ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.307.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 307/2012-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. května 2012 o dovolání obviněného E. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2011 sp. zn. 6 To 53/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu Ostrava – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 14/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu Ostrava – pobočka v Olomouci ze dne 18. 2. 2011 sp. zn. 29 T 14/2008 byl obviněný E. K. uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty uvedeného rozsudku dopustil tím, že v nezjištěné době, v každém případě však po roce 1997, na nezjištěném místě, vyhotovil úplnou napodobeninu směnky vlastní, která obsahuje údajný vlastní, bezpodmínečný slib O. H. jako výstavce směnky zaplatit mu do 20. 6. 2006 částku ve výši 5.650.000,- Kč, když z listiny, která již dříve a v jiných souvislostech byla opatřena razítkem, který O. H. používala, a jejím podpisem oddělil právě tuto část a do volného prostoru nad razítkem a podpisem sám, vlastní rukou, vypsal text, že se jedná o směnku ze dne 20. června 1997, bez protestu, za kterou mu dne 20. června 2006 výstavce O. H., zaplatí částku ve výši KČ pět milionů šest set padesát tisíc;
dne 9. 11. 2006 pak u Krajského soudu Ostrava, jako žalobce, podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu na částku 5.650.000,- Kč s postižními právy právě s poukazem na existenci směnky ze dne 20. 6. 1997, ve které se žalovaná, tedy O. H., zavázala zaplatit dne 20. 6. 2006 částku 5.650.000,- Kč, což však neučinila, přičemž Krajský soud v Ostravě, na základě podané žaloby a předloženého prvopisu směnky, dne 14. 12. 2006 vydal směnečný platební rozkaz 32Sm 428/2006, kterým bylo žalované uloženo, aby do tří dnů ode dne doručení směnečného platebního rozkazu zaplatila žalobci částku 5.650.000,- Kč s 6 % úroky od 21. 6. 2006 do zaplacení, dále směnečnou odměnu ve výši 18.833,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 406.783,20 Kč k rukám JUDr. Petra Rittera, advokáta se sídlem R., O., nebo aby proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu do tří dnů ode dne jeho doručení u podepsaného soudu podala námitky.
Za to byl obviněný odsouzen podle §233 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 11. 2011 sp. zn. 6 To 53/2011 tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Následně podal obviněný proti cit. usnesení Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tedy že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento posledně zmíněný dovolací důvod spatřuje v tom, že ad 1) oba soudy nerespektovaly princip subsidiarity trestního práva, jako „ultima ratio“, což pokládá za nesprávné právní posouzení skutku, neboť ten neměl být posuzován jako trestný čin. Ad 2) mezi provedeným dokazováním a závěry obou soudů existují zásadní a zjevné rozpory, takže tento „extrémní nesoulad“ je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
K porušení subsidiarity trestní represe dovolatel poukázal, že soudy se s touto jeho námitkou nevypořádaly správně. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku jedním z principů je použití trestněprávní represe. I přesto, že soud prvního stupně i dovolací soud se svým způsobem s námitkou obviněného týkající se nerespektování principu „ultima ratio“ vypořádaly, má obviněný za to, že nikoliv správně a opakuje, že, jak je možno vyčíst z ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., (dále jen „trestní zákoník“), jedním z principů nejen trestního práva ale i právního státu jako takového je i použití trestněprávní represe jako posledního prostředku ochrany práv a právních vztahů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů. V tomto duchu se nakonec v mnoha svých rozhodnutích vyjadřuje i Ústavní soud (viz sp. zn. IV. ÚS 564/2000, N 169/24 SbNU 255; II. ÚS 1098/10 ). Obviněný tedy trvá na tom, že v jeho případě byl princip trestní represe jako posledního prostředku porušen, neboť spor mezi ním a paní H. měl a má být primárně řešen jako ze své podstaty obchodněprávní spor u obchodněprávního soudu, což ostatně potvrzuje i Ústavní soud, např. ve svém rozhodnutí I. ÚS 541/10 ze dne 28. 4. 2010.
Dále dovolatel zmiňuje, že praxe i teorie trestního práva se shoduje, že: „ ne každé protiprávní jednání podle jiných právních odvětví, zakládá současně i trestní odpovědnost za takovéto jednání a cituje z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1012/2009 ze dne 22. 12. 2009. Obviněný je přesvědčen, v posuzovaném případě nemělo trestní právo jako prostředek ochrany práva v soukromoprávním vztahu mezi ním a paní H. vůbec nastoupit, neboť pro jeho ochranu, resp. vyřešení sporů vzniklých z tohoto vztahu by bylo dostačující použít prostředků, které poskytuje právo soukromé, v tomto případě konkrétně právo obchodní, s případnou návazností na právo občanské. To jsou právě ty primární prostředky ochrany práva, které měly být v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu pro vyřešení rozporů mezi obviněným a paní H. použity. Trestní právo jako prostředek ochrany práva v soukromoprávním vztahu mezi obviněným a paní H. mělo nastoupit teprve v případě, kdy by prostředky práva obchodního selhaly, nebo se ukázaly jako neúčinné, což se v tomto případě jednoznačně nestalo. Směnečné řízení u Krajského soudu v Ostravě bylo přerušeno a nemohlo tak být vůbec zjištěno, zdali jsou primární prostředky ochrany práva dostatečné či nikoliv.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, má obviněný za to, že soud prvního stupně (a stejně tak i odvolací soud) nerespektováním principu ultima ratio porušil ustanovení trestního zákoníku, z čehož plyne, že rozhodnutí v řízení předcházejícím zamítnutí odvolání skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud jde o extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spatřuje je v tom, že a) skutek nebyl v době jeho spáchání trestným činem, neboť ochranu směnkám v duchu předmětných ustanovení přiznala až novela zákona č. 253/1997 Sb., která nabyla účinnosti až 1. 1. 1998, přičemž směnka byla vystavena 20. 6. 1997; b) dále v tom, že soud prvého stupně dovodil, že úplnou napodobeninu směnky vyhotovil obviněný z listiny, která již dříve a v jiných souvislostech byla opatřena razítkem a podpisem paní H.
Podle názoru obviněného jsou tyto závěry v rozporu s provedeným dokazováním, což dokládá následovným. Ad a) Soud prvního stupně dovodil, že předmětná směnka byla vyhotovena v jiné době, než je na směnce uvedeno, přičemž pro toto tvrzení považuje za přímo rozhodující závěr dodatku znaleckého posudku z odvětví technického zkoumání dokladů a písemností ze dne 29. 5. 2009 a fakt, že na směnce z 20. 6. 1997 je otisk razítka s markantem, který se však nenachází na jiných otiscích tohoto razítka z časově srovnatelného období. Fakt, že soud prvního stupně dovodil, že ke spáchání skutku došlo po roce 1997, je právě oním namítaným „extrémním rozporem“, neboť tento závěr nevyplývá dle názoru obviněného z žádného soudem provedeného důkazu. Žádným výkladem totiž nelze ospravedlnit způsob, kterým soud prvního stupně k uvedenému datu spáchání skutku dospěl. Soud prvního stupně má za prokázané, že směnka nepochází z doby, která je na směnce uvedena. Soud považuje za přímo rozhodující závěr znalce, který sám uvádí, že směnka mohla být vyhotovena v jiném období.
Obviněný zmiňuje, že markant, jehož přítomnost na otisku razítka považuje soud prvního stupně za vodítko k určení doby vzniku předmětné směnky, se neobjevuje na žádném jiném otisku razítka, které měl soud, resp. zpracovatel posudku k dispozici. Z čeho pak soud určuje dobu vzniku, není obviněnému jasné. Sám zpracovatel posudku v rámci výslechu na otázku, zdali markant mohl vzniknout tím, že na razítku byla nečistota, odpověděl, že ano. Dále sdělil, že čistota může být nestabilní, proto je v závěru opatrný. Markant se mohl na otisku razítka objevit i pouze při jednom jediném použití tohoto razítka jako nečistota, která se otiskem razítka ztratila. Není proto podle názoru obviněného možné používat tento markant jako přímo rozhodující vodítko k určení doby vzniku směnky.
Lze konstatovat, že ze zcela nekonkrétních závěrů znaleckých posudků Kriminalistického ústavu Praha ze dne 24. 10. 2008 a 29. 5. 2009 si soud vytváří zcela konkrétní závěry, které ve svém konečném důsledku mají za následek tak vážný zásah do základních práv a svobod obviněného, že je nelze ospravedlnit ani zásadou volného hodnocení důkazů, jak to ve svém usnesení udělal odvolací soud.
Nalézací soud určil dobu vzniku směnky na základě závěrů znalce, jehož posudek považuje, dle svých vlastních slov, za přímo rozhodující pro určení doby vzniku směnky.
Z obsahu znaleckého posudku je ale patrné, že znalec neposkytl ve vztahu k datu vzniku směnky soudu žádné konkrétní informace ani závěry. Naopak lze z jeho odpovědi jazykovým výkladem dovodit, že směnka mohla vzniknout i k datu, který je na ni uvedený. Obviněný je přesvědčen, že v případě posuzování doby vzniku předmětné směnky nalézací soud dospěl z provedených důkazů k závěru, který z nich v žádném případě nevyplývá. Za „extrémní nesoulad“ mezi provedeným dokazováním a z něj vyplývajícími závěry považuje to, že soud o své vůli a bez průkazných podkladů určil datum doby vzniku předmětné směnky nejdříve na den 1. 1. 1998, čímž v kombinaci s dalšími svými pochybeními vytvořil z jednání obviněného trestný čin.
Ad b) Za další „extrémní rozpor“ mezi provedeným dokazováním a závěry soudu obviněný považuje, že nalézací soud došel k závěru, že vyhotovil předmětnou směnku z již dříve podepsané a orazítkované listiny. Obviněný na tomto místě nemůže neupozornit, že jediným důkazem, který odůvodňuje tuto dedukci, je výpověď paní H., přičemž ovšem naproti ní stojí výpověď obviněného, tedy důkazní prostředek stejné síly, jako ten, na základě něhož si udělal soud prvního stupně obviněným zpochybňovaný závěr, takzvané „tvrzení proti tvrzení“.
Fakt, že směnka vznikla tak, že jí obviněný oddělil z jiné listiny, je nesporný. Na druhou stranu však z žádného provedeného důkazu (kromě shora uvedeného, proti kterému ale stojí důkazní prostředek stejné síly) nevyplývá, že listina byla již podepsána a orazítkována a i přesto nalézací soud takový závěr učinil.
Pro ilustraci pak obviněný uvádí závěry již zmíněných znaleckých posudků, které podle soudu významně nasvědčují závěru, který si soud na základě výpovědi paní H. o způsobu vzniku směnky vytvořil. Je zjevné, že i na otázky ohledně způsobu vzniku směnky nedává znalec nalézacímu soudu žádné konkrétní odpovědi, i tak podle soudu prvního stupně tyto neurčité závěry nasvědčují tomu, že pro vytvoření směnky byl použit některý z firemních materiálů, který již byl opatřen parafou paní H. a otiskem firemního razítka (strana 39 rozsudku). Konkrétně pak to, že: okraj předmětné směnky byl mechanicky oddělen, pravděpodobně za použití nůžek, rámeček této směnky byl součásti tiskopisu, který byl vyhotoven tiskovou technikou, tiskem z plochy, což je techniky, která není běžně dostupná veřejnosti a je proto nepravděpodobné, že by podpis byl vyhotoven dříve než tiskopis, parafa na směnce nenese známky odlehčení tlaku na psací prostředek.
K tomu dovolatel poznamenává, že fakta uvedená pod první a druhou odrážkou obviněný nikdy nezpochybňoval, ba právě naopak tato korelují s jeho výpovědí. A pokud soud prvního stupně konstruuje závěr, že podpis na předmětné směnce není projevem vůle poškozené, není tedy souhlasem s textem, který je na směnce uveden pouze na základě toho, že parafa na směnce nenese známky odlehčení, jedná se dle obviněného o závěr nesprávný a v rozporu s provedeným dokazováním. Z provedeného dokazování je tedy zjevné, že jediným důkazem svědčícím tvrzení paní H. je právě a pouze její výpověď. Tato má ovšem stejnou důkazní váhu jako výpověď obviněného a soud proto zjevně chyboval, když učinil tak závažná skutková zjištění, která ve svém důsledku vedla k odsouzení obviněného, pouze na základě této výpovědi.
Obviněný je přesvědčen, že z vylíčených argumentů je zřejmé, že rozhodnutí v řízení předcházejícím zamítnutí jeho odvolání spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení (nerespektování zásady subsidiarity trestní represe) a že mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudu z něj vyplývajícími existují zjevné „extrémní rozpory“ (konkrétně se jedná o skutková zjištění nalézacího soudu týkající se způsobu vzniku předmětné směnky a zejména doby jejího vzniku, přičemž podle názoru obviněného provedené dokazování takové závěry neosvědčuje) a dovoluje si proto navrhnout, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §265k tr. ř. zrušil a podle ustanovení §265m tr. ř. ve věci sám rozsudkem rozhodl a aby dovolatele podle ustanovení §226 tr. ř. obžaloby zprostil.
Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného vyjádřil a zdůraznil, že dovolatel na podporu uplatněných důvodů dovolání použil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby a z jeho odvolání. Připomněl, že účelem dovolání není další všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost opakovat odvolání či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před obecnými soudy. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání bývá zpravidla odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Za zcela lichou je třeba označit výhradu dovolatele týkající se údajného porušení zásady aplikace trestního práva jako prostředku ultima ratio. Aby takový argument mohl mít naději na úspěch, muselo by být v trestním řízení prokázáno, že mezi obviněným a poškozeným reálně existoval mimotrestní právní vztah, který je podstatou skutku popsaného ve výroku o vině, a že tento vztah byl řešitelný prostředky jiného než trestního práva. Jinými slovy muselo by být prokázáno, že existoval směnečný závazkový vztah mezi obviněným a poškozenou. Ovšem důkazním řízení bylo naopak zjištěno, že tento vztah ve skutečnosti neexistoval, že jej obviněný pouze předstíral, a to na základě padělaného tuzemského cenného papíru (směnky), jehož zneužil i ve směnečném řízení na úkor poškozené. Ve vztahu k předmětné směnce tudíž mezi účastníky existoval výlučně trestně právní vztah a zásada subsidiarity trestní represe v daném případě vůbec nemůže dojít uplatnění. Soudy při řešení této trestní věci tudíž zásadu ultima ratio neporušily a nemohlo tedy dojít ani k vadné aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jak tvrdí dovolatel. V této souvislosti možno rovněž poukázat na argumentaci odvolacího soudu na str. 12 napadeného usnesení.
V rámci tvrzení o existenci extrémního nesouladu, který podle mínění dovolatele zatěžuje napadené rozhodnutí, lze konstatovat, že takovou vadou meritorní rozhodnutí v této trestní věci v žádném případě netrpí. Naopak výsledky dokazování zcela podporují skutkové závěry nalézacího soudu a vymezený skutek soud správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, který se rovněž otázkou extrémního rozporu zabýval (str. 9 a 10 napadeného usnesení). Obviněný pod argument této zvláštní vady rozhodnutí, než by jinak mohla naplňovat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti podřazuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, a způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů svědčících o padělání směnky, aniž by však vymezil takovou vadu důkazního řízení a hodnocení jeho výsledků, kterou by bylo možno označit za případ extrémního nesouladu. Dovolatel tudíž pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nemíří proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a pouze opticky vyhovují podstatě zvoleného důvodu dovolání.
Obviněný uplatnil souběžný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání může být úspěšný toliko v případě, že bude zjištěna existence vytýkané vady zakládající primární důvod dovolání, a to již v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Taková vada však, jak bylo řečeno výše, zjištěna nebyla. Proto nemůže být naplněn ani dovolatelem deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Státní zástupce uzavírá, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné a má za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Navrhl dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. a obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), g ) tr. ř., bylo nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. K uvedenému je vhodné též uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Jak bylo již shora zmíněno, Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu a uplatněného dovolání shledal, že obviněný E. K. podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., když v předchozím řízení měl být dán důvod dovolání podle písm. g). Zjistil přitom, že v části dovolání namířeného proti tzv. „extrémním rozporům“ skutkových zjištění a provedených důkazů ve skutečnosti zejména zpochybňuje hodnocení důkazů a učiněná skutková zjištění, jak je provedly soudy nižších stupňů v předchozím řízení a dovolacímu soudu nabízí vlastní výklad provedených důkazů, jakož i jiný skutkový stav věci. K tomu používá opakování obhajoby uplatněné již v řízení před soudem prvého stupně, jakož i argumentů obsažených v podaném odvolání.
Výhrady uvedené v dovolání se především soustředily proti správnosti zjištění, kdy, zda a jak se obviněný vytýkané trestné činnosti dopustil. Konkrétně obviněný napadá závěr soudů zejména v tom, že se jednání popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku dopustil po roce 1997, tedy v době, kdy již byla účinná novela trestního zákona provedená zák. č. 253/1997 Sb., která od 1. 1. 1998 přiznala stejně, jako penězům a bezhotovostním platebním prostředkům, totožnou právní ochranu směnkám, jakožto individuálně vydaným cenným papírům. Dále zpochybňuje i soudy zjištěný způsob, jakým předmětnou směnku vyhotovil.
Zde je třeba zmínit, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Žádný ze zmíněných důvodů včetně tvrzeného extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy v přezkoumávaném případě nenastal. Naopak soudy nižších stupňů se s totožnými výhradami obviněného v předchozím řízení pečlivě vypořádaly, takže v podrobnostech lze poukázat na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí. Tedy konkrétně pokud jde o dobu spáchání trestného jednání obviněného, soud prvého stupně se touto otázkou zabýval velice podrobně na str. 39 až 42 odůvodnění svého rozhodnutí a jeho závěry jsou logické a zcela odpovídají skutečnostem vyplývajícím z provedených důkazů. Taktéž odvolací soud se s takto vysloveným závěrem soudu prvého stupně ztotožnil, což zmínil ve svém rozhodnutí na str. 6 až 7. Rovněž způsob, jakým obviněný vyhotovil předmětnou směnku včetně souvislostí, které jej k takovému počínání vedly, nalézací soud velice pečlivě objasnil ve svém rozhodnutí zejména na str. 35 až 39. Nejvyšší soud nemá důvod zpochybnit či korigovat jasné, logické a vnitřně provázané důkazní a tím i skutkové závěry, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Důvodem k tomu rozhodně nemůže být pouze to, že obviněný s takovými závěry není spokojen, neboť vedly k jeho odsouzení.
Pokud tedy dovolatel namítl nesprávnost právního posouzení skutku výhradně v důsledku výše jím tvrzeného extrémního nesouladu mezi soudy učiněným skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, přičemž dovolacímu soudu nabídl výhradně vlastní hodnocení důkazů a skutkové závěry, které jsou ale v jednoznačném rozporu se závěry nalézacího, resp. odvolacího soudu, učiněných na základě zákonným způsobem provedeného dokazování a skutkových zjištění o nichž nejsou důvodné pochybnosti, z nichž je v takovém případě dovolací soud povinen vycházet, není důvodu takové skutkové resp. procesní námitky akceptovat a pokládat je za důvodně uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Taktéž nelze souhlasit s dalšími námitkami dovolatele uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ohledně porušení principu subsidiarity trestní represe v předchozím postupu soudů. Zde je třeba si uvědomit, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Pouze v případě méně závažných trestných činů je tento závěr korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Je proto v této souvislosti nutno též zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které podle stávajícího trestního zákoníku jsou považovány pouze ty činy, jejichž znaky jsou uvedeny v tomto zákoně, a které jsou společensky škodlivé. Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jako je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů ostatních osob poukazem na možnost bránit se v občanskoprávním či jiném řízení.
Akcentace principu „ultima ratio“ nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný z pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P.,Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C.H. Beck 2005, str.4).
Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu. To posiluje právní vědomí veřejnosti, že trestný čin a jeho pachatel nezůstanou utajeni, že je volán k trestní zodpovědnosti, přičemž trestní řízení je současně zaměřeno i na zjišťování a odstraňování příčin trestné činnosti. Vlastní odhalování trestných činů, stíhání a spravedlivé potrestání pachatelů je spolehlivou zárukou umožňující předcházet a zamezovat trestné činnosti. V neposlední řadě výchovný vliv na občany má samotný průběh trestního řízení, veřejné projednání věci a logické, odůvodněné a srozumitelné rozhodnutí.
Konkrétní přezkoumávaný případ obviněného, kdy tento padělal směnku znějící na částku převyšující 5 a půl milionu Kč v úmyslu udat ji jako pravou, což posléze i realizoval podáním návrhu k soudu na vydání směnečného platebního rozkazu, čímž došlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku, nelze v žádném případě označit za nikoli společensky škodlivý, ale právě naopak. Správně poukázal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství na okolnost, že dovolatel se dovolává primárního řešení celého sporu mezi obviněným a poškozenou u obchodněprávního soudu naprosto nedůvodně. Takový důvod by mohl nastat, ale pouze tehdy, pokud by mezi jednotlivými stranami nebyl spor ohledně samotné existence směnečného závazkového právního vztahu, vyplývající z prokázané skutečnosti, že předmětná směnka nebyla poškozenou ve prospěch obviněného nikdy vystavena. Okolnost, že to byl obviněný, kdo zmíněnou směnku padělal a poté ji dokonce uplatnil u krajského soudu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, založila povinnost orgánů činných v trestním řízení celou věc projednat a posoudit v rámci řízení trestního.
Obviněný si bezpochyby byl vědom protiprávnosti svého počínání i toho, že za něj může být potrestán, a není proto adekvátní se dovolávat principu „ultima ratio“. V konkrétním případě nepřicházely v úvahu jiné účinné prostředky z hlediska ochrany práv poškozené. Pouhým obchodně soudním vyřízením celého sporu v podobě rozhodnutí ohledně existence či neexistence směnečného právního vztahu mezi obviněným a poškozenou by nemohlo být dosaženo adekvátní ochrany poškozené, ale zejména účinného postihu obviněného včetně důrazného varování ostatní veřejnosti, především osob se sklony k obdobnému jednání. Podobné praktiky, které nejsou nikterak výjimečné, je třeba důsledně postihovat a usilovat o jejich maximální eliminaci z běžných závazkových právních vztahů a zároveň o dosažení potřebné míry ochrany a současně i zvýšení důvěry jednotlivých subjektů těchto vztahů v tento druh cenného papíru.
Pokud by se tedy v takovýchto případech užití principu ultima ratio stalo principem conditio sine qua non trestního stíhání , jak se snad dovolatel domnívá, pak by byl zcela vyřazen shora popsaný a zákonem upravený, tudíž i zákonem vymahatelný, účel trestního řízení. Nejvyšší soud se proto ani s touto argumentací dovolatele neztotožnil.
Nejvyšší soud tedy po prostudování dovolání obviněného shledal, že obviněný podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl pouze soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když nesprávně hodnotily provedené důkazy a neodstranily mezi nimi vzniklé rozpory. Nejvyšší soud však na základě obsahu spisu dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Tyto soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a soud odvolací pak odůvodnění jeho rozhodnutí doplnil ve směrech vytýkaných odvoláním obviněného. Nejvyšší soud tudíž neshledal jakýchkoli důvodů k výtkám na adresu zmíněných soudů projednávajících a rozhodujících předmětnou věc v předchozím řízení. Lze tak uzavřít, že v přezkoumávané věci se rozhodně nejedná o situaci (jak tvrdil dovolatel), kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejedná se o případ nezákonných důkazů, opomenutých důkazů a ani o případ hodnocení důkazů, které v žádné možné verzi volného hodnocení z jejich obsahu nevyplývá (jak o tom bylo pojednáno výše), a kdy je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Pokud pak dovolatel poukazoval a domáhal se v daném případě uplatnění principu subsidiarity trestní represe či principu „ultima ratio“, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani jeden z uvedených principů v dané věci nemohl být aplikován ve smyslu, že by měl u obviněného vést k jinému rozhodnutí o vině a trestu, než které bylo učiněno soudy nižších stupňů.
Pokud pak dovolatel v dovolání označil i dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že byl použit uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť dovolání bylo současně uplatněno i z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak ale ze shora uvedeného vyplývá, Nejvyšší soud z posledně cit. dovolacího důvodu dovolání neshledal opodstatněně uplatněným, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c