce.
5. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor: kromě toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení, nelze přehlédnout, že výše stěžovateli vzniklých nákladů řízení (tři úkony právní služby poskytnuté stěžovateli jeho právním zástupcem a část zaplaceného soudního poplatku), se pohybují pod hranicí, kterou Ústavní soud označuje jako bagatelní.
6. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení včetně řízení ve správním soudnictví, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování věci týkající se občanských práv nebo závazků, k čemuž v projednávaném případě došlo. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu. Nesouhlasí-li účastník se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o nákladech řízení, může v argumentaci k ústavní stížnosti uplatňovat výlučně jen námitky týkající se údajné nespravedlivosti postupu obecných soudů, např. že rozhodnutí o náhradě nákladů nebylo dostatečným způsobem odůvodněno, účastník neměl možnost se vyjádřit apod. Ústavní soud je pak oprávněn posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a postup mu předcházející vyhovují ústavním požadavkům procesní spravedlivosti.
7. Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, dospěl Ústavní soud k závěru, že postup správního soudu vedoucí k vydání napadeného náhradově nákladového výroku nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Správní soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávaném případě nemohl postupovat podle druhé věty ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., neboť stěžovatel žalobu nevzal zpět pro pozdější chování žalovaného správního orgánu, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil; z pohledu ústavněprávního nelze shledat na tomto závěru nic, co by mohlo stěžovatelem požadovaný kasační zásah opodstatnit; nesouhlasná polemika stěžovatele s postupem správního soudu důvod pro zásah Ústavního soudu nezakládá.
8. Ústavní soud k námitkám stěžovatele stran otázky přerušení správního řízení upozorňuje, že na rozdíl od předchozí právní úpravy je přerušení řízení v novém správním řádu zásadně fakultativním institutem. Jak uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí Městský soud v Praze, také zákon č. 361/2003 Sb. správnímu orgánu povinnost přerušit řízení výslovně neukládá. Lze tedy souhlasit se závěrem Městského soudu v Praze, že skutečnost, že řízení bylo posléze formálně procesním rozhodnutím přerušeno, nemá vliv na důvodnost postupu odvolacího správního orgánu vyčkávajícího na vyřešení předběžné otázky. Jinými slovy, stěžovatel se žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu domáhal vydání rozhodnutí o odvolání, avšak o této jeho žalobě, tedy o tom, zda byl skutečně odvolací správní orgán nečinný či nikoliv, nebylo z důvodu procesního postupu stěžovatele (zpětvzetí žaloby) rozhodnuto. Skutečnost, že správní orgán přistoupil k přerušení řízení, přitom sama o sobě nevylučuje nečinnost správního orgánu v průběhu odvolacího řízení, naopak to, že správní orgán k přerušení řízení nepřistoupí (což mu zákon umožňuje), neznamená, že by byl nečinný. Bylo tedy pouze na stěžovateli, zda přistoupí ke zpětvzetí žaloby, či nikoli, pokud tak učinil, nelze spatřovat ničeho neústavního v závěru Městského soudu v Praze, který tento úkon stěžovatele neměl za úkon činěný v důsledku pozdějšího chování odvolacího správního orgánu ve smyslu §60 odst. 3 s. ř. s.
9. Pokud stěžovatel namítá, že závěry vyslovené v ústavní stížností napadeném rozhodnutí jsou odlišné od závěrů učiněných jinými soudci Městského soudu v Praze v obdobných věcech, konstatuje Ústavní soud, že procesní situace ve věcech, na něž stěžovatel poukazoval, nebyla zcela shodná. I kdyby tomu tak bylo, jakkoli si je Ústavní soud vědom toho, že není optimální situace, kdy obecné soudy obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, neznamená to bez dalšího, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní, a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí (srovnej např. usnesení ze dne 10. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 528/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). K nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost, neboť není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad obecného práva, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
11. Ústavní soud nevyhověl taktéž návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť výsledek řízení, kromě jiného, postup dle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu to neumožnil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu