ECLI:CZ:US:2014:3.US.1969.14.1
sp. zn. III. ÚS 1969/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Jany Janečkové a Miroslava Janečka, zastoupených JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova 60/12, směřující proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 3. 4. 2014 č. j. 206 EXE 6946/2013-107, a příkazům k úhradě nákladů exekuce vydaných soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem dne 7. 2. 2014 č. j. EX 04509/13-128 a č. j. EX 04509/13-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud pro porušení základních principů zakotvených v čl. 1 odst. 1 a v čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy České republiky, jakož i práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), zrušil v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v exekučním řízení, jehož byli účastníky.
Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 3. 4. 2014 č. j. 206 EXE 6946/2013-107 zamítl námitky stěžovatelů proti příkazům k úhradě nákladů exekuce č. j. EX 04509/13-128 a č. j. EX 04509/13-129 vydaných soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem, kterými bylo stěžovatelům přikázáno uhradit na nákladech exekuce 177 047,20 Kč a na nákladech oprávněné (Jednota, smíšené družstvo Praha-západ) 30 540,40 Kč.
Rozhodnutí soudního exekutora shledal soud v souladu s ustanovením §87 a §88 exekučního řádu s tím, že náklady oprávněné i náklady exekuce (odměna exekutora a náhrada hotových výdajů) byly vyčísleny správně, přičemž "výslednou částku" není důvod "krátit" [pozn. odměnu exekutora - srov. §11 písm. a) vyhl. č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů], neboť stěžovatelé "nesplnili dluh dobrovolně ..., ale ani ve lhůtě poskytnuté ve výzvě soudního exekutora" (pozn. z vyžádaného spisu vyplynulo, že výzva exekutora k dobrovolnému splnění byla stěžovatelům doručena dne 11. 7. 2013 a až dne 10. 9. 2013 byla na účet exekutora zaevidována platba ve výši 1 122 070 Kč, sestávající z vymáhané pohledávky, příslušenství, paušálně určených nákladů exekuce, odměny exekutora a části nákladů oprávněného). Soud též zaznamenal, že "exekutorovi lze přiznat odměnu v plné výši, neboť jeho činnost nebyla podstatně ulehčena oproti situaci, kdy např. postihuje pohledávky z bankovních účtů nebo zpeněžuje nemovitosti".
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že "aplikace právních norem o výši odměny exekutora, tak, jak je v napadeném příkaze vypočtena, nemůže za daných okolností, kdy exekutor učinil toliko administrativní úkony ke zjištění a zajištění majetku, obstát při konfrontaci s měřítky proporcionality a přiměřenosti z hlediska testu konformity s ústavními normami a je v rozporu s pravidly morálky vůbec", přičemž výše odměny neodpovídá ani jejich vlastním majetkovým poměrům, jakož i skutečnosti, že "exekutor v exekučním řízení ničeho nevymohl" a "veškerou vymáhanou podstatu" uhradili dobrovolně z prostředků získaných půjčkou. Vzhledem k tomu mají stěžovatelé za to, že i usnesení soudu o zamítnutí námitek je "zcela formální, ústavně zcela nekonformní a nemorální", neboť nezohledňuje disproporci mezi výší odměny a "skutečnou činností a účastí exekutora na vymožení pohledávky", jakož i jejich přístup k dané věci; tvrdí též, že se soud v odůvodnění usnesení řádně s jejich námitkami nevypořádal.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. O toto ustanovení opřená argumentace ústavní stížnosti je zde klíčová, neboť k dotčení dalších dovolávaných práv (čl. 11 odst. 1 Listiny) by mohlo z povahy věci dojít toliko tehdy, pokud by se soud svými procesními postupy, jakož i dosaženým výsledkem zpronevěřil zásadám tzv. spravedlivého procesu, předjímaného právě citovaným článkem Listiny.
V této souvislosti je namístě zdůraznit, že z námitek vznesených stěžovateli v ústavní stížnosti se nikterak nepodává, že by se jim snad nemělo dostat adekvátního postavení účastníků řízení, rovného ve vztahu k dalším subjektům řízení, resp. že by byli ve svých procesních právech v řízení jakkoliv omezeni. Z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny v rovině ústavněprávního přezkumu přitom v zásadě nic dalšího nevyplývá; v žádném případě z něj neplyne (jak bylo již výše řečeno) garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají.
Není-li kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže - nad již vyznačený procesní kontext - projevit jinak než poměřením, zda interpretace rozhodných ustanovení podústavního práva obecným soudem je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatelů však interpretační závěry soudu, jež byly v napadeném usnesení k otázce odměny soudního exekutora (byť ve stručnosti) uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze, neboť v kontextu projednávané věci jsou racionální a srozumitelné, a lze je - v obecné rovině - zastávat.
Ústavní soud, obdobně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 1928/13, připomíná, že jeho rozhodná judikatura k otázce výše odměny soudního exekutora postihuje v daném kontextu "dvě (základní) situace", a to případy, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení předtím, než se o exekuci dozvěděl [ nálezy ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175), ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125), ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1061/10 (N 164/58 SbNU 409)], a dále situace, kdy povinný plnil sice až po nařízení exekuce, avšak před jejím "nuceným provedením", jestliže toto plnění vykazuje přesto určité znaky "dobrovolnosti"; v nálezu sp. zn. I. ÚS 2469/12 ze dne 10. 12. 2013 Ústavní soud připomněl, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba "ocenit" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, a to na základě ustanovení §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., v tehdy platném znění, interpretovaného ústavně konformním způsobem [viz nález ze dne 9. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 1994/09 (N 44/56 SbNU 495) - tento názor našel posléze své vyjádření v současném znění rozhodného ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.]
Dospěl-li soud v dané věci k závěru, že podmínky pro poskytnutí benefitu v podobě snížené odměny za výkon exekuční činnosti ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. dány nejsou, jestliže stěžovatelé vymáhaný nárok včetně nákladů exekuce a (zčásti) nákladů oprávněného neuhradili ani po nařízení exekuce ani ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění, nelze mu vyčítat, že nevzal v úvahu následnou "dobrovolnost" jejich plnění.
Požadavek stěžovatelů, aby odměna exekutora reflektovala i míru jím vynaloženého úsilí ("námahy", odborných či časových nákladů apod.), nelze přepínat (nečiní tak ani výše zaznamenaná judikatura Ústavního soudu), neboť režim odměňování exekutorů (stejně jako kupříkladu advokátů) na něm nespočívá (a zjevně ani spočívat nemůže). Obecný soud se nadto vyslovil i k této otázce, maje za to, že nejsou dány ani důvody pro snížení odměny exekutora s přihlédnutím k jeho dosavadní činnosti (úkonům) ve věci, postiženým v "elektronickém vyjádření spisu v exekučním řízení", založeném na čl. 27 až 29 procesního spisu okresního soudu.
Stěžovatelé se též mýlí, jestliže mají za to, že podání návrhu na zastavení exekuce (samo o sobě) překáželo postupům, směřujícím k jejímu provedení. I když lze pochopit stěžovateli tvrzené časové nároky se zajištěním plnění, jež jim byla exekučními příkazy uložena, lhůta k "dobrovolnému" plnění, exekutorem stanovená, měla být pochopena důsledně i ve svých náhradově nákladových důsledcích (viz výše).
Na tomto základě, jakož i s přihlédnutím ke zjištěním, učiněným z vyžádaného exekučního spisu k rozsahu činnosti soudního exekutora, není namístě ani stěžovateli tvrzené hodnocení napadeného usnesení jako nepřezkoumatelného; klíčový argument o nedostatku důvodů pro snížení exekutorovy odměny formuloval soud zcela adekvátně.
Pro úplnost se sluší dodat, že daná věc je svojí povahou sporem nákladovým, ke kterým se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně, s tím, že takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); uvedené platí i v této věci.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že soudem zvolená interpretace ustanovení §87 a 88 exekučního řádu, jakož i §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. není prima facie výrazem libovůle, a takové důvody, jež by ospravedlňovaly kasační zásah Ústavního soudu (viz výše), zjistitelné nejsou.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu