ECLI:CZ:US:2014:3.US.2201.13.1
sp. zn. III. ÚS 2201/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ely Šrovské, zastoupené JUDr. Radimem Kuchtou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 č. j. 25 Cdo 1185/2013-236, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu vydané v její občanskoprávní věci, neboť je přesvědčena, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") ve spojení s jejím čl. 2 odst. 2.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 1. 8. 2011 č. j. 20 C 151/2006-175 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala proti žalované Nemocnici Ivančice, příspěvkové organizaci, zaplacení 150 000 Kč z titulu náhrady škody na zdraví (50 000 Kč bolestného a 100 000 ztížení společenského uplatnění). Na základě závěrů znaleckého posudku znalce Prof. MUDr. Zdeňka Kršky, Csc., dospěl k závěru, že není příčinné souvislosti mezi specifikovanou operací v roce 2004 a operací v roce 1989, a ohledně ztížení společenského uplatnění dovodil, že "nebyly splněny podmínky pro odškodnění vůbec s ohledem na úspěšný výsledek operace v roce 2004".
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 1. 2013 č. j. 44 Co 422/2011, 44 Co 423/2011-219 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K námitce chybného procesního postupu soudu při ustanovení znalce uvedl, že okolnost, že "omylem rozeslal i usnesení o ustanovení znalce MUDr. Filipínského", nemá vliv na výsledek řízení, neboť řádně ustanovený znalec Zdeněk Krška posudek vypracoval dle určeného zadání, byl před soudem slyšen a vyjádřil se i k námitkám stěžovatelky, a co do výhrady, že nebylo provedeno její osobní vyšetření, konstatoval, že by na závěry posudku "nemělo žádný dopad". Podle odvolacího soudu stěžovatelka s volbou vzdáleného znalce souhlasila, a musely jí být známy potíže s dopravou k případnému vyšetření, čímž ostatně "sama ...tuto část znaleckého zkoumání zmařila ke své tíži"; odmítnutím podrobit se navrženému vyšetření "sondou" pak znemožnila prokázat tvrzení o ztíženém společenském uplatnění. Soud též vysvětlil, proč by navržený revizní posudek "nemohl do věci přinést žádné nové poznatky".
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl s odůvodněním, že předpoklady jeho přípustnosti dle §237 o. s. ř. nejsou splněny, neboť dovoláním uplatněné námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci, ale soudu je vytýkána jen vada v postupu při ustanovování znalce a v "konečném důsledku" zpochybněna správnost zjištěného skutkového stavu věci; tím nebyl naplněn dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., způsobilý přípustnost dovolání založit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil její dovolání jako nepřípustné, jestliže konstatoval, že procesní vada není dovolacím důvodem, a že takovým má být pouze nesprávné právní posouzení věci - "z kontextu odůvodnění zjevně pouze hmotněprávní"; rozhodnutí tak podle ní spočívá na vědomé akceptaci procesní vady, přičemž právě otázka vadného procesního postupu při ustanovení znalce byla ignorována. S odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013) "má věc dopad k dosud neustálené soudní praxi ohledně toho, zda vytýkaná procesní vada může mít judikatorní přesah a zda jako taková je způsobilým dovolacím důvodem pro posuzování otázky zásadního právního významu". Se stejnou argumentací jako v podaném dovolání setrvává stěžovatelka v názoru, že "daný znalecký posudek je procesně vadný", a jestliže celé řízení spočívá na tomto zásadním důkazu, "pak je stiženo vadou, která má za následek obsah rozhodnutí ve věci samé". Další procesní vadu spatřuje stěžovatelka v tom, že byla ignorována její argumentace k řešení otázky náhrady nákladů řízení.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Přestože odtud neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Tato hlediska se uplatní i v dané věci; byly-li by tyto podmínky splněny, pak by napadeným usnesením, jímž bylo dovolání odmítnuto, aniž bylo věcně projednáno, nastaly v poměrech stěžovatelky vskutku ústavně relevantní důsledky v podobě odepření přístupu k soudu (denegatio iustitie).
Ústavní soud konstantně judikoval, že zásadně nepodrobuje přezkumu závěr dovolacího soudu, zda jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; ingerence zde přichází v úvahu toliko v případě kvalifikovaných vad nesoucích rysy protiústavnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19, usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003, U 31/31 SbNU 383, usnesení sp. zn. II. ÚS 2541/11 ze dne 5. 10. 2011 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2398/11 ze dne 8. 9. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz), šlo-li by o odepření spravedlnosti coby projevu libovůle (srov. nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009, N 138/53 SbNU 717, nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19), kdy se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí dovolací soud nezabýval vůbec (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007, N 227/47 SbNU 973), či v případě absence potřebného odůvodnění (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004, N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb., nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3642/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Takové či s tím srovnatelné okolnosti v dané věci však zjistitelné nejsou.
Důvod, pro který odmítl dovolání jako nepřípustné, čerpal Nejvyšší soud ze samotné dovolací argumentace, pakliže stěžovatelka namítala jen vadný postup soudu prvního stupně při ustanovení znalce, aniž by však současně k odpovídající procesněprávní otázce vznesla relevantní tvrzení ve vztahu ke znění ustanovení §237 o. s. ř. Z vyžádaného dovolání se podává, že z toho, že soud prvního stupně - jak odvolací soud vysvětlil - "omylem" rozeslal usnesení o ustanovení znalce znalcům dvěma, stěžovatelka pouze v obecné rovině dovodila, že řešení této otázky "zaujaté odvolacím soudem se ... odchyluje od obvyklé soudní praxe", a dále se již věnovala jen doložení názoru, že "znalecký posudek je procesně vadný", a tudíž řízení je stiženo vadou, která "měla za následek obsah rozhodnutí ve věci samé".
Stěžovatelka tím zjevně pomíjí dovolacím soudem odkazované ustanovení §237 o. s. ř. (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), resp. jím zakotvené podmínky přípustnosti dovolání, jmenovitě a) jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu b) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo d) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Je očividné, že pouhé tvrzení procesní vady (včetně jejího průmětu do výsledku řízení), stejně jako tvrzení odchylky od "obvyklé soudní praxe", k doložení, že vyložené podmínky přípustnosti dovolání byly v dané věci splněny, nikterak nesměřuje.
Odůvodnění odmítavého usnesení dovolacího soudu, že "nebyl naplněn dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), je tedy nutné číst tak, že stěžovatelka nezformulovala námitku povahy dovolacího důvodu, vymezenou současně vztahem k podmínkám přípustnosti dovolání. Ačkoli je k takovému úsudku zapotřebí jistého interpretačního úsilí, nelze odmítnutí stěžovatelčina dovolání hodnotit jako výraz ústavně nepřijatelné překážky přístupu k přezkumné instanci, již dovolací soud představuje (ve výsledku je podústavně "správné").
Stěžovatelkou otevřená polemika, zda dovolacím důvodem může být nesprávné právní posouzení i otázek procesních, je již zcela mimoběžná (ostatně odpověď podává samo znění §237 o. s. ř., a není důvod pochybovat, že ji dovolací soud zná).
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, zda řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu