ECLI:CZ:US:2014:2.US.3791.13.1
sp. zn. II. ÚS 3791/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou se sídlem Jakubská 1, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2013 č. j. 15 Co 183/2013-221, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2013 č. j. 15 Co 183/2013-221 byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. února 2013 č. j. 23 P 142/2006-181 v části napadeného výroku pod bodem I. a ve výroku pod bodem II. tak, že výživné otce pro zletilou N. ve výši 1.800,- Kč měsíčně stanovené naposledy rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. srpna 2005 č. j. 23 Nc 161/2004-67, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 12. září 2005 č. j. 23 Nc 161/2004-72 se zvyšuje s účinností od 9. září 2007 na částku 3.500,- Kč měsíčně splatnou vždy do 5. dne v měsíci předem k rukám zletilé; výživné otce pro nezletilou L. ve výši 1.200,- Kč měsíčně stanovené naposledy rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. srpna 2005 č. j. 23 Nc 161/2004-67, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 12. září 2005 č. j. 23 Nc 161/2004-72, bylo zvýšeno s účinností od 9. září 2007 na částku 2.500,- Kč měsíčně splatnou vždy do 5. dne v měsíci předem k rukám matky; dále bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto, že nedoplatek výživného pro zletilou N. vzniklý jeho zvýšením za dobu od 9. září 2007 do 30. září 2013 ve výši 125.800,- Kč je otec povinen zaplatit k rukám zletilé do 6 měsíců od právní moci rozsudku; nedoplatek výživného pro nezletilou L. vzniklý jeho zvýšením za dobu od 9. září 2007 do 30. září 2013 ve výši 96.200,- Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu). Ve zbývající části výroku pod bodem I., jímž byl zamítnut návrh zletilé N. na zvýšení výživného o další částku 1.000,- Kč měsíčně od 9. září 2007 do budoucna, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud provedl výpočet výše výživného a stanovil tak výdělečnou schopnost stěžovatele účelově podle výpisů nabídek pracovních míst z úřadů práce. Tvrzení, které není podloženo skutečnými příjmy stěžovatele, lze podle stěžovatele označit za účelové, a bylo tak zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Soud se podle stěžovatele řádně nezabýval otázkou schopností, možností a skutečných majetkových poměrů otce, přičemž pouze v rámci nepodložených zjištění došel k závěru, že stěžovatel by potencionálně mohl získat pracovní pozici s platem 25.000,- Kč, a v důsledku toho odvolací soud vypočetl zvýšení výživného k datu 9. září 2007. Stěžovatel zpochybňuje hodnocení důkazů - výpisů z úřadů práce z roku 2013, neboť výživné bylo zvýšeno zpětně k datu 9. září 2007. Podle stěžovatele není možno vystavět argumentaci na důkazu z roku 2013, kdy by stěžovatel podle odvolacího soudu mohl vydělávat 25.000,- Kč měsíčně, zpět do roku 2007, kdy byly poměry na trhu práce zcela odlišné. Odvolací soud si podle stěžovatele vytvořil ve vztahu k otci teoretickou a nereálnou konstrukci, jakého výdělku podle jeho názoru měl stěžovatel dosahovat. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud při stanovení povinnosti splatit dlužné výživné v celkové výši 220.000,- Kč nezvažoval reálnou možnost stěžovatele tento závazek, byť ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku, vůbec splnit. Odvolací soud tedy úplně odhlédl od reálných možností pracovního trhu, kdy poptávka po pracovních místech několikanásobně převyšuje nabídku pracovních míst. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3113/10 a sp. zn. II. ÚS 979/13.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souzené věci Krajský soud v Brně poměrně rozsáhle doplnil dokazování, jehož výsledky v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl a po provedení zohlednění individuálních a konkrétních podmínek na straně dětí i rodičů dospěl k závěru, že došlo k závažné změně poměrů na straně všech účastníků řízení a v důsledku nastalých změn je třeba rozhodnout i o změně výše výživného. Odvolací soud dovodil, že otec dlouhodobě nevyužívá svých možností a schopností, které měl a má, neoficiálně je pracovně zapojen, volná místa na trhu práce vhodná pro otce od roku 2007 do současnosti byla a jsou k dispozici, statut státního pojištěnce pro svou osobu otec účelově využívá. Z těchto důvodů u otce vyšel odvolací soud (stejně jako v původním rozsudku soud prvního stupně) z potencionálního výdělku (ust. §96 odst. 1 věta druhá zákona o rodině) ve výši cca 25.000,- Kč měsíčně. S ohledem na uvedené odvolací soud stanovil částku 3.500,- Kč měsíčně na zletilou N. a částku 2.500,- Kč měsíčně na nezletilou L., které odpovídají jak potřebám zletilé N. a nezletilé L., tak i možnostem a schopnostem obou rodičů, zejména pak povinného otce.
Ústavní soud připomíná, že podle své judikatury se nezabývá posuzováním správnosti, resp. úplnosti skutkových zjištění, nezkoumá hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, neboť tento postup není jeho úkolem (srov. ustanovení článku 83 Ústavy). Zasahovat do sféry činnosti obecných soudů by byl oprávněn toliko za situace, pokud by způsob hodnocení důkazů nevyhovoval zásadám uvedeným v ust. §132 o. s. ř. a pokud by právní závěry vyvozené obecnými soudy byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud uzavírá, že postup Krajského soudu v Brně v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci odvolacího soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3791/10 (N 82/61 SbNU 277) a sp. zn. II. ÚS 979/13 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz/), Ústavní soud konstatuje, že skutkové okolnosti v těchto věcech jsou odlišné a závěry z těchto rozhodnutí nelze v nyní projednávané věci použít.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný (ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 209/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, U 2/3 SbNU 313); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2014
Stanislav Balík
předseda senátu