ECLI:CZ:US:2014:2.US.393.14.1
sp. zn. II. ÚS 393/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti I. Š., zastoupené JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem, se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 939/2013-38 ze dne 16. 10. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 17/2013-1261 ze dne 24. 4. 2013, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 45 T 2/2011-1169 ze dne 19. 12. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka namítá, že byla krácena na svém právu na obhajobu, neboť soudy obou stupňů zamítly její návrhy na doplnění dokazování a rozhodly tak na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Poukazuje na to, že třináct vyslechnutých svědků má pracovní nebo osobní vztah ke svědkovi Hrdličkovi, a tito svědci tak mají zájem stěžovatelce ublížit. Její důkazní návrhy měly tyto výpovědi znevěrohodnit. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že se soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou zavinění formou přímého úmyslu, tedy jejím povědomím o padělání nebo pozměnění platebního prostředku. Uvádí, že jejím úmyslem nebylo ohrozit či porušit zájmy chráněné zákonem, nýbrž pouze domoci se svých finančních prostředků. Dále stěžovatelka nesouhlasí s právní kvalifikací jejího jednání, neboť nelze ztotožnit pojem "velký rozsah" s pojmem "škoda velkého rozsahu". Dle jejího názoru okolnost, zda byl trestný čin spáchán ve velkém rozsahu, je třeba posoudit zejména na základě počtu pozměněných platebních prostředků a jejich využitelnosti a délce a způsobu páchání. V jejím případě sice celková částka na uplatněných směnkách přesahuje 20 000 000 Kč, nelze ale přehlédnout, že šlo pouze o tři kusy směnek, které byly uplatněny postupně. Nejednalo se tak o soustavnou činnost. Má za to, že soudy nesprávně kvalifikovaly její jednání jako trestný čin.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 2/2011 se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznána vinnou zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku a odsouzena podle §234 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jejíž výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků.
O odvolání stěžovatelky a státního zástupce v neprospěch stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) z podnětu odvolání státního zástupce v celém rozsahu zrušil, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově stěžovatelku uznal vinnou zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku a za to ji odsoudil podle §234 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s uvedením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Jak Ústavní soud dále zjistil ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 45 T 2/2011, stěžovatelka podala návrh na povolení obnovy shora uvedeného pravomocně skončeného řízení. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 45 T 2/2011-1480 ze dne 25. 2. 2014 byl její návrh zamítnut, neboť nebyly shledány důvody obnovy podle §278 tr. ř. Stěžovatelka napadla uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně stížností, kterou Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 5 To 23/2014-1519 ze dne 29. 4. 2014 zamítl jako nedůvodnou.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a testu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatelky primárně napadajících učiněná skutková zjištění, jimiž je soudům vytýkáno, že nesprávně hodnotily provedené důkazy a nedostatečně objasnily skutkový stav, neboť neprovedly obhajobou navržené důkazy, svědčící v její prospěch.
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatelky. Soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Pokud některé návrhy obhajoby na doplnění dokazování zamítl, podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč nepovažoval jejich provedení za potřebné. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatelky. Pokud po řádném vyhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech na rozdíl od stěžovatelky nepochyboval o věrohodnosti výpovědí poškozených a dalších vyslechnutých svědků a vysvětlil, proč nepřijal skutkovou verzi stěžovatelky, nelze mu vytýkat, že dospěl k nesprávným skutkovým závěrům.
Odvolací soud se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně ztotožnil. Z těchto skutkových zjištění vycházel i při hodnocení odvolacích námitek, které stěžovatelka uplatňuje i v ústavní stížnosti. Znovu se zabýval hodnocením provedených důkazů - výpověďmi poškozených a dalších svědků i listinnými důkazy a patřičně reagoval na námitku stěžovatelky, že soud neřešil vzájemné vazby mezi jednotlivými svědky a jejich vztah k poškozenému Hrdličkovi, přičemž poukázal na provedené trestní řízení, v němž nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by věrohodnost jejich tvrzení, která jsou v souladu i s provedenými listinnými důkazy, jakýmkoliv způsobem zpochybňovala.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že na újmu spolehlivého zjištění skutkového stavu věci není nevyhovění návrhům obhajoby na doplnění dokazování. Stěžovatelka však vyslovuje přesvědčení, že neprovedením navrhovaných důkazů bylo porušeno její právo na obhajobu. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou konstantní judikaturu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87, a řada rozhodnutí na něj navazujících), podle níž je ponecháno na úvaze soudu, v jakém rozsahu provede dokazování; musí však rozhodnout na základě dostatečných důkazů vedoucích ke spolehlivě zjištěnému skutkovému stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 tr. ř.). Nelze spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům, když z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bez důvodných pochybností usoudit. V projednávané věci měly soudy k dispozici důkazy dostatečné pro spolehlivé zjištění všech znaků skutkové podstaty posuzovaného činu. Nelze jim proto důvodně vytýkat, že některé navržené důkazy považovaly za nadbytečné a pro posouzení věci za nepodstatné. Z ústavního hlediska je rozhodující, že se navrhovanými důkazy zabývaly a vyložily, proč je neprovedly.
Z obsahu napadených rozhodnutí tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Výhrady stěžovatelky proto nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s postupem a závěry soudů obou stupňů.
Námitky, směřující proti hodnocení rozsahu a obsahu provedeného dokazování řešil ostatně i Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda skutková zjištění mají vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž neshledal, že by soudy nižších instancí zjišťovaly skutkový stav věci povrchně nebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.
Opodstatněnými nebyly shledány ani výhrada proti použité právní kvalifikaci jednání stěžovatelky a námitka o nedostatku zavinění.
Prvně uvedenou výhradu stěžovatelka zdůvodňuje závěry soudu prvního stupně, který její jednání kvalifikoval toliko podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku. Odvolací soud se s ním však neztotožnil. Konstatoval sice, že soud prvního stupně správná a úplná skutková zjištění v souladu se zákonem podřadil pod příslušnou skutkovou podstatu zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku, vytkl mu ale, že porušil zákon, pokud jednání stěžovatelky nekvalifikoval jako zvlášť závažný zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, a to s ohledem na spáchání takového činu ve velkém rozsahu. Z tohoto důvodu přistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a k novému rozhodnutí o vině a trestu. Z ústavního hlediska je rozhodující, že tak učinil za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. (stěžovatelka ostatně ani netvrdí porušení zásady dvojinstančnosti řízení), a že své závěry o naplnění znaku "velkého rozsahu", jenž je vymezen v odstavci pátém ustanovení §234 tr. zákoníku, řádně odůvodnil, a to i odkazem na příslušnou soudní judikaturu.
Uvedené závěry odvolacího soudu byly také předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu, který se jimi zabýval věcně, přičemž je shledal opodstatněnými nejen proto, že zjištěné skutečnosti byly posouzeny zcela ve shodě s vymezenými obecnými pravidly, ale i proto, že nedošlo k odklonu od přístupů, jež byly při posuzování této otázky již dříve vyjádřeny v obdobných trestních věcech. Za důležité přitom považoval i zjištění, že stěžovatelka, aby dosáhla svého obohacení, předmětné padělané blankosměnky uplatnila i u soudu. Ani v případě napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud neshledal v hodnotící činnosti a učiněných závěrech dovolacího soudu o spáchání činu ve velkém rozsahu žádnou libovůli či extrémnost ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto mu nepřísluší, aby jeho závěry přehodnocoval.
Nejvyšší soud řešil věcně také námitku stěžovatelky o neprokázaném zavinění, přičemž jeho závěr, že stěžovatelka jednala s vědomím všech rozhodných okolností, které sama promyslela a provedla, od počátku si byla vědoma skutečnosti, že není osobou oprávněnou z uvedených blankosměnek, které byly vystaveny ke krytí zcela jiných obchodních případů, že se jich přesto zmocnila s cílem vyplnit do nich chybějící náležitosti, a následně je uplatnila u soudu jako pravé, a že se tak popsaného jednání dopustila v úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nejen ve vztahu k základní, ale i ke kvalifikované skutkové podstatě, má oporu ve skutkových zjištěních a z ústavního hlediska je proto akceptovatelný.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatelky byla porušena její práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny. Soudy všech stupňů se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o vině stěžovatelky. Postupovaly přitom v souladu s hmotněprávními i procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu