ECLI:CZ:US:2014:2.US.3580.13.1
sp. zn. II. ÚS 3580/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. H., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hlinky 57/142a, 603 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013 č. j. 3 Tdo 913/2013 - 20, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2013 č.j. 8 To 110/2013 - 188 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 29.1.2013 č.j. 2 T 29/2012 - 165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 11. 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud"), usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. V návrhu stěžovatel konstatuje, že uvedené soudy poškodily jeho základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), respektive jeho dílčích součástí garantovaných ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, a ustanovením čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. ustanovením čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Tedy, že se obecné soudy dopustily protiústavního zásahu do práva stěžovatele vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a postupovaly v rozporu s ústavním pravidlem presumpce neviny.
Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující. Rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody, přečinu krádeže a přečinu neoprávněného užívání cizí věci, čehož se měl dopustit tím, že překonal oplocení a vnikl na dvůr rodinného domu. Odtud se dostal neuzamčenými dveřmi do domu, kde v obývacím pokoji odcizil klíče od dvou vozidel. Pomocí těchto klíčů vnikl do vozidla zaparkovaného před domem, které užil k jízdě. Vozidlo bylo později nalezeno odstavené a neuzamčené na polní cestě v blízkosti dané obce, ovšem z vozidla byla odcizena satelitní navigace. Za výše uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Dále byla stěžovateli uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení dle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Současně byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výši 6.000 Kč. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku okresní soud uvedl, že po provedeném dokazování má za prokázané, že se stěžovatel uvedeného skutku dopustil, a na základě toho rozhodl o vině a trestu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatel odvolal, přičemž namítal, že nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Dále stěžovatel v odvolání uvedl, že k jednání neměl žádný motiv, někteří svědci, o které se opírá obžaloba, jsou nevěrohodní a žádný přímý důkaz nesvědčí v jeho neprospěch. Stěžovatel v odvolání rovněž zpochybnil důkaz pachovou stopou a navrhl doplnění dokazování. Krajský soud odvolání zamítl. Podle jeho názoru provedl okresní soud všechno dokazování tak, jak mu ukládá zákon a zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. Krom dalšího se vyjádřil také k důkazu pachovou stopou a uvedl, že se nejedná o jediný důkaz, který by vypovídal o vině stěžovatele. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, přičemž se v odůvodnění svého usnesení k námitkám stěžovatele vyjádřil.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že všechny obecné soudy ve svém rozhodování nastolily extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, což vede k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel se také domnívá, že trestní řízení nebylo jako celek spravedlivé. Uvádí, že skutek, jenž je mu kladen za vinu, nebyl řádným způsobem prokázán a dokazování nebylo provedeno v souladu s trestněprávními předpisy. Zásadním důkazem obžaloby byl důkaz pachovou zkouškou, který však byl získán nezákonným způsobem a podle stěžovatele pouze na základě pachových stop nelze dospět k rozhodnutí o vině. Tento závěr stěžovatel opírá o několik citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterých odvozuje obecnou skepsi Ústavního soudu vůči pachovým stopám jako důkaznímu prostředku.
K těmto argumentům stěžovatel připojuje tvrzení, že důkazy, na základě kterých soud prvního stupně dospěl k závěru, že se skutky staly, a že je spáchal stěžovatel, byly pouze nepřímé a v části dokonce nepřezkoumatelné. Podle názoru stěžovatele veškeré nepřímé důkazy v žádném případě netvoří logicky na sebe navazující ucelený řetězec, který by vedl k jednoznačnému závěru o jeho vině. Stěžovatel dále namítá, že i přes jeho opakované návrhy nebyly provedeny jím navrhované důkazy, přičemž svědci, jejichž výslech navrhoval, mohli podle jeho mínění poskytnout důkazy o jeho nevině. Stěžovatel uzavírá, že v řízení před obecnými soudy nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, která vyplývá z pravidla presumpce neviny.
Ústavní soud došel na základě předložených skutečností k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud má pravomoc přezkoumat ústavní stížností napadaná rozhodnutí obecných soudů výhradně z pozice orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy ústavnosti. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, je také její subsidiarita, která představuje povinnost Ústavního soudu omezit své zásahy do činnosti ostatních soudů pouze na závažná porušení ústavně zaručených základních práv.
V předkládaném případě však Ústavní soud shledal závěry všech obecných soudů jako souladné s mezemi, které zákon o Ústavním soudu pro ústavní přezkum určil. Všechny obecné soudy se řádně vypořádaly s námitkami stěžovatele, které konstantně uplatňuje od začátku řízení, a které směřují zejména ke zpochybnění důkazu pachovou stopou, k nedůvěryhodnosti některých svědků, nevyslyšení jeho návrhů na doplnění dokazování, absenci přímých důkazů a porušení pravidla in dubio pro reo. V tomto směru Ústavní soud souhlasí s tvrzením krajského soudu i Nejvyššího soudu, že v daném případě není důkaz pachovou stopou jediným důkazem, o který by okresní soud opřel popis skutku. Je použit ve spojení s dalšími důkazy, které poskytují věrohodný obraz jednání stěžovatele. Je na obecných soudech, zejména soudech nalézacích, aby se vypořádaly se skutkovým stavem, a Ústavní soud do jejich jednání zasahuje pouze ve výjimečných případech, což se týká i opomenutých důkazů zmíněných stěžovatelem. Pro takový zásah však v tomto případě není důvod.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že si udržuje určitý odstup při hodnocení významu pachových stop. Neznamená to však, že by tento důkazní prostředek zcela zavrhoval, a v tomto smyslu je nutno vnímat i stěžovatelem zmiňovanou skepsi. Například v nálezu sp. zn. III. ÚS 83/96 ze dne 25. 9. 1996 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.) shledal Ústavní soud konkrétní pachové stopy skutečně jako neprůkazné, avšak byl to jeden z mnoha dalších důvodů pro zrušení napadených rozhodnutí. V nálezu sp. zn. II. ÚS 341/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 84/8 SbNU 281) Ústavní soud uvedl, že je věcí nalézacího soudu, zda konstatuje přípustnost důkazu pachovou stopou, přičemž z něj však může vyvodit pouze tu skutečnost, zda pachatel byl na místě provedení trestného činu a dotýkal se těch předmětů, ze kterých byly pachové stopy sejmuty. V žádném případě však Ústavní soud nestanovil pravidlo nepřipouštějící použití tohoto důkazního prostředku. Totéž plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179). Ústavní soud obecnou věrohodnost tohoto důkazu nezpochybňuje, pouze si je vědom jeho limitů [viz nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185)]. V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly tak, že důkaz pachovou zkouškou zařadily mezi ostatní důkazy a respektovaly tak ústavní limity, které vyložil Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích a přestože vycházely z nepřímých důkazů, při vytváření obrazu posuzovaného jednání postupovaly zcela v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
Totéž se týká i dalších námitek uplatněných stěžovatelem. Soudy jasně uvedly, proč nevyhověly návrhům stěžovatele na další dokazování, případně se hodnověrně vypořádaly s námitkami stran důvěryhodnosti svědků. Jejich vysvětlení je z ústavního hlediska zcela dostačující. Obecné soudy tak v posuzovaném případě nijak nezasáhly ani do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, ani nepostupovaly proti němu zaujatě, čímž by se dopustily porušení presumpce neviny, konkrétně porušení pravidla, že v pochybnostech je potřeba postupovat ve prospěch obžalovaného.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2014
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu