ECLI:CZ:US:2014:2.US.660.14.1
sp. zn. II. ÚS 660/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Evy Žigové a Františka Žigy, obou zastoupených JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, se sídlem Opletalova 608/2, 736 01 Havířov - Šumbark, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 12 Co 710/2013-215, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 12 Co 710, 711/2013-218, spojené s návrhem na zrušení slov "výjimečně" a "zvlášť závažné důvody" obsažených v §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byla porušena rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v záhlaví citovanými rozhodnutí potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jimiž bylo v řízení o určení vlastnictví přiznáno oběma žalobcům (stěžovatelům) osvobození od soudních poplatků pro podání dovolání v rozsahu 90%. Soud prvního stupně vyšel z §138 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a s ohledem na majetkové poměry stěžovatelů jim přiznal osvobození v uvedeném rozsahu. Současně konstatoval, že přiznat úplné osvobození je možné pouze ve výjimečném případě, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Odvolací soud pak závěry soudu prvního stupně akceptoval s tím, že ze strany žalobců nebyly dány ani tvrzeny zvlášť závažné důvody, které by odůvodňovaly přiznání osvobození od soudního poplatku v celém rozsahu. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků bylo třeba přihlédnout i k výši soudního poplatku z dovolání a k faktu, že osvobození se týká mimořádného opravného prostředku.
II.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelé uvádějí, že soudům řádně doložili svoje majetkové poměry, přičemž ze žádosti o osvobození je zřejmá jejich špatná sociální situace, která jednoznačně odůvodňuje úplné osvobození od soudního poplatku. Zdůrazňují, že v jejich případě zcela jistě existují zvlášť závažné důvody pro osvobození od placení soudního poplatku v celém rozsahu, jak má na mysli znění §138 odst. 1 o. s. ř. Odůvodnění obecných soudů nepovažují za přesvědčivé a shledávají v něm akt libovůle. Navíc postup soudů považují za diskriminační. Výklad provedený obecnými soudy podle jejich názoru dále prohlubuje nerovnost mezi chudými a bohatými. Podotýkají, že dávky v hmotné nouzi, což je spolu s přídavky na děti jediný příjem rodiny mají být použity na uspokojení základních životních potřeb a nikoliv na placení soudního poplatku. Soudy přehlížejí, že i výdaje v řádu stokorun jsou pro sociálně slabou rodinu velkým zatížením. Pokud soudy nezohledňují sociální situaci účastníků, popírají tím zákonné právo na osvobození od soudních poplatků a ve svém důsledku i ústavně zaručený princip rovnosti účastníků. Vzhledem k tomu, že podle názoru stěžovatelů je stávající znění §138 odst. 1 o. s. ř. v rozporu s čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i s čl. 37 odst. 3 Listiny, navrhli zrušení jeho části ve slovech "výjimečně" a "zvlášť závažné důvody".
III.
4. Ústavní soud na úvod připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
5. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Ústavní soud je povolán k přezkumu pouze v případech, kdy v důsledku nesprávné aplikace podústavního práva obecnými soudy může dojít k porušení základních práv a svobod, zejména pokud jde o svévolný výklad nebo o interpretaci, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2608/13 ze dne 5. listopadu 2013 a nález sp. zn. I. ÚS 731/13 ze dne 22. srpna 2013, bod 16).
6. Podle §138 o. s. ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává (právní) nárok na osvobození od soudních poplatků, poskytuje mu pouze právo o ně požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy i naplnění uvedených předpokladů je, jak již bylo uvedeno výše, na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda osvobození v konkrétním případě přiznat.
7. V dané věci bylo stěžovatelům přiznáno osvobození od placení soudních poplatků z dovolání ve výši 90% a nyní stěžovatelé brojí proti tomu, že jim nebylo přiznáno osvobození úplné. Jinak vyjádřeno, stěžovatelé v ústavní stížnosti rozporují nepřiznání osvobození od soudního poplatku z dovolání ve výši 10%, což vyjádřeno v penězích může představovat částku nejvýše 1.000 Kč, kterou by stěžovatelé měli za podání dovolání uhradit. Jakkoliv lze chápat důvody, pro něž může být pro stěžovatele povinnost uhradit i takovouto částku problém, nelze však nevidět, že uvedená částka je v podstatě bagatelní, a proto i z tohoto pohledu je třeba nahlížet na podanou ústavní stížnost. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát judikoval, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z toho je pak dále odvozen závěr, že v případech, které mají charakter bagatelnosti je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 2444/09, II. ÚS 597/10 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud naplnění těchto předpokladů v projednávané věci neshledal. Ve stávajícím případě je třeba vycházet navíc i z toho, že osvobození se týká mimořádného opravného prostředku a stěžovatelé jej žádají v situaci, kdy jejich žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta, a toto zamítavé rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem. Za takové situace důsledné domáhání se osvobození od soudních poplatků již hraničí s možným zneužitím tohoto procesního institutu.
8. Podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle názoru stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Stěžovatelé této možnosti využili a podali návrh na zrušení části §138 odst. 1 o. s. ř.
9. Z §74 zákona o Ústavním soudu však také vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by do ústavně zaručených práv stěžovatelů bylo zasaženo, odrazil se tento závěr i ve výroku, který se týká návrhu na zrušení právního předpisu.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení části §138 odst. 1 o. s. ř. pak byl odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu