ECLI:CZ:US:2014:3.US.1836.13.2
sp. zn. III. ÚS 1836/13
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 27. února 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 ve věci ústavní stížnosti L. P., zastoupeného Mgr. Danielem Tesařem, advokátem, se sídlem Jiráskovo náměstí 27, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. března 2013 č. j. 13 Co 10/2013-210, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o výživném nezletilého dítěte, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a a) L. P., zastoupené Mgr. Janou Volrábovou, advokátkou, se sídlem Malá 6, Plzeň, a b) nezletilé K. P., zastoupené kolizním opatrovníkem Městským úřadem Nýřany, odborem sociálních věcí a zdravotnictví, jako vedlejších účastníků řízení.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. března 2013 č. j. 13 Co 10/2013-210 se ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 10. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl v záhlaví označené soudní rozhodnutí a domáhal se jeho zrušení, přičemž tvrdil, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zejména právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 9. 2012 č. j. 6 P 32/2008-181 bylo k návrhu matky L. P. na zvýšení výživného pro nezletilou K. P. rozhodnuto, že stěžovatel jako otec je povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 3 000 Kč měsíčně, a to počínaje dnem 1. 9. 2012 (výrok I), že nedoplatek na výživném od 1. 9. 2012 do 30. 9. 2012 v částce 500 Kč zaplatí otec při první splátce běžného výživného (výrok II), že se tím mění rozsudek okresního soudu ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. 6 Nc 108/2007 (výrok III) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dál též jen "krajský soud") byl citovaný rozsudek okresního soudu změněn tak, že výživné, které je stěžovatel povinen platit na nezletilou v částce 2 500 Kč, se zvyšuje s účinností od 1. 9. 2010 na částku 3 000 Kč a s účinností od 1. 9. 2012 na částku 3 500 Kč, a dále jím bylo rozhodnuto, že dluh na výživném za dobu od 1. 9. 2010 do 28. 2. 2013 v částce 15 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit ve splátkách po 700 Kč měsíčně, že se tím mění rozsudek okresního soudu ze dne 25. 10. 2007 č. j. 6 Nc 108/2007-64 (výrok I) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
II. Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že součástí práva na spravedlivý proces a soudní ochranu je požadavek, aby soudní rozhodnutí bylo přezkoumatelné a aby skutková zjištění soudu měla oporu v provedeném dokazování, a že těmto požadavkům napadené rozhodnutí nedostálo. Krajský soud zvýšil výživné na nezletilou dceru se zpětnou účinností od 1. 9. 2010 a uložil mu uhradit vzniklý nedoplatek, což odůvodnil tím, že došlo ke změně poměrů na jeho straně, když od roku 2010 došlo k navýšení jeho průměrného příjmu na cca 20 000 Kč čistého měsíčně a v roce 2012 na částku 21 800 Kč čistého měsíčně. Stěžovateli však není zřejmé, jak krajský soud dospěl k závěru, že příjem od roku 2010 činil částku 20 000 Kč, protože žádné dokazování ohledně jeho příjmu za roky 2010 a 2011 a částečně i za rok 2012 nebylo prováděno, ke svým příjmům za tato období se nevyjadřoval (a ani na ně nebyl dotazován), také v odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud sám uvádí, že dokazování doplnil o zprávu zaměstnavatele, ze které zjišťoval příjem za období pouze od července do prosince 2012.
5. Z výše uvedených skutečností stěžovatel vyvozuje, že soud rozhodoval na základě skutečností, které nemají žádnou oporu v dokazování provedeném před soudy prvního a druhého stupně, rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný v části, kde mu bylo zvýšeno výživné zpětně, neboť vůbec není zřejmé, jak uvedený soud ke skutečnostem rozhodným pro rozhodnutí o zvýšení výživného dospěl. Ve vztahu k namítanému porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález ze dne 12. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 304/98 (N 120/12 SbNU 177).
III. Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení
6. Krajský soud v Plzni se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že ji nepovažuje za důvodnou, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že bylo rozhodnuto na základě obsahu spisu - listinných důkazů, jakož i prohlášení stěžovatele učiněného prostřednictvím jeho zástupce k výdělkovým poměrům při jednání před soudem prvního stupně. Odmítl, že by stěžovateli odňal právo na spravedlivý proces, a navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout.
7. Vedlejší účastnice L. P. uvedla, že v řízení bylo provedeno dostatečné dokazování, a proto se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že došlo k porušení jeho základních lidských práv tím, že nebyly prokazovány jeho příjmy. Kromě toho stěžovatel v průběhu soudního řízení nevznesl další návrhy na doplnění dokazování, přestože tuto možnost měl i v rámci odvolacího řízení. Z těchto důvodů shledala ústavní stížnost nedůvodnou a navrhla, aby byla zamítnuta.
8. Vedlejší účastnice nezletilá K. P., zastoupená na základě usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2013 č. j. III. ÚS 1836/13-16 Městským úřadem Nýřany jako kolizním opatrovníkem, se vyjádřila v tom smyslu, že krajský soud využil veškerých dostupných prostředků při zkoumání návrhu na zvýšení výživného, že k žádnému pochybení nedošlo, neboť matka měla právo daný návrh podat a domáhat se zvýšení výživného zpětně, a že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, kteréžto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.
IV. Replika stěžovatele
9. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení stěžovateli k případné replice. Ten ve vztahu k vyjádření krajského soudu uvedl, že ve spise není jediný důkaz týkající se jeho příjmů za období let 2010 a 2011, a pokud je poukazováno na prohlášení jeho právního zástupce, ten si není vědom, že by se k výdělkovým poměrům za toto období vyjadřoval, v přípisu ze dne 19. 7. 2012 se pak zmiňoval pouze o výši příjmů současných. K výhradě L. P., že nevznesl návrhy na doplnění dokazování, i když tuto možnost měl i v odvolacím řízení, stěžovatel sdělil, že zpětné zvýšení výživného nenavrhoval, a tudíž neměl žádný důvod, aby zkoumání svých minulých příjmů činil předmětem dokazování, a že danou povinnost měl odvolací soud.
V. Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti rozsudku krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho (vyživovací) povinnosti k nezletilé, již žádný opravný prostředek k dispozici nemá.
VI. Posouzení ústavní stížnosti
11. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že z napadeného rozhodnutí (a ani jinak) není zřejmé, jak krajský soud dospěl ke (skutkovému) závěru o výši jeho příjmu (tj. že došlo k jeho navýšení na cca 20 000 Kč čistého měsíčně od roku 2010), na jehož základě bylo zvýšeno výživné pro nezletilou zpětně, a to za období od 1. 9. 2010 do 31. 8. 2012. S tímto tvrzením se Ústavní soud musí plně ztotožnit, neboť krajský soud žádný důkaz, z něhož v daném ohledu vycházel, nehodnotil, resp. ani nespecifikoval. Ústavní soud shledal přiléhavým rovněž stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 304/98 (viz výše), podle kterého postrádá-li odůvodnění soudního rozhodnutí údaj o tom, o které důkazy soud příslušné skutkové zjištění opřel, dochází k porušení ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. a ve svých důsledcích vede k tomu, že se soudní rozhodnutí stává "nepřezkoumatelným", přičemž tato vada pak může zakládat (a zpravidla zakládá) porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny [obdobně nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267), ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), ze dne 19. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 244/08 (N 114/49 SbNU 627), ze dne 5. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2771/10 (N 86/61 SbNU 337), v nichž Ústavní soud vyvodil, že z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování, a v konečném důsledku takové rozhodnutí způsobuje porušení základního práva účastníků řízení na spravedlivý proces].
13. Tak tomu je i v nyní posuzovaném případě, neboť napadené rozhodnutí nelze přezkoumat, protože z něj není patrný vztah mezi provedenými důkazy a předmětným skutkovým závěrem. Nejde přitom o pouhý formální nedostatek, ve kterém by případný kasační zásah měl jen akademický význam ve svých důsledcích vedoucí jen ke zbytečnému prodlužování soudního řízení. Je zřejmé, že předmětný skutkový závěr byl významný z hlediska právního posouzení, konkrétně pak z hlediska interpretace §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a aplikace daného ustanovení na souzenou věc, přičemž nelze dospět k závěru, že by provedené, byť výslovně nehodnocené (resp. neoznačené) důkazy ve své podstatě vylučovaly jiný skutkový závěr, než k jakému dospěl krajský soud. Není přitom úkolem Ústavního soudu, aby místo obecných soudů taková důkazní zjišťování prováděl, nýbrž jeho funkcí jako soudního orgánu ochrany ústavnosti je přezkum dodržení ústavních kautel práva na spravedlivý proces a soudní ochranu.
14. Ze soudního spisu Ústavní soud totiž zjistil, že je v něm obsaženo toliko potvrzení zaměstnavatele o průměrném příjmu stěžovatele k období 8/2008 a 7/2012, jenž byl vypočten z předchozího mzdového čtvrtletí (č. l. 144), dále pak potvrzení zaměstnavatele o příjmu stěžovatele v měsících 2 až 7/2012 (č. l. 146) a dále v měsících 1 až 6/2012 (č. l. 203) a 7 až 12/2012 (č. l. 204). Jde-li o výdělkové poměry stěžovatele, v soudním spise je dále obsaženo jeho vyjádření k návrhu matky ze dne 19. 7. 2012, kde se uvádí, že jeho měsíční příjem je 18 919 Kč a že je o cca 3 000 vyšší než v roce 2008 (č. l. 140), zpráva Městského úřadu Nýřany, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 23. 7. 2012, v níž se konstatuje, že otec uvedl, že jeho měsíční příjem činí přibližně 18 000 Kč (č. l. 153), a také výpověď stěžovatele na jednání před soudem prvního stupně dne 20. 9. 2012, v níž se zmiňuje čistý plat cca 20 000 Kč (č. l. 176), tutéž částku uvedl i jeho právní zástupce (viz č. l. 178).
15. Z výše uvedeného plyne, že krajský soud, jenž (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru o nutnosti zvýšení výživného zpětně (od 1. 9. 2010), neměl k dispozici potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu otce za období od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2011. V této souvislosti nelze přehlédnout, že krajský soud si takové potvrzení vyžádal (viz č. l. 200), stěžovatelův zaměstnavatel Schwer Fittings, s. r. o., však zaslal krajskému soudu jen výše zmíněné potvrzení za období 1 až 6/2012 (č. l. 203) a 7 až 12/2012 (č. l. 204); za této situace je ostatně překvapivé, že krajský soud, ač zjevně pokládal za potřebné uvedený listinný důkaz provést, nijak na jeho nepředložení zaměstnavatelem nereagoval, a dokonce ani stěžovatele, jak plyne z protokolu o jednání před odvolacím soudem, k dané skutečnosti nevyslechl (viz č. l. 207 a násl.). Jde-li o další, výše zmíněné důkazy či tvrzení samotného stěžovatele, tyto se týkají jeho příjmů v jiném období než od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2011, případně z nich není zřejmé, k jakému období se informace o příjmu vážou. Dlužno dodat, že Ústavní soud spolu s ústavní stížností zaslal příslušný soudní spis krajskému soudu, aby se mohl náležitě k tvrzením stěžovatele vyjádřit, tento účastník řízení však pouze odkázal na obsah svého rozhodnutí a soudního spisu, resp. na blíže nespecifikované listinné důkazy, konkrétně pak jen na prohlášení stěžovatele učiněné prostřednictvím jeho právního zástupce před soudem prvního stupně.
16. Ústavní soud ve své judikatuře k právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny stojí na stanovisku, že důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a následující), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování [srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94 (viz výše), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), sp. zn. I. ÚS 585/04 ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117) a další]. Po posouzení ústavní stížnosti a spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že taková v posledku uvedená situace v řízení před obecnými soudy nastala, a vzhledem k tomu mu nezbylo než konstatovat porušení stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Z tohoto důvodu Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť dospěl k názoru, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).