ECLI:CZ:US:2014:3.US.1690.14.1
sp. zn. III. ÚS 1690/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 27. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Brabce, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2014 č. j. 34 Ad 6/2012-30 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014 č. j. 6 Ads 150/2012-37, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 16. 5. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zvýšení starobního důchodu.
V části V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby "Ústavní soud vyložil ustanovení §24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, dle něhož "(5) Za účelem zmírnění křivd způsobených vyloučením ze studia studentů vysokých škol se doba jejich vysokoškolského studia hodnotí pro účely důchodového zabezpečení tak, že se rok studia včetně let předepsaných pro ukončení tohoto studia, které nebylo možno z důvodů vyloučení absolvovat, započítává jako dva roky zaměstnání." tak, že se vztahuje na všechny vyšší školy, než je škola základní". Alternativně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud řízení přerušil a nálezem zrušil část tohoto ustanovení ve slovech "vysokých" a "vysokoškolských", z důvodu porušení práva na rovnost podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž "by byla jednoznačně zajištěna rovnost všech studentů, kteří byli v předmětném období neoprávněně vyloučeni ze škol".
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatel byl dne 6. 9. 1957 vyloučen z politických důvodů ze studia na První vyšší průmyslové škole strojnické v Brně. Dne 1. 4. 1991 došlo na základě ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ke zrušení tohoto rozhodnutí o vyloučení ze studia ex lege.
Dne 17. 5. 2011 stěžovatel požádal o zápočet doby nedokončeného studia na uvedené střední škole a přepočet výše starobního důchodu, což však Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 12. 7. 2011 č. j. 370 105 427 zamítla.
Námitky stěžovatele ze dne 21. 7. 2011 zamítla žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 14. 10. 2011 č. j. 370 105 427/315-PP.
Krajský soud v Brně (dále jen "správní soud") poté svým rozsudkem ze dne 27. 9. 2012 č. j. 34 Ad 6/2012-14 žalobě, ve které stěžovatel tvrdil, že v jeho případě mělo dojít pro účely důchodového zabezpečení k zápočtu doby studia na střední škole stejně, jako k tomu dochází podle §24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích ve prospěch těch, kteří byli vyloučeni ze studia na vysoké škole, vyhověl. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná kasační stížnost.
Dne 29. 1. 2014 rozsudkem č. j. 6 Ads 150/2012-37 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") rozsudek správního soudu ze dne 27. 9. 2012 č. j. 34 Ad 6/2012-14 zrušil a věc vrátil správnímu soudu k dalšímu řízení. Kasační soud vyjádřil přesvědčení, že použití analogie tak, jak to provedl správní soud, překročilo hranici přípustného výkladu a aplikace práva a současně došlo k chybnému rozšíření osobního rozsahu normy nad rámec úmyslu zákonodárce. Správní soud svým rozsudkem významně změnil pravidlo o odškodnění a fakticky tak rozšířil dopad ustanovení §24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích na jiné, než v něm uvedené osoby. Podle kasačního soudu lze mít s ohledem na výslovné znění zákona, jakož i důvodové zprávy k němu, za to, že není opomenutím zákonodárce, že skupina osob vyloučených ze studia na střední škole není uvedena v ustanovení o odškodnění vyloučených vysokoškoláků (§24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích) a nejde ani o projev neprovázanosti jednotlivých ustanovení tohoto zákona. Kasační soud se neztotožnil ani s názorem správního soudu o nežádoucí nerovnosti mezi studenty středních škol a studenty vysokých škol, neboť nešlo tvrdit, že se tyto dvě rozdílné kategorie studentů nacházely ve srovnatelném postavení; neshledal ani rozpor předmětného ustanovení s ústavním pořádkem a proto věc nepředložil Ústavnímu soudu.
Dne 31. 3. 2014 rozsudkem č. j. 34 Ad 6/2012-30 správní soud žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 10. 2011 č. j. 370 105 427/315-PP zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Poslední dvě uvedená rozhodnutí byla předmětem ústavní stížnosti.
III.
V ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, stěžovatel tvrdil (stejně jako v řízení před správním soudem a kasačním soudem), že výklad ustanovení §24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jak byl uskutečněn kasačním soudem v jeho ústavní stížností napadeném rozsudku a jímž byl následně povinen se řídit i správní soud, byl nesprávný a v konečném důsledku vedoucí k diskriminaci mezi žáky a studenty vyloučenými ze studia na střední škole a ze studia na vysoké škole. Poukázal zejména na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000 (N 40/21 SbNU 353) a ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 605/03 (N 114/37 SbNU 475), týkající se požadavků na ústavně konformní interpretaci rehabilitačních předpisů obecnými soudy, a opakoval své tvrzení o diskriminaci studentů středních škol ve srovnání se studenty vysokých škol, kterou však lze překonat správným výkladem předmětného ustanovení §24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci kasačním soudem a následně i správním soudem v napadených rozhodnutích, Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v projednávaném případě neshledal. V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Ústavní soud, stejně jako kasační soud, s politováním uznává, že na stěžovateli byla v inkriminovaném období spáchána křivda, nicméně je nucen konstatovat, že jakékoliv základní právo na zvýšení (přepočet) starobního důchodu v důsledku vyloučení ze studia na střední škole ústavně zaručený systém ochrany základních práv a svobod neobsahuje.
Ze stejných důvodů zjevně neopodstatněnými Ústavní soud shledal i s ústavní stížností spojené návrhy na zrušení části ustanovení §24 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve slovech "vysokých" a "vysokoškolských", resp. na jiný stěžovatelem akceptovatelný výklad citovaného ustanovení.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh s ní spojený podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu