ECLI:CZ:US:2014:2.US.739.13.1
sp. zn. II. ÚS 739/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Antonína Šorela, PhDr. Petra Šorela, Vladimíra Šorela a Ing. Ivy Novákové, zastoupených JUDr. Evou Vitejčkovou, advokátkou se sídlem Komenského nám. 56, 250 01 Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1949/2012-1009 ze dne 12. 12. 2012, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 330/2011, 27 Co 331/2011-956 ze dne 26. 1. 2012 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 5 C 88/2001-861 ze dne 28. 2. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé spolu s dalšími žalobci domáhali, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost vydat jim nemovitosti - stavbu X (průmyslový objekt vodní elektrárny se všemi součástmi a příslušenstvím, včetně veškerého strojního a elektrotechnického zařízeni elektrárny) a pozemky Y1 (zastavěná plocha a nádvoří) a Y2 (ostatní plocha) - nacházející se v katastrálním území Stará Boleslav, obec Brandýs nad Labem - Stará Boleslav. K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé se domnívají, že bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, a to zásahem do právní jistoty a požadavku na předvídatelnost soudních rozhodnutí, když soud prvního stupně, odvolací soud a Nejvyšší soud nerespektovaly předchozí závazná rozhodnutí soudů v dané věci, jakož ani svá vlastní předchozí rozhodnutí. Přitom věc nejen posoudily odlišně po právní stránce, ale bez doplnění dokazování a provedení nových důkazů dospěly i k odlišným skutkovým závěrům. Zároveň tímto obratem v právním a skutkovém posouzení nároků dle názoru stěžovatelů zmařily jejich legitimní očekávání, že za podmínek, vyplývajících z těchto předchozích závazných rozhodnutí, jim bude majetek v restituci vydán. Tyto své argumenty stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud se identickou problematikou, a to konkrétně ve vztahu k jiným žalobcům vystupujícím na straně žalující společně se stěžovateli, již zabýval ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 735/13 ze dne 19. 11. 2013, kde se zabýval shodnými námitkami, jaké předestřeli stěžovatelé v nyní posuzované ústavní stížnosti, přičemž zde Ústavní soud "neshledal, že by obecné soudy v tomto řízení rezignovaly na posouzení individuálních aspektů případu, pokud v napadených rozhodnutích odkázaly na závěry přijaté ve věci žaloby hlavní interventky. Jednalo se o vydání stejných nemovitostí, stejné byly i podstatné skutkové okolnosti obou řízení a podstata argumentace, o níž se nárok na vydání opíral. Rozdíl v detailech procesní taktiky hlavní interventky není podstatný. Každopádně nosné důvody zamítnutí žaloby, resp. odmítnutí dovolání jsou i tak z napadených rozhodnutí zřejmé. Pokud jde o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 408/2000, připouští Ústavní soud, že jeho závěry, konkrétně závazné pokyny pro další řízení, nebyly šťastné a mohly ve stěžovatelích vzbudit určité falešné naděje stran uplatněného nároku. Nicméně byly v rozporu s ustálenou judikaturou včetně postoje Ústavního soudu a fakt, že se obecné soudy takovým pokynem následně neřídily, nemohl proto způsobit újmu na základních právech stěžovatelů. Krom toho legitimní očekávání, jakému by měla být poskytnuta ochrana, není způsobilé založit pouhé zrušovací rozhodnutí, po němž spor dále pokračuje. K zásahu do práva vlastnit majetek nemůže dojít rozhodnutím, jehož důsledkem vznik vlastnického práva teprve je. Právní ochrana vlastnit majetek na úrovni ústavního práva garantuje každému právo být vlastníkem a nebýt diskriminován ve vztahu k jiným vlastníkům. Jejím smyslem není ochrana subjektivního práva vlastnit, která je předmětem soukromoprávní úpravy, do které lze zahrnout i práva z restitučních nároků."
Ústavní soud dále podotkl, že "[n]apadená rozhodnutí vycházejí ze základního skutkového zjištění, že k odnětí majetku došlo ještě před 25. 2. 1948. Jakkoliv může Ústavní soud vnímat důvody odnětí majetku právním předchůdcům stěžovatelů jako nespravedlivé, musí konstatovat, že zákonodárce svou vůli vymezil v restitučních zákonech zřetelně; napravit lze pouze ty křivdy, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, nikoli křivdy jiné. Pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle - zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, lze zpochybnit akt pocházející z doby před rozhodným obdobím. V nálezu sp. zn. II. ÚS 336/01 (N 71/26 SbNU 223) zaujal Ústavní soud jasný postoj k otázce vzniku restitučního nároku v případě, že za znárodněný majetek nebyla vyplacena příslušná náhrada: "V §2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., je zakotven zvláštní restituční titul, jenž dopadá na případy znárodnění bez vyplacení příslušné náhrady (provedené na základě předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948). Podmínkou pro vznik restitučního nároku v takovémto případě však je, že k odnětí vlastnického práva došlo v rozhodném období (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990)." Ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (č. 477/2005 Sb.; ST 21/39 SbNU 493) je pak obsažen právní závěr, že se nelze domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948."
Právě citované závěry lze zcela vztáhnout i na situaci stěžovatelů, poněvadž jejich postavení je shodné s postavením dalších žalobců - stěžovatelů, o jejichž ústavní stížnosti již bylo citovaným usnesením rozhodnuto. Není zde tedy důvod, pro který by se Ústavní soud od tohoto svého rozhodnutí odchýlil. Na závěr Ústavní soud poznamenává, že vzhledem ke svému rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 735/13 se v nyní projednávané věci opíral výhradně o závěry vyslovené v tomto svém dřívějším rozhodnutí. K vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení nepřihlížel, z jejich obsahu, jak je zřejmé, vůbec nevycházel, pročež je stěžovatelům následně ani nezasílal k replice.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu