ECLI:CZ:US:2014:3.US.1570.14.1
sp. zn. III. ÚS 1570/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., zastoupené Mgr. Ivo Ďopanem, advokátem se sídlem Komenského 160, Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. března 2014 č. j. 25 Co 685/2013-500, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 29. 4. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 5. 2014, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou ochranu upravené ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu rodinného života, upravené ustanovením čl. 10 odst. 2 Listiny a ustanovením čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na výchovu svého dítěte upravené čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 10. 2013 č. j. 8 P 76/2008-422, 8 P a Nc 158/2013 bylo ve věci návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného rozhodnuto, že otec D. P. je počínaje dnem 1. 9. 2013 povinen přispívat na výživu nezletilé A. P. 5 600 Kč [na základě rozsudku okresního soudu ze dne 27. 4. 2012 č. j. 8 P 76/2008-153 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 11. 2012 č. j. 19 Co 315/2012-251 původní výživné činilo 4 000 Kč], O. P. 2 800 Kč (původně 2 500 Kč) a B. P. 2 100 Kč (původně 2 000 Kč) měsíčně, současně uvedený soud rozhodl o splatnosti nedoplatku na výživném (to vše výrok I) a o nákladech řízení (výrok II).
3. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl k odvolání otce výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku I tak, že se stěžovatelčin návrh na zvýšení výživného pro nezletilé děti zamítá, a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že výše výživného stanovená krajským soudem je stejná jako ta, jež byla stanovena v listopadu roku 2012, ač se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že se základní (běžné) potřeby dětí zvýšily tím, že se intenzivně věnují bohaté zájmové činnosti, která je finančně náročná, jakož i tím, že nezletilá A. přestoupila na sportovní gymnázium a musí hradit výdaje spojené s dojížděním a ubytováním, že dvě děti absolvují ortodontickou léčbu, nezletilá B. rozvinula zájmovou činnost (klavír, keramika) a nosí brýle. V této souvislosti namítá, že pokud krajský soud snížil částku výživného (oproti soudu okresnímu), měl se zabývat otázkou, zda takto stanovená výše výživného bude odpovídat odůvodněným potřebám nezletilých dětí, navíc nevzal v úvahu návrh opatrovníka nezletilých na potvrzení rozsudku okresního soudu.
5. Dle stěžovatelky je součástí práva na spravedlivý proces to, že při rozhodování o výživném nutno přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě movitého a nemovitého majetku a způsobu života (životní úrovni). Odvolací soud pominul, že se otec zbavil nemovitého majetku v hodnotě několika milionů, resp. nepřezkoumal a neprovedl potřebná dokazování, zda se otec tohoto velkého majetku účelově vzdal, nezjišťoval hodnotu nemovitostí ani výši tržního nájemného, které mohl otec získat. Přitom měl učinit dotaz u realitních kanceláří či nechat zpracovat znalecký posudek ohledně tržního nájemného, aby mohl posoudit příjmy potenciální, nikoliv jen faktické.
6. Stěžovatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že otec zcela účelově ukončil podnikání a že otcova přítelkyně podniká na stejnou živnost se stejným místem podnikání (a na trvalém bydlišti otce), jak vyplynulo z dokazování před soudem prvního stupně, přičemž poukazuje na to, že otcova přítelkyně je zaměstnána ve firmě SCHOTT CR, s. r. o., s nemalým příjmem. Upozorňuje rovněž, že nemůže jít k tíži nezletilých dětí, že při ukončení podnikání otce ke dni 19. 6. 2013 nebylo možné provést důkaz "ocenění podniku". Stěžovatelka namítá i to, že odvolací soud nevzal v potaz průměrnou mzdu počítanou za celý kalendářní rok 2013 (včetně proplacené dovolené), ale jen za 8 kalendářních měsíců, a příjem z podnikání v roce 2013 za 6 měsíců, přičemž součet těchto položek činil 44 808 Kč měsíčně, a poukazuje na to, že v případě povinného rodiče, který je podnikatelem, je nutno posuzovat nezbytnost výdajových položek, tedy zda jde o výdaje, bez nichž by nebylo možno dosáhnout zajištění výkonu podnikatelské činnosti, nebo zda jde o výdaje směřující spíše k rozšiřování podnikatelské činnosti za účelem dosažení vyššího zisku, přičemž je otázkou, zda u otce nebyl důvod pro "dosažení nižšího základu daně". Upozorňuje i na to, že při jednání poukázala na to, že otec žije ve společné domácnosti s přítelkyní, která se také podílí na životní úrovni otce, soud však dokazování o jejích příjmech a majetkových poměrech neprovedl.
7. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka uzavírá, že se odvolací soud nedostatečně zabýval výdělkovými možnostmi a schopnostmi otce a jeho majetkovými poměry, a v tomto ohledu se dovolává judikatury Ústavního soudu [konkrétně usnesení ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 624/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), nálezů ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297), ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 671/09 (N 131/57 SbNU 603), ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. II. ÚS 363/03 (N 12/36 SbNU 133), ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 244/03 (N 53/33 SbNU 47) a ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 527/06 (N 43/44 SbNU 549)] i stanoviska Nejvyššího soudu Pls 4/67 (Sborník I, s. 231), k čemuž dodává, že odvolací soud sice stanovil výživné dle doporučených tabulek, nicméně každý případ je individuální, a tak je třeba jej posuzovat; přímé výdaje slouží k uspokojování individuálních potřeb konkrétního dítěte, a pokud mají děti větší výdaje než obvykle, je třeba k nim přihlížet, takže nelze obecně stanovit minimální nebo maximální výživné.
8. Závěrem stěžovatelka namítá, že v napadeném rozsudku není uvedeno, že se odvolala také z toho důvodu, že jí byl odebrán přídavek na děti, kdy okresní soud ve svém rozsudku uvedl, že tento přídavek pobírá. Krajský soud nesprávně uvedl, že v odvolacím řízení bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2013, ač mělo být dle stěžovatelky postupováno podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a protože odvolací soud nařídil jednání v roce 2014, mělo být postupováno podle nového občanského zákoníku. Stěžovatelka upozornila rovněž na nesprávné datum posledního stanovení výživného (listopad 2013, namísto 2012) v napadeném rozsudku.
9. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 18. 8. 2014 stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu znalecký posudek týkající se ocenění obchodního majetku otce a ocenění nemovitosti na částku 2,2 mil. Kč v D., kterou otec převedl, s tím, že v případě druhé nemovitosti ve V. by bylo ocenění ještě vyšší, jakož i daňové přiznání otce za rok 2012, kde celkové příjmy činí 225 076 Kč, a rekapitulaci peněžního deníku otce za rok 2013, podle něhož si otec vydělal 161 972 Kč za 6 měsíců.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu) a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový ve vztahu k napadenému rozsudku k dispozici nemá.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti krajskému soudu především vytýká, že při rozhodování o výši výživného pro nezletilé děti se neřídil zákonnými kritérii, vykládanými v souladu s pravidly, jež plynou zejména z judikatury Ústavního soudu, jak je uvedena výše. V tomto ohledu stěžovatelka poukazuje na to, že otec účelově přestal podnikat a vzdal se značného nemovitého majetku. Ústavní soud však v tomto nemůže stěžovatelce přisvědčit, neboť krajský soud se oběma otázkami v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval a náležitě vysvětlil, proč neshledal, že by se otec (účelově) vzdal příjmu z podnikání nebo majetkového prospěchu v případě převodu nemovitostí. Přitom v prvním případě vzal krajský soud v úvahu, že z hlediska příjmů bylo podnikání otce v důsledku zhoršující se ekonomické situace stále méně úspěšné, takže bylo výhodnější mít příjem ze závislé činnosti, a omezení podnikání mu tak vytýkat nelze. Jde-li o druhou otázku, krajský soud argumentoval rodinnými poměry otce, resp. právní situací v případě předmětných nemovitostí, jež znemožňovala, aby otec měl příjmy z jejich pronájmu či případného prodeje. Stěžovatelka také v ústavní stížnosti tvrdila, že otec své podnikání fakticky neukončil, ovšem i touto otázkou se krajský soud zabýval s tím výsledkem, že se tato skutečnost v řízení neprokázala. Jestliže stěžovatelka za této situace v ústavní stížnosti pouze setrvává na svém názoru, tedy že jednání otce bylo účelové či že simuloval ukončení podnikání, pak po Ústavním soudu v podstatě požaduje, aby z věcného hlediska tyto otázky znovu posoudil, jako by byl další instancí v systému obecné justice, což mu zjevně nepřísluší.
14. Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud nepřihlédl k tomu, že otec měl v roce 2013 příjem ze závislé činnosti i podnikání a že v napadeném rozsudku neuvedl výdělek otce za období od září do prosince. Krajský soud skutečně výslovně neuvedl, jaký byl otcův příjem ze závislé činnosti v těchto měsících, ač v tomto ohledu dokazování provedl, a pokud vycházel z toho, že otcův průměrný čistý příjem v uvedeném roce činil 18 899 Kč, nelze dospět k závěru, že by daný závěr byl v rozporu s provedenými důkazy, resp. s tvrzením matky o tom, co vyšlo v odvolacím řízení najevo (a to i v případě, že by se do ročního příjmu započítala částka představující náhradu za nevyčerpanou dovolenou vyplacená v prosinci). Tvrdí-li stěžovatelka, že otec měl v uvedeném roce příjem z podnikání 166 972 Kč, jde o příjem pouze hrubý, čistý příjem otce měl činit 4 670 Kč. Součástí soudního spisu byl jako příloha přehled faktur a výpisů z účtu (viz č. l. 354) a je v něm obsažena "rekapitulace peněžního deníku" za rok 2013 (viz č. l. 454), z čehož je zřejmé, že již okresní soud zkoumal, jaké výdaje (náklady) otec uplatnil, k závěru, že by tyto nebylo možné "uznat", však dle všeho nedospěl, přičemž ani samotná stěžovatelka žádné konkrétní výhrady v tomto ohledu neuplatnila. Nutno současně připomenout, že krajský soud při rozhodování o výživném ani z takto zjištěného (nižšího) příjmu otce nevycházel, a následně nevycházel ani z vyplácené podpory v nezaměstnanosti, nýbrž měl za to, že za otcův příjem je třeba považovat částku vyšší, a to 23 252 Kč, jež představuje výdělek, kterého by v okolí svého bydliště mohl dosáhnout.
15. Jestliže stěžovatelka tvrdí, že měl být zohledněn příjem otcovy přítelkyně, přičemž se dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 527/06, nehledě na to, že okolnosti daného případu byly podstatně odlišné, v soudním řízení především nebylo prokázáno, že by výpověď otce, že se svou přítelkyní nevede společnou domácnost a že u něj má pouze zapsánu provozovnu (č. l. 458-9), nebyla pravdivá. Argumentuje-li stěžovatelka zvýšenými potřebami dětí, podle platné právní úpravy nejde, a ani reálně nemůže jít o jediné či rozhodující kritérium. Jde-li o další námitky obsažené v závěru ústavní stížnosti, pak stěžovatelkou není vůbec vysvětleno, proč by v jejich důsledku mělo dojít k porušení ústavnosti, a tak Ústavní soud nevidí důvod, proč by se jimi měl věcně zabývat, zvláště když se prima facie údajná pochybení nejeví jako nějak zásadní.
16. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu