ECLI:CZ:US:2014:3.US.1312.14.1
sp. zn. III. ÚS 1312/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Očenáška, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem Kosmonautů 8, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 70 Co 10/2014, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 23 C 251/2012-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 4. 2014, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 41.375,- Kč, a to za průtahy v řízení o přiznání invalidního důchodu. Stěžovatel dále uvádí, že dovolání v dané věci nebylo možno podat, neboť předmětem řízení byla částka nižší než 50.000,- Kč a dovolání by tak muselo být Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel dne 29. 10. 2008 utrpěl závažný pracovní úraz. Následně dne 6. 9. 2010 podal u Okresní správy sociálního zabezpečení v Olomouci (dále jen "OSSZ") žádost o přiznání invalidního důchodu, která byla rozhodnutím ze dne 12. 11. 2010 zamítnuta. O námitkách stěžovatele proti rozhodnutí OSSZ rozhodla Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") rozhodnutím ze dne 14. 2. 2011, č. j. X-VD, kterým námitky zamítla a rozhodnutí OSSZ potvrdila. Proti tomuto rozhodnutí ČSSZ podal stěžovatel správní žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, který rozsudkem ze dne 28. 2. 2012, č. j. 72 Ad 28/2011-120, napadené rozhodnutí zrušil. ČSSZ následně v intencích kasačního rozhodnutí správního soudu invalidní důchod rozhodnutím ze dne 12. 10. 2012 stěžovateli přiznala. Stěžovatel dále uvádí, že na uvedenou délku doby, mezi kasačním rozsudkem správního soudu a následným konečným rozhodnutím ČSSZ, měla podstatný vliv ta skutečnost, že ze strany ČSSZ došlo ke ztrátě správního spisu ve věci stěžovatele a k jeho nutné rekonstrukci.
Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 2 porušily podle stěžovatele jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jelikož jeho žalobu o zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu zamítly se závěrem, že postup orgánů správy sociálního zabezpečení v řízení o přiznání invalidního důchodu stěžovatele byl v pořádku, s tvrzením, že správní orgán nepochybil, pokud nevzal ve svém rozhodování v úvahu znalecký posudek Úrazové nemocnice v Brně ze dne 5. 11. 2010, podle kterého byl stěžovatel v rozhodné době výrazně omezen ve způsobu života a nebyl schopen žádné fyzické práce, neboť tento posudek podle obou soudů sloužil k jiným účelům.
ČSSZ tak vycházela při svém rozhodování ze závěrů posudkových lékařů, kterými bylo naopak konstatováno, že stěžovatel invalidní nebyl, přičemž předmětný znalecký posudek Úrazové nemocnice v Brně byl zcela ignorován. Až následně po podání správní žaloby a vydání kasačního rozsudku správního soudu ČSSZ přiznala stěžovateli invalidní důchod. Správní soud přitom vycházel z posudku soudem ustanoveného znalce a dospěl k závěru, že ČSSZ si ve správním řízení neopatřila důkazy takového rozsahu, aby byl prokázán skutečný stav věci. ČSSZ byla v dalším rozhodování vázána právním názorem správního soudu, podle kterého byl stěžovatel od 16. 9. 2010 invalidní ve třetím stupni.
Kdyby však orgány správy sociálního zabezpečení užily pro posouzení zdravotního stavu stěžovatele rovněž předmětný znalecký posudek Úrazové nemocnice v Brně, který stěžovatel předložil již v řízení o námitkách proti posudku OSSZ, nedošlo by k těmto průtahům v řízení a stěžovateli by byl řádně a ve lhůtě 90 dní přiznán invalidní důchod.
Z připojeného spisového materiálu dále vyplývá, že ČSSZ v rámci předchozího mimosoudního projednání stěžovateli poskytla jako zadostiučinění částku 21.125,- Kč. Stěžovatel však požadoval zaplacení celkem 62.500,- Kč a daný rozdíl je proto předmětem nyní posuzovaného soudního sporu.
II.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, tedy včetně dovolání, které stěžovatel nepodal.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je dovolání zásadně přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §238 odst. 1 občanského soudního řádu však pro posuzovanou věc vyplývá omezení přípustnosti dovolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku Městského soudu v Praze. V nyní posuzované věci totiž výrokem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč [srov. §238 odst. 1 písm c) občanský soudní řád]. Z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud trvat na tom, aby stěžovatel byl nucen vyčerpat opravný prostředek (dovolání), který nemá vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem naději na úspěch a byl by Nejvyšším soudem odmítnut. Proto Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl pro nevyčerpání všech opravných prostředků jako návrh nepřípustný.
Ústavní soud dále především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy v řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění porušily jeho základní právo na spravedlivý proces tím, že nesprávně posoudily existenci zbytečných průtahů v řízení, které bylo vedeno o žádosti stěžovatele o přiznání invalidního důchodu, resp. z jejich existence vyvodily nesprávný závěr ohledně výše přiměřeného zadostiučinění. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s právním posouzením jeho věci obecnými soudy.
V této souvislosti nezbývá než připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)], v projednávaném případě ohledně existence zbytečných průtahů a důsledků z toho plynoucích.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitku již uplatněnou v průběhu řízení před obecnými soudy, kterou namítá, že průtahy v řízení způsobily orgány správy sociálního zabezpečení, neboť ignorovaly znalecký posudek Úrazové nemocnice v Brně ze dne 5. 11. 2010, podle kterého byl stěžovatel v rozhodné době výrazně omezen ve způsobu života a nebyl schopen žádné fyzické práce.
Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl ve shodě se stěžovatelem k závěru, že délka řízení o žádosti stěžovatele na přiznání invalidního důchodu byla nepřiměřená, a to zejména proto, že celá pětina délky trvání řízení o žádosti stěžovatele na přiznání invalidního důchodu - bezmála půl roku - byla vyplněna neproduktivní činností při pátrání po ztraceném spisu ve věci stěžovatele. Na rozdíl od stěžovatele však Městský soud v Praze dospěl k závěru, že stěžovateli náležela ke kompenzaci jeho újmy maximálně částka, která mu již byla ze strany ČSSZ poskytnuta. Městský soud v Praze uvedený závěr odůvodnil především tak, že "při stanovení finanční kompenzace za průtažné řízení je třeba vycházet ze skutečnosti, že celková délka řízení v posuzované věci, 25 měsíců, nepřevyšuje objektivně akceptovatelnou délku řízení podstatným způsobem. Proto, je-li uvažováno o výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou touto délkou řízení, je nutno vycházet ze základní částky 15.000,- Kč za rok řízení při krácení této částky za prvé dva roky o 50%, jak bylo vyloženo ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010...s tím, že tuto částku je na místě zvýšit o 30% z důvodu vysokého významu řízení pro žalobce a o dalších 10% pro jeho chování v průběhu řízení, a naopak snížit o 20% pro skutkovou obtížnost a řízení na více funkčních úrovních rozhodujících orgánů. Výsledná částka 19.500,- Kč je méně než částka, která byla žalobci již vyplacena v rámci mimosoudního projednání jeho nároku žalovanou, nárok žalobce byl tedy uspokojen v plné výši."
Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10, ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515), vyjádřil, že stanovení výše adekvátního zadostiučinění je záležitostí obecných soudů, které jsou povinny individuálně posoudit každý jednotlivý případ s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci").
Ústavní soud se ztotožňuje s právními názory, vyslovenými ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, k výkladu ustanovení §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (Stanovisko je dosažitelné v internetové databázi http://www.nsoud.cz). V tomto judikátu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc řízení, přičemž první dva roky řízení budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše - tedy za jeden rok 7.500,- Kč až 10.000,- Kč. Nejvyšší soud připustil modifikaci této výše odškodnění směrem nahoru i dolů v závislosti na konkrétních okolnostech případu (srov. nález ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 2142/09). Shora citované odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, napadeného nynější ústavní stížností, je s těmito závěry Nejvyššího soudu v souladu. Ani Ústavní soud nemá, co by těmto závěrům z ústavněprávního hlediska vytknul.
Na shora uvedeném pak nic nemění ani námitka stěžovatele, že pokud by orgány státní správy sociálního zabezpečení neignorovaly znalecký posudek Úrazové nemocnice v Brně ze dne 5. 11. 2010, podle kterého byl stěžovatel v rozhodné době výrazně omezen ve způsobu života a nebyl schopen žádné fyzické práce, nedošlo by k žádným průtahům v řízení. Tato námitka byla již uplatněna v řízení před Městským soudem v Praze, který k ní v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že "tento posudek nejen že nebyl pro ČSSZ závazný, ale v řízení o přiznání invalidního důchodu nebyl ani použitelný, neboť nehodnotil zdravotní stav žalobce tak, jak je toho třeba pro rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu - neobsahoval percentuální vyjádření poklesu míry pracovní schopnosti žalobce."
Dle přesvědčení Ústavního soudu argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze se celou věcí adekvátně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných Městským soudem v Praze neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze odkázat.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou. Tento nesouhlas stěžovatele vyjádřený v ústavní stížnosti lze sice pochopit, avšak sám o sobě - nepodpořen zjištěními Ústavního soudu v tom směru, že by snad vskutku mělo jít o rozhodnutí protiústavní - nemůže ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu vést. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci těmito soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Jan Musil v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu