ECLI:CZ:US:2014:2.US.461.14.1
sp. zn. II. ÚS 461/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Gabriely Bezručové, zastoupené Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem Zarámí 4422, Zlín, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 77/2013-1219 ze dne 17. 12. 2013, a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 61 T 28/2012-1146 ze dne 23. 9. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá s odkazem na porušení práva na kontradiktornost řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ochranu a pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, kterým bylo rozhodnuto o vydání finanční částky 500 000 Kč poškozené společnosti, a v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve výroku, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost stěžovatelky. Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených usnesení.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, byla podle §80 odst. 1 tr. ř. ve smyslu §81a tr. ř. finanční částka 500 000 Kč na podúčtu spoření X1 k bankovnímu účtu č. X2, vedeného u banky X3, majitelky Gabriely Bezručové (dále jen "stěžovatelka") vydána poškozené společnosti Raiffeisenbank a. s., Praha 4, Hvězdova 1716/2b.
Napadené usnesení bylo vydáno v souvislosti s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 61 T 28/2012-1018 ze dne 5. 12. 2012, kterým byla obžalovaná V. V. pravomocně odsouzena pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, a jímž bylo mj. rozhodnuto podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o propadnutí finanční částky 500 000 Kč vedené na bankovním účtu stěžovatelky (zajištěné podle §79a tr. ř.) a podle §228 odst. 1 tr. ř. o uložení povinnosti obžalované zaplatit na náhradě škody poškozené Raiffeisenbank a. s., částku 6 400 000 Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 8/2013-1051 ze dne 26. 3. 2013 byl z podnětu odvolání obžalované uvedený rozsudek krajského soudu částečně zrušen ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o propadnutí finanční částky 500 000 Kč vedené na účtu stěžovatelky. Vrchní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že pro uložení trestu propadnutí věci neměl soud splněny zákonné podmínky, když předmětná částka byla podle §79a tr. ř. zajištěna na účtu stěžovatelky jako výnos z trestné činnosti a nebyla tedy již v dispozici obžalované.
Stěžovatelka podala proti napadenému usnesení krajského soudu stížnost, kterou Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozhodnutím podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná částka 500 000 Kč, která byla zajištěna na účtu stěžovatelky, pochází z trestné činnosti odsouzené V. V., která ji zpronevěřila z majetku poškozené společnosti.
Po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení stěžovatelka namítá, že nedostala prostor, aby se mohla k věci vyjádřit, předkládat své důkazy a úspěšně tak rozporovat postup dle §80 odst. 1 věty druhé tr. ř. Na počátku všeho stojí chybný rozsudek krajského soudu ze dne 5. 12. 2012, který stěžovatelce odňal právo bránit své zájmy jako zúčastněné osoby a podat opravný prostředek proti rozhodnutí o zabrání věci. Soud v něm rozhodl o propadnutí uvedené částky bez bližšího objasnění věci, i když si musel být vědom, že stěžovatelka původ této částky popírá. Nezbylo jí proto, než se obrátit na Ústavní soud. Z toho důvodu i proto, že nebyla svou právní zástupkyní informována, se nezúčastnila veřejného zasedání u vrchního soudu, kde byla znovu vyslechnuta V. V., takže nemohla zpochybnit její výpověď, s níž nesouhlasila. Ve své stížnosti proti napadenému usnesení krajského soudu navrhla doplnit dokazování, ani jeden důkaz však proveden nebyl. Obě usnesení proto považuje za nepřezkoumatelná. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na rozsudek Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 31 T 8/2014 ze dne 30. 4. 2014, kterým byla zproštěna obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b, d) tr. zákoníku.
Ústavní soud předesílá, že v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatelky, v rámci kterých zejména poukazuje na procesní pochybení soudu, kterým jí mělo být znemožněno vyjádřit se k věci a navrhovat důkazy ke zpochybnění tvrzení odsouzené V. V., že finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti.
Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že odsuzujícím rozsudkem krajského soudu ze dne 5. 12. 2012, kterým byl V. V. mj. uložen trest propadnutí finančních prostředků nacházejících se na účtu stěžovatelky, byla porušena procesní práva stěžovatelky (coby zúčastněné osoby s ohledem na zajištění peněžních prostředků na jejím účtu), neboť byla zbavena možnosti podat proti rozsudku v tomto rozsahu odvolání. Toto pochybení však napravil odvolací soud, který rozsudek ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o trestu propadnutí finanční částky 500 000 Kč vedené na účtu stěžovatelky zrušil, přičemž soudu prvního stupně naznačil, jak má o těchto zajištěných prostředcích rozhodnout. Z toho důvodu stěžovatelka vzala ústavní stížnost podanou proti rozsudku krajského soudu ze dne 5. 12. 2012 (o níž se zmiňuje v nyní projednávané ústavní stížnosti) zpět.
Krom uvedeného pochybení nebylo v postupu soudu prvního stupně a odvolacího soudu či v jejich rozhodnutích napadených touto ústavní stížností shledáno porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces. Již z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 40/2013-1106 ze dne 2. 7. 2013 vyplývá, že stěžovatelka i její zástupkyně JUDr. Rejžková byly řádně vyrozuměny o hlavním líčení, při němž byla stěžovatelka vyslechnuta a mohla se k věci vyjádřit. Stejnopis rozsudku krajského soudu jí byl doručen, stejně jako její zástupkyni. Ta byla také vyrozuměna o konaném odvolacím jednání, k němuž se však nedostavila ani stěžovatelka ani její zmocněnkyně. Stěžovatelka proto nemůže nyní důvodně namítat, že nemohla v odvolacím řízení znovu vyslechnuté odsouzené V. V. klást otázky a rozporovat její výpověď.
V dalším řízení po vydání kasačního rozhodnutí odvolacího soudu však již stěžovatelka jako zúčastněná osoba plně využila všech svých procesních práv, včetně podání opravných prostředků proti vydaným rozhodnutím, v nichž opakovala svou verzi o původu finanční částky 500 000 Kč nacházející se na jejím účtu. Tou se ostatně zabýval již krajský soud v rámci trestního řízení proti V. V. a k tomu také zaměřil provedené dokazování. Tyto důkazy měl k dispozici i v souvislosti s rozhodováním podle §80 odst. 1 tr. ř., přičemž je hodnotil z toho hlediska, zda umožňují zajištěné finanční prostředky vydat poškozené, která na ně uplatnila nárok, případně zda bude jejich zajištění zrušeno, či budou uloženy do úschovy. Pokud v napadeném usnesení podrobně rozvedl jednotlivé důkazy, z nichž při rozhodování o vydání finančních prostředků vycházel, a vypořádal se s verzí stěžovatelky, které neuvěřil, nelze jeho řádně odůvodněným závěrům cokoliv vytknout. Stížnostními námitkami, v rámci nichž stěžovatelka opakovala svou verzi, že jde o finanční prostředky, které jí zapůjčil bratr, se ostatně znovu zabýval stížnostní soud, který také podrobně vysvětlil, proč je odmítl.
Ústavní soud připomíná, že je oprávněn hodnotit důkazy provedené obecnými soudy jen v případě, pokud vyvozené právní závěry stojí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají. Takový extrémní nesoulad však v posuzovaném případě neshledal.
Pokud stěžovatelka v rámci řízení dle ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. navrhla k odstranění tvrzených pochybností doplnit dokazování svým výslechem i výslechem svého bratra a dalšími důkazy, s jejími návrhy se dostatečně vypořádal vrchní soud ve svém rozhodnutí z 2. 7. 2013. Rozhodující však je, že soud měl pro své rozhodnutí dostatek důkazů, včetně výpovědí stěžovatelky i jejího bratra učiněných v rámci hlavního líčení, a bylo by proto nadbytečné, aby jejich výslechy opakoval.
Lze uzavřít, že obecné soudy řádně zdůvodnily, proč neakceptovaly tvrzení stěžovatelky o jejím právu k předmětné finanční částce. Obsah napadených rozhodnutí tak nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani stěžovatelčin poukaz na zprošťující rozsudek ze dne 30. 4. 2014, vydaný v její trestní věci a odůvodněný důkazní nouzí obžaloby. V tomto směru však je nutné zdůraznit, že v případě napadených usnesení se nejedná o rozhodnutí, jimiž by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydaným peněžním prostředkům, neboť usnesení vydané podle ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Stěžovatelka má proto bez ohledu na výsledky trestního řízení možnost domáhat se svých domnělých práv civilní žalobou (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2785/10 ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 3164/11 ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 3847/12 ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 4208/12 ze dne 6. 2. 2013).
Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k výsledku řízení nebyly shledány podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle
ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu