ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.939.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 939/2013-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2013 o dovolání obviněné I. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 To 17/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 2/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 45 T 2/2011, byla obviněná I. Š. uznána vinnou zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku a byla za tento zločin odsouzena podle §234 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání zaměřená proti výrokům o vině a i trestu obviněná a státní zástupce v neprospěch obviněné. Vrchní soud v Olomouci jakou soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 To 17/2013, odvolání obviněné zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné, a z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněnou uznal vinnou zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustila činem popsaným tak, že I. Š. vědoma si toho, že dvě blankosměnky vlastní bez protestu, opatřené v kolonce výstavce iniciály a pravým podpisem výstavce M. H., které v souladu s písemnou dohodou uzavřenou dne 22. 3. 2007 mezi M. H. a R. K. měly sloužit k zajištění zcela jiného obchodního případu, a to kupní smlouvy uzavřené dne 11. 1. 2008 mezi prodávajícími M. H. a I. Š. a kupujícím R. K., ve věci prodeje pozemků – obojí v katastrálním území M. O., obec O.,
1) přesto poté, kdy blankosměnky byly R. K. vráceny, dne 10. 6. 2008 v dopoledních hodinách, ve své kanceláři v O. v ulici Š. v úmyslu padělaný platební prostředek použít jako pravý a platný, neoprávněně dopsala do jedné blankosměnky, která již nesla podpis výstavce M. H., pomocí psacího stroje další nezbytné záležitosti, a to údaje o datu a místě vystavení směnky „10. června 2008 v O.“, místu, kde má být placeno „v O., Š.“, směnečnou sumu „8.750.000,- Kč, slovy „osmmilionůsedmsetpadesáttisíckorun“, jméno komu má být placeno „I. Š.“ s lhůtou splatnosti „10. června 2009“, a následně dne 4. 8. 2009, po uplynutí lhůty splatnosti, tuto směnku jako pravou a platnou v podobě fotokopie předložila Krajskému soudu v Ostravě jako důkaz společně s žalobou proti žalovanému M. H. na vydání směnečného platebního rozkazu k zaplacení směnečné sumy 8.750.000,- Kč s 6% úrokem ode dne 11. 6. 2009 do zaplacení s tím, že žalobce na výzvu soudu předloží originál předmětné směnky, na základě čehož Krajský soud v Ostravě dne 31. 8. 2009 vydal pod sp. zn. 27 Cm 293/2009, směnečný platební rozkaz, kterým uložil žalovanému M. H. zaplatit žalobci I. Š. částku 8.750.000,- Kč s postižnými právy ze směnky, proti čemuž žalovaný M. H. podal dne 10. 9. 2009 písemné námitky, a toto řízení je v současné době přerušeno,
2) přesto poté, kdy blankosměnky byly R. K. vráceny, obviněná v místě svého bydliště dne 10. 6. 2008 ve večerních hodinách v úmyslu padělaný platební prostředek použít jako pravý a platný, neoprávněně, aniž by jí M. H. udělil právo předmětnou blankosměnku doplnit, do druhé blankosměnky, která již nesla podpis výstavce M. H., dopsala pomocí psacího stroje další nezbytné náležitosti, a to údaje o datu a místu vystavení směnky „10. června 2008 v O.“, místu, kde má být placeno „v O., Š.“, směnečnou sumu „10.500.000,- Kč“, slovy „desetmilionůpětsettisíckorun“, jméno, komu má být placeno „I. Š.“, se lhůtou splatnosti „10. června 2010“, a následně dne 15. 7. 2010, po uplynutí lhůty splatnosti, tuto směnku jako pravou a platnou v podobě fotokopie předložila Krajskému soudu v Ostravě jako důkaz společně s žalobou na vydání směnečného platebního rozkazu k zaplacení směnečné sumy 10.500.000,- Kč s 6% úrokem ode dne 11. 6. 2010 do zaplacení s tím, že žalobce na výzvu soudu předloží originál předmětné směnky, na základě čehož Krajský soud v Ostravě dne 30. 8. 2010 vydal pod sp. zn. 17 Cm 229/2010, směnečný platební rozkaz, kterým uložil žalovanému M. H. zaplatit žalobci I. Š. částku 10.500.000,- Kč s postižnými právy ze směnky, a toto řízení je v současné době přerušeno,
II. vědoma si toho, že blankosměnka vlastní bez protestu, opatřená v kolonce výstavce jménem, rodným číslem, bydlištěm, číslem občanského průkazu a pravým podpisem výstavce M. Č., která v souladu s písemnou smlouvou o půjčce uzavřenou dne 28. 6. 2007 mezi M. H. a M. Č. měla sloužit, společně s druhou shodně vyplněnou blankosměnkou podepsanou M. Č. a dvěma dalšími blankosměnkami s uvedením společnosti SAMSTAV, s. r. o., jako výstavce, a opatřenými podpisy M. Č., k zajištění zcela jiného obchodního případu, a to finanční půjčky v celkové výši 1.300.000,- Kč poskytnuté M. H. M. Č. jako jednateli společnosti SAMSTAV, s. r. o., na financování developerského projektu v obci Ž., v úmyslu padělaný platební prostředek použít jako pravý a platný, poté, kdy se blíže nezjištěným způsobem a za blíže neobjasněných okolností zmocnila blankosměnky vlastní, která byla v kolonce výstavce opatřená jménem, rodným číslem, bydlištěm, číslem občanského průkazu a vlastnoručním podpisem M. Č., dne 19. 6. 2008 neoprávněně, aniž by jí M. Č. udělil právo předmětnou blankosměnku doplnit, do této, která již nesla podpis výstavce M. Č., strojem dopsala další nezbytné náležitosti, a to údaj o datu a místu vystavení směnky „19. června 2008 v O.“, místu kde má být placeno „v O., Š.“, směnečnou sumu „1.100.000,- Kč, slovy „jedenmiliónstotisíckorunčeských“, jméno komu má být placeno „I. Š.“ se splatností „1. února 2010“, a následně dne 8. 3. 2010, po uplynutí lhůty splatnosti, tuto směnku v prvopisu předložila jako důkaz Krajskému soudu v Ostravě společně s žalobou na vydání směnečného platebního rozkazu k zaplacení směnečné sumy 1.100.000,- Kč s 6% úrokem ode dne 2. 2. 2010 do zaplacení, na základě čehož Krajský soud v Ostravě dne 24. 3. 2010 vydal pod sp. zn. 3 Cm 75/2010, směnečný platební rozkaz, kterým uložil žalovanému M. Č. zaplatit žalobci I. Š. částku 1.100.000,- Kč s postižnými právy ze směnky, proti čemuž žalovaný M. Č. podal dne 2. 4. 2010 písemné námitky, a toto řízení je v současné době přerušeno.
Za tento zločin soud druhého stupně obviněnou odsoudil podle §234 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Stoklase dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože má za to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako zvlášť závažný zločin, ačkoli o trestný čin vůbec nejde. Obviněná brojila proti tomu, že čin, který ji je kladen za vinu, jednak nenaplňuje znaky uvedeného zločinu po subjektivní stránce, neboť závěr o přímém úmyslu, v němž se jej měla dopustit, nemá oporu v provedeném dokazování, a jednak že odvolací soud nesprávně shledal v uvedeném činu zvlášť přitěžující okolnost, že čin spáchala ve velkém rozsahu. Nedostatky ve vztahu k zavinění spatřovala především v nedostatečně provedeném dokazování, když soudy řádně neobjasnily všechny skutečnosti tak, aby ze skutkových zjištění vyplýval její úmysl ohrozit či porušit zájmy chráněné zákonem, a ani se nevypořádaly v potřebném rozsahu s její obhajobou, že jejím záměrem nebylo způsobit následek relevantní z hlediska trestního práva, nýbrž toliko se domoci svých finančních prostředků.
Ohledně kvalifikačního znaku spáchání činu ve „velkém rozsahu“ namítla, že jej nelze ztotožňovat se znakem „škody velkého rozsahu“ a je ho nutné vždy posuzovat na základě konkrétních skutkových okolností, a odvíjí se zejména od počtu pozměněných platebních prostředků a jejich využitelnosti v daném případě, rozsahu jejich použití, apod. Za rozhodné považovala objasnit, zda pachatel jednal ojediněle nebo zda šlo o soustavnou déletrvající činnost, např. ve formě padělatelské dílny apod. Zdůraznila, že „velký rozsah“ se musí odlišovat od „značného rozsahu“, a je nutné zachovat nezbytný poměr mezi nimi. I přesto, že celková částka na uplatněných směnkách v projednávané věci představuje přibližně 20.000.000,- Kč, mělo být zvažováno, že šlo pouze o tři kusy směnek uplatněné postupně, aniž by se z její strany jednalo o jakoukoli soustavnou činnost. Obviněná soudům kromě uvedeného vytýkala i nesprávnost postupu při zjišťování skutkového stavu věci a porušení zásad uvedených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., jestliže se soudy podrobně nezabývaly její obhajobou a nereagovaly na všechny sporné okolnosti ve výpovědích vyslýchaných svědků. Za nesprávné považovala, že soud prvního stupně provedl důkaz výslechem čtrnácti svědků, kteří byli obchodně, osobně či jinak napojené na M. H., kteří vypovídali v její neprospěch, což považovala za nepoměr, když její výpověď svědčící v její prospěch byla zcela osamocená. Její snahou v trestním řízení bylo poskytnout soudům dostatek srovnávacích materiálů, jež by mohly vést ke zpochybnění věrohodnosti těchto svědků. Vedle těchto výhrad poukázala ve smyslu v §125 odst. 1 tr. ř. i na nedostatky v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neobsahující náležité shrnutí skutkových zjištění, ani rozbor a hodnocení důkazů.
Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 To 17/2013, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 45 T 2/2011, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení a rozhodnutí. Z důvodů, že je samoživitelkou dvou dcer, které jsou na ni mimo jiné i finančně odkázány, se současně stará i o své rodiče psychicky zlomené ze smrti jejich syna zemřelého 22. 2. 2013, požádala o odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí podle §265 o odst. 1 tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která k výhradě ohledně nenaplnění znaku „velkého rozsahu“ přisvědčila odvolacímu soudu, že při celkovém množství toliko tří padělaných směnek nelze přehlédnout význam celkové finanční částky, uvedené na předmětných platebních prostředcích přesahující 20.000.000,- Kč. V případě uplatnění uvedených směnek vůči údajným směnečným dlužníkům a jimi realizovaného plnění představovala škoda velkého rozsahu na jejich majetku výši, která by tuto zákonnou hranici uvedenou v ustanovení §138 tr. zákoníku více jak čtyřnásobně převyšovala. Takovému významu celkové výše nominální hodnoty posuzovaných směnečných padělků odpovídá zvolený způsob pokrytí jejich uhrazovací funkce prostřednictvím dílčích směnečných sum v milionových řádech, kterému je (při excesivním využití směnečného vyplňovacího práva) způsobilá posloužit dokonce jediná směnka (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1317/2010, kde se jednalo směnku na 206.066.000,- Kč či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 487/2012, týkající se částky 171.000.000,- Kč). Vzhledem ke všem zjištěným okolnostem naplnění (pomocného výkladového) znaku škody velkého rozsahu, a i přesto, že se nejednalo o déletrvající období páchání trestné činnosti obviněnou ani soustavné jednání, byl správně zdůrazněn potenciální rozsah ohrožení majetkových práv poškozených osob údajných výstavců předmětných směnek. Za správnou proto považovala odvolacím soudem použitou přísnější právní kvalifikaci zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku. Pro srovnání odkázala i na výklad tohoto znaku v trestní věci projednané Nejvyšším soudem a rozhodnuté usnesením ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 4 Tdo 307/2012, kde předmětná částka činila 5.650.000,- Kč. Ohledně dovolatelkou namítaného zavinění státní zástupkyně poukázala na ustanovení §17 písm. b) tr. zákoníku, podle něhož k vyvození odpovědnosti obviněného k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačuje toliko nedbalost, kdežto k základní skutkové podstatě obviněná jednala za podmínek §15 písm. a) tr. zákoníku v přímém úmyslu zasáhnout přisouzeným způsobem do zájmu na řádném fungování bezhotovostního platebního styku. Proto ani námitce o chybějícím úmyslu státní zástupkyně s ohledem na správnost úvahy soudů nižších stupňů nepřisvědčila. Ze všech výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako dovolací soud (§265c tr. ř.) jednak shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a jednak posuzoval, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Obviněná své dovolání opřela o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z vymezení uvedeného dovolacího důvodu plyne, že slouží k nápravě výhradně právních vad, a to ve vztahu ke skutku, který byl soudem zjištěn, pokud byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je možné vytýkat „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, i při zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Obsah takto zákonem stanovených námitek, tvrzení i právních názorů v dovolání, o něž je opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Posoudí-li se námitky, o něž obviněná své dovolání opřela, je zřejmé, že je uplatnila řádně jen zčásti. Vedle výhrad proti použité právní kvalifikaci především z hlediska nenaplnění kvalifikačního znaku zakotveného v §234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku spočívajícího ve spáchání činu „ve velkém rozsahu“ a tvrzení nedostatků týkajících se jejího zavinění, které mají právní povahu, uplatnila i další, jež do této kategorie nelze zařadit. Jsou to námitky směřující proti učiněným skutkovým zjištěním, jimiž vytýkala, že soudy nižších stupňů nepřihlédly k důkazům, které vyznívají v její prospěch, případně je nesprávně hodnotily, a skutkový stav nedostatečně objasnily, zejména když uvěřily svědeckým výpovědím hovořícím v její neprospěch. Protože těmito výhradami primárně napadala učiněná skutková zjištění, neboť v zásadě zmiňovala porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jde o námitky, jež pod uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze, a Nejvyšší soud proto není povinen z jejich podnětu dovolání obviněné přezkoumávat.
Pouze nad rámec přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu lze pro úplnost k těmto argumentům uvést, že odvolací soud na obsahově totožnou námitku obviněné uplatněnou jí v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně reagoval na stranách 13 až 15 svého rozsudku, kde s poukazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož procesní postupy i na jejich základě učiněné skutkové závěry shledal správnými a právně bezvadnými, vysvětlil, k jakým důkazům přihlédl a které naopak pro jejich nadbytečnost zamítl. Tento svůj postup také náležitě odůvodnil (srov. strany 13 až 15 rozsudku odvolacího soudu v návaznosti na strany 24 až 28 rozsudku soudu prvního stupně). Skutková zjištění, jak jsou popsána ve skutkových zjištěních pod body I. 1), 2) a v bodě II., proto žádné pochybnosti nevzbuzují a Nejvyšší soud, který je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního nebo druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03) mohl na jejich podkladě posuzovat správnost výhrad obviněné, jež učinila v souladu s jí použitým dovolacím důvodem.
Obviněná dovoláním zpochybnila správnost použité právní kvalifikace zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu.
Výhradu proti této právní kvalifikaci obviněná vystavěla na tvrzení, že ve skutkových zjištěních prokázaným jednáním nedošlo k naplnění znaku „velkého rozsahu“, jenž je jako okolnost zvlášť přitěžující vymezen v odstavci 5 §234 tr. zákoníku.
Znak, že čin byl spáchán ve „velkém rozsahu“, je obecnou okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, která nemá v trestním zákoně stanoveny žádné konkrétní hranice či meze, jako je tomu např. u stanovení rozsahu škody (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku). Pro jeho určení tedy zákon předpokládá, že se jeho kvantitativní vyjádření v jednotlivých případech může lišit, a to s ohledem na povahu činu. Při jeho stanovení je třeba mít na zřeteli celkový důsledek, k němuž při něm dochází, který je závislý na vzájemné proporcionalitě a společenské škodlivosti vyjádřené sazbami trestu odnětí svobody i u jiných zvlášť přitěžujících okolností určených rozsahem trestné činnosti (např. u značného rozsahu). Není na něj možné usuzovat pouze z konkrétní peněžní částky, na kterou byla směnka vystavena, ale lze od této částky jako od jednoho ze zvažovaných kritérií odvozovat míru společenské škodlivosti takového činu, a to zejména co do konkrétního ohrožení, jež vzniklo osobám, které byly tímto trestným činem ohroženy.
Na základě uvedeného je proto třeba naplnění tohoto znaku posoudit vždy na základě konkrétních okolností případu, zejména na podle počtu padělaných nebo pozměněných opatřených anebo padělaných či pozměněných platebních prostředků a jejich využitelnosti v posuzovaném případě, resp. pokud již byly použity, i v jakém rozsahu se tak stalo. Důležité bude též, zda pachatel nebo spolupachatelé jednali ojediněle, nebo zda šlo o soustavnou, déletrvající činnost (např. ve formě padělatelské dílny). Ve srovnání se spácháním činu ve značném rozsahu [§234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku] musí jít o několikanásobně větší rozsah, zejména z hlediska množství opatřených, padělaných nebo pozměněných, popř. i použitých platebních prostředků, a to s přihlédnutím i k rozsahu provedených akcí či operací (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 2150).
V projednávané trestní věci obviněná uvedený zvlášť závažný zločin spáchala celkem třemi dílčími útoky popsanými v bodech I. 1), 2) a II., a to pokaždé v zásadě tak, že vědoma si, že jde o blankosměnky vlastní, které měly původně sloužit k zajištění zcela jiného obchodního případu, v úmyslu je použít jako pravé a platné, neoprávněně do nich, kde již byly zaneseny z důvodu jejich původního a jediného účelu podpisy výstavců M. H. či M. Č., další nezbytné náležitosti, a to údaje o datu a místě vystavení směnek, mimo jiné na každé z nich i směnečnou sumu „8.750.000,- Kč, 10.500.000,- Kč a 1.100.000,- Kč, a jako osobu, jíž má být placeno, uvedla na každé blankosměnce své vlastní jméno, včetně lhůty splatnosti. Po uplynutí této lhůty splatnosti každou z těchto směnek jako pravou a platnou v podobě fotokopie předložila Krajskému soudu v Ostravě jako důkaz společně s žalobou na vydání směnečného platebního rozkazu. Soud ani o jednom z těchto návrhů nerozhodl, protože žalovaní M. H. a M. Č. opravnými prostředky dosáhli přerušení řízení.
Odvolací soud ve výroku rozsudku popsaná jednání, jež převzal z rozsudku soudu prvního stupně, z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněné právně posoudil znovu tak, že v činu při nezměněných skutkových zjištěních shledal mimo základní skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku i naplnění znaku „velkého rozsahu“ podle odstavce 5 písm. b) tr. zákoníku. Důvody pro tuto zvlášť přitěžující okolnost shledal v tom, že i když nedošlo k padělání většího počtu platebních prostředků, má „velký význam i finanční částka uvedená v předmětných směnkách, představující 20.350.000,- Kč, uplatněním vůči směnečným dlužníkům a plněním z takto vyplněných blankosměnek by vznikla na majetku směnečných dlužníků škoda velkého rozsahu více jak 4x přesahující zákonem stanovenou hranici“ (srov. stranu 16 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud považuje tyto úvahy odvolacího soudu za plně opodstatněné, neboť v této konkrétní věci zjištěné skutečnosti posoudil zcela ve shodě se shora vymezenými obecnými pravidly a v logice řešeného problému se neodklonil ani od přístupů, jež byly při posuzování této otázky již dříve v zásadě v obdobných trestních věcech vyjádřeny (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 933/2012, ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1576/2010, ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1317/2010-I., ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1365/2012).
Nad rámec úvah odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že pro závěr o spáchání činu v maximálním rozsahu je důležité to, že i když obviněná spáchala uvedené činy v nedlouhém časovém rozpětí, je významné, že se nejednalo jen o jeden protiprávní akt, ale dopustila se předmětného činu vícerým jednáním. Přestože se jednalo jen o tři blankosměnky, na nichž zcela ve svůj prospěch vyplnila údaje tak, aby na jejich základě mohla plněním jí uvedené finanční částky „údajným“ výstavcem získat ve svůj prospěch částku představující více jak 20 milionů. Obohatila by tak sebe uvedeným kriminálním činem o částku jinak významně přesahující škodu velkého rozsahu (§138 odst. 1 tr. zákoníku). O tuto částku by v součtu všech třech případů byl zkrácen M. H., tudíž škoda, která by činem obviněné vznikla, by šla v plné výši na vrub tohoto jediného poškozeného (ve dvou případech byl výstavcem předmětných blankosměnek a v jednom případě směnečným věřitelem, kterému měl směnečný dlužník – M. Č. plnit na základě smlouvy o půjčce), což by na jeho podnikatelskou existenci mělo možná až likvidační dopad, neboť částka 20.000.000,- Kč s příslušenstvím je enormní. Pro stanovení rozsahu činu se zřetelem na jeho dopad na poškozeného je i to, že obviněná nejen že tyto blankosměnky padělala, ale aby dosáhla svého obohacení, neponechala vymožení plnění jen smluvní poloze, ale v rámci podané žaloby uplatnila je ve všech třech případech před soudem. Kumulací všech těchto skutečností je „velký rozsah“ spáchání činu nepochybně naplněn, jak správně uzavřel odvolací soud, s nímž se Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů ztotožnil.
Jestliže obviněná rovněž brojila proti tomu, že soudy dostatečně neprokázaly, že uvedený čin spáchala v přímém úmyslu, jak dovodil odvolací soud, je vhodné uvést, že trestný čin podle §234 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Je však nutné zdůraznit, že toto pravidlo se beze zbytku použije ve vztahu k základní skutkové podstatě, neboť k těžšímu následku spočívajícímu ve spáchání činu „ve velkém rozsahu“ postačí, je-li spáchán z nedbalosti [§17 písm. a) ve spojení s §16 tr. zákoníku].
Ze shora popsaných skutkových zjištění v kontextu s odůvodněním dovoláním napadených rozhodnutí a obsahem spisu vyplývá, že obviněná jednala s vědomím všech rozhodných okolností, jež sama promyslela a provedla. Od počátku si byla vědoma skutečnosti, že ona není osobou oprávněnou z uvedených směnek, a tyto jí nenáleží, nýbrž byly vystaveny ke krytí zcela jiných shora specifikovaných obchodních případů, jednak mezi poškozeným M. H. a R. K. (ad I.), a jednak mezi M. H. a M. Č. (ad II.). I přes tuto vědomost se však neoprávněně uvedených blankosměnek zmocnila s cílem vyplnit do nich chybějící náležitosti tak, aby odpovídaly formálním náležitostem směnky a následně je uplatnit jako pravé, což také ve všech uvedených případech skutečně udělala. Sama obviněná toto své jednání odůvodňovala v zásadě tím, že se tímto způsobem snažila pouze domoci finančních prostředků, které jí M. H. dlužil z dob jejich společného soužití a společných obchodních aktivit. Je tedy zřejmé, že obviněná zamýšlela se domoci výplaty uvedených částek na předmětných směnkách, a to i soudní cestou. Žádná skutečnost v podobě existence pohledávky vůči poškozenému by nemohla obviněnou opravňovat k jakémukoli jednání nesoucímu znaky skutkové podstaty některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku, a zakládajícímu tím trestní odpovědnost obviněné. K zajištění a realizaci svých práv obviněná, cítila-li se být jednáním M. H. jakkoli poškozena či dotčena na svých právech, mohla a měla využít prostředky občanského, příp. obchodního práva (srov. strany 25 a 27 rozsudku soudu prvního stupně).
Z uvedeného je zřejmé, že obviněná se popsaného jednání dopustila v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to nejen ve vztahu k základní, ale i ke kvalifikované skutkové podstatě, tj. v konkrétním případě chtěla získat škodu velkého rozsahu, když sama částky na blankosměnkách uvedla a také v rámci směnečného řízení podanými návrhy před soudem uplatnila.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud posoudil vinu obviněné ve všech souvislostech, a to jak ve vztahu ke znaku velkého rozsahu, tak i k zavinění plně v souladu se zákonem stanovenými podmínkami a zásadami, a proto nepochybil, pokud obviněnou uznal vinnou zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku.
Když Nejvyšší soud v dovolání obviněné neshledal vytýkané vady, posoudil ho jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. je odmítl.
S ohledem na tento způsob rozhodnutí nebyly dány podmínky pro to, aby Nejvyšší soud ve smyslu požadavku obviněné podle §265 o tr. ř. odložil výkon trestu, který jí byl dovoláním napadeným rozhodnutím uložen.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová