ECLI:CZ:US:2014:3.US.2289.13.1
sp. zn. III. ÚS 2289/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Petra Plíhala, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2013 č. j. 64 EXE 3842/2012 - 118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jeho práv zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí soudu vydané v exekučním řízení, jehož byl účastníkem.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Brně potvrdil příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 4. 2013 č. j. 103 Ex 57812/12-52 vydaný soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou, Exekutorský úřad Přerov, kterým bylo stěžovateli přikázáno uhradit na nákladech oprávněného GE Money Auto s. r. o. 3 630 Kč a na nákladech exekuce 13 237 Kč. V odůvodnění soud uvedl, že odměna exekutora byla vyčíslena z vymoženého plnění 49 566 Kč, jež nelze považovat za dobrovolné plnění, neboť k zaplacení došlo až po doručení usnesení o nařízení exekuce a výzvě exekutora ke splnění vymáhané povinnosti. Jelikož ve lhůtě stanovené touto výzvou stěžovatel uhradil toliko vymáhanou částku a nikoliv již zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněné, nebyly splněny podmínky pro snížení odměny exekutora dle §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."). Podrobně též zdůvodnil, že s ohledem na činnost (úkony) exekutora v dané věci neshledal ani s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu podmínky pro snížení jeho odměny, neboť exekuční řízení "nelze hodnotit jako zcela jednoduché a nenáročné a exekutor neustále vyvíjí aktivní činnost ... k vymožení pohledávky oprávněné včetně jejího příslušenství". K oprávnění soudního exekutora vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce před právní mocí usnesení o nařízení exekuce soud uvedl, že soudní exekutor je oprávněn vydat příkaz kdykoliv v průběhu exekučního řízení, tedy i v průběhu odvolacího řízení či řízení o návrhu na zastavení exekuce; oprávněnou shledal soud i výši stanovené náhrady hotových výdajů exekutora a nákladů oprávněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že návrh na provedení exekuce byl podán oprávněným účelově "s motivy buď šikanózními, nebo vypočítavými", neboť v době podání návrhu na jistinu "dlužil již pouhých 4 585,02 Kč, na úrocích z prodlení cca 14 000 Kč a na náhradě nákladů řízení 49 566 Kč", a přestože po podání návrhu uhradil dlužnou jistinu a část úroků z prodlení, byla exekuce nařízena v rozsahu větším, než "kolik činil dluh k tomuto dni". Napadené soudní rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné, resp. svévolné, neboť soud označil příkaz k náhradě nákladů exekuce za řádně odůvodněný, ačkoliv je zřejmé, že postrádal náležité odůvodnění ohledně složitosti, odpovědnosti a namáhavosti exekuční činnosti, k čemuž soud soudního exekutora již dříve zavázal v usnesení ze dne 21. 3. 2013. Podle stěžovatele je napadené usnesení též i věcně nesprávné, neboť soud ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 při hodnocení přiměřenosti odměny soudního exekutora nezohlednil, že bylo plněno "dobrovolně bez přímé exekuce", resp. opomněl přihlédnout k tomu, že i zde (obdobně jako tomu bylo ve věci sp. zn. IV. ÚS 3115/12) byl soudním exekutorem zvolený způsob exekuce nepřiměřený až šikanózní.
Městský soud ve vyjádření ke stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že příkaz k úhradě nákladů exekuce byl (oproti předcházejícímu) již nyní plně přezkoumatelný.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. O toto ustanovení opřená argumentace ústavní stížnosti je zde klíčová, neboť k dotčení dalších dovolávaných práv (čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 4 Listiny) by mohlo z povahy věci dojít toliko tehdy, pokud by se soud svými procesními postupy, jakož i dosaženým výsledkem zpronevěřil zásadám tzv. spravedlivého procesu, předjímaného právě citovaným článkem Listiny.
V této souvislosti je namístě zdůraznit, že z námitek vznesených stěžovatelem v ústavní stížnosti se nikterak nepodává, že by se mu snad nemělo dostat adekvátního postavení účastníka řízení, rovného ve vztahu k dalším subjektům řízení. Z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny v rovině ústavněprávního přezkumu přitom v zásadě nic dalšího nevyplývá; v žádném případě z něj neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Není-li kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda interpretace rozhodných ustanovení podústavního práva obecným soudem je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatele však interpretační závěry soudu, jež byly v napadeném usnesení k otázce odměny soudního exekutora uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze, neboť v kontextu projednávané věci jsou racionální a srozumitelné, a lze je - v obecné rovině - zastávat. Z odůvodnění napadeného usnesení se též podává podrobné hodnocení složitosti, odpovědnosti a obtížnosti dosavadní exekuční činnosti soudního exekutora, jež odpovídá zjištěným, učiněným z vyžádaného exekučního spisu, pročež není jakkoli namístě úsudek o jeho nepřezkoumatelnosti či přítomnosti znaků rozhodovací libovůle.
K námitce věcné nesprávnosti rozhodnutí Ústavní soud, obdobně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 1928/13, připomíná, že jeho rozhodná judikatura v daném kontextu postihuje "dvě (základní) situace", a to případy, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení předtím, než se o exekuci dozvěděl [ nálezy ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175), ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125), ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1061/10 (N 164/58 SbNU 409)] a dále situace, kdy povinný plnil až po nařízení exekuce, avšak před jejím "nuceným provedením", jestliže toto plnění vykazuje přesto určité znaky "dobrovolnosti" (nejnovější kupř. nález sp. zn. I. ÚS 2469/12 z 10. 12. 2013). Zde Ústavní soud vyvodil, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba "ocenit" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, a to na základě ustanovení §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., v tehdy platném znění, interpretovaného ústavně konformním způsobem [viz nález ze dne 9. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 1994/09 (N 44/56 SbNU 495)], přičemž tento názor našel posléze své vyjádření v současné podobě rozhodného ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb..
Dospěl-li soud v této věci k závěru, že podmínky pro poskytnutí benefitu v podobě snížené odměny za výkon exekuční činnosti ve smyslu §11 odst 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. nejsou dány, neboť stěžovatel vedle vymáhaného nároku neuhradil též zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného, nelze mu vyčítat, že nevzal v úvahu (a to bez dalšího) dobrovolnost plnění stěžovatelem, soustředilo-li se po nařízení exekuce jen a pouze k vymáhané částce, nikoliv již k plnění ostatnímu. A konečně důvody, pro které by měl soud při stanovení odměny přihlédnout k nepřiměřenému či šikanóznímu způsobu exekuce zvoleného soudním exekutorem, se zde nepodávají též.
Pro úplnost se sluší dodat, že daná věc je svojí povahou sporem nákladovým, ke kterým se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně, s tím, že takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); uvedené platí i v této věci.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že soudem zvolená interpretace ustanovení §5 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. není prima facie výkladem svévolným ani výkladem ústavně nekonformním; takové důvody, jež by ospravedlňovaly kasační zásah Ústavního soudu, zde zjistitelné nejsou.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný (zčásti opožděně podaný), který podle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu