ECLI:CZ:US:2014:3.US.2455.14.1
sp. zn. III. ÚS 2455/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2014 č. j. 35 Co 86/2014-216, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 9. 2013 č. j. P 220/2012-179 21P a Nc 201/2012 21P a Nc 202/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl tak, že nezletilou E. K., svěřil po dobu trvání manželství rodičů a pro dobu po rozvodu do výchovy matky L. K., a stanovil, že otec nezletilé (stěžovatel) je povinen od 1. 12. 2012 přispívat na její výživu částkou 2 000 Kč a od 16. 9. 2013 částkou 3 000 Kč; dále rozhodl o dlužném výživném, jakož i o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Na základě výsledků provedeného dokazování, závěrů znaleckých posudků a pohovoru s nezletilou soud v odůvodnění uvedl, že nezletilá je "inteligentní, velmi vyspělá a emocionálně založená", a má "kladné a vřelé vztahy" k oběma rodičům, avšak k matce, k níž má blíže a více si s ní rozumí, má "citové vztahy bližší". Střídavá péče vyvolává v nezletilé obavy a rozrušení, přičemž její současný vztah k otci není dán tím, že by otec neplnil své otcovské povinnosti, resp. k nezletilé nechoval vřelý citový vztah; skutečnost, že si nezletilá přeje zůstat v péči matky, je dána "jejich společnými prožitky, jejich osobnostmi, jejich povahami", a tento stav je podle soudu nutno akceptovat. K námitce otce, že "soud není povinen bezvýhradně plnit přání dětí", uvedl, že stanoviska a postoje nezletilých zjišťuje především proto, aby "mohly být respektovány v případě, kdy to nebude proti jejich zájmům". Okolnost, že nezletilá bude v péči matky (pozn.: v níž je fakticky od srpna 2011) přitom neznamená, že by se vzdalovala otci, který má možnost se s ní stýkat, čehož i využívá; její postoj je podle soudu zjevnou reakcí i na jeho osobnostní rysy a zdravotní stav, jak byl zjištěn znaleckým zkoumáním. Důvody k dalšímu doplňování dokazování, zejména o revizní znalecký posudek, soud z blíže rozvedených důvodů neshledal.
Městský soud v Praze toto rozhodnutí ve výrocích o výchově nezletilé (výrok I a II) potvrdil; dále rozsudek změnil zčásti ve výrocích o vyživovací povinnosti otce tak, že se s účinností od 1. 12. 2012 do 15. 9. 2013 určuje částkou 2 500 Kč, jinak je potvrdil, a totéž učinil i ve výroku o dlužném výživném, když určil, že dlužné výživné za dobu od 1. 12. 2012 do 31. 3. 2014 činí 8 250 Kč. Ve výrocích o nákladech řízení odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení.
Podle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že nezletilá má kladný vztah k oběma rodičům, a naopak nebylo prokázáno, že by ve vztahu k otci byla matkou negativně ovlivněna. Nezletilá nemá zájem být ve střídavé výchově, přičemž toto stanovisko - s ohledem k jejímu věku, inteligenci a rozumové vyspělosti - jest mít za stěžejní a je třeba k němu přihlédnout. Podaný znalecký posudek, doplněný o výpověď znalců, odvolací soud vyhodnotil jako dostatečný a objektivní, přičemž oběma rodičům byla dána možnost se s ním seznámit i účastnit se výslechu znalců; soud vyložil též důvody, pro které nebylo vyhověno návrhu na provedení důkazu zprávou MUDr. Cipra, a k důkazu zprávou PhDr. T. Nováka uvedl, že jím nelze závěry znaleckého posouzení vyvrátit. Odvolací soud proto uzavřel, že výsledky provedeného dokazování svědčí závěru, že je v zájmu nezletilé, aby byla svěřena do výchovy matky a s otcem se pravidelně stýkala.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny), jakož i pro porušení ústavní zásady poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům dle čl. 90 Ústavy České republiky, tato rozhodnutí obecných soudů zrušil.
V podrobnostech namítá, že soudy nesprávně a v rozporu s platnou právní úpravou, jakož i "nejnovější soudní judikaturou", zejména nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, posoudily skutkový stav věci, přičemž "se opřely" zejména o názor nezletilé a ostatní důkazy "považovaly spíše za podpůrné"; to, že "rozhodl názor nezletilé" je dle stěžovatele "v rozporu s postupy nastíněnými v citovaném nálezu", na jehož relevantní pasáže rozsáhle odkazuje. Stěžovatel je názoru, že soudy svým postupem a tím, že se "nevypořádaly" se skutečností, že byly splněny podmínky pro svěření nezletilé do střídavé péče, zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, jehož "atributem je a musí být positivní dopad do postavení účastníka řízení při splnění podmínek pro vydání rozsudku o úpravě poměrů k nezletilé tak, že primárně mají soudy povinnost svěřit nezletilé dítě do střídavé výchovy, pokud tomu nebrání objektivní závažný důvod na straně některého z rodičů, nebo pokud o tuto střídavou péči jeden z rodičů nejeví zájem". Je totiž zřejmé, domnívá se stěžovatel, že v jeho věci příhodné podmínky pro střídavou péči dány byly.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, přitom představují v rovině právního posouzení věci nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím obecné soudy zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Obdobné platí i pro skutkovou rovinu sporu.
Ústavní soud opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů - které jsou s okolnostmi konkrétního případu, často velmi subjektivními, nejlépe obeznámeny - aby při rozhodování, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, včetně posouzení podmínek střídavé výchovy, adekvátně zohlednily všechny rozhodné okolnosti, a to ve smyslu určujícího zájmu dítěte, jenž musí být vždy prioritním hlediskem rozhodování o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, a zájem dítěte typicky vyžaduje (srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04), aby na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jenž se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející orientaci v životě.
Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší hodnotit, komu z rodičů či jiných osob má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit dříve provedené důkazy; jeho úkolem je toliko posoudit, zda obecné soudy svými rozhodnutími neporušily některá základní práva a svobody stěžovatele tím, že řízení, jež vedly, se svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se neodbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo z výše vyložených mezí tzv. spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (obdobně sp. zn. II. ÚS 1835/14, sp. zn. III. ÚS 2009/14, sp. zn. II. ÚS 297/10).
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Oba soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, přičemž ničeho zásadního nelze vytknout jejich závěrům v otázce výchovy nezletilé E., jež přijaly právě s ohledem na v řízení zjištěné konkrétní okolnosti, a především pak - což je třeba zvlášť zdůraznit - s ohledem na zájem nezletilé ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte, posuzovaný z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 464/04).
Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, na jehož některé pasáže stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, mimo jiné též vyložil kritéria, která by měla být pro obecné soudy vodítkem při rozhodování o úpravě výchovných poměrů z hlediska nejlepšího zájmu dítěte, mezi které přiřadil i "míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby", přičemž "při jakémkoliv zásahu do rodinného života musí obecné soudy vždy usilovat o to, aby byl takový zásah minimalizován, tedy (a) aby dítě nebylo odtrženo zejména od osob, k nimž má silnou náklonost, u nichž dlouhodobě setrvávalo a u nichž nachází svůj domov ..., a od svých sourozenců ... a (b) aby bylo svěřeno do péče osoby, která uznává roli a důležitost jiných blízkých osob v životě dítěte a která tedy kontaktu dítěte s takovým osobami v případě nebude bránit ..." Za předpokladu, že dítě je dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je "nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu", uvedl zde Ústavní soud dále, přičemž "zájmem dítěte nepochybně je, aby bylo především v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak toho z rodičů, který k tomu má lepší předpoklady".
Podle čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte stát musí zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.
Význam práva dítěte být slyšeno Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná s tím, že ústavní pořádek zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají (srov. sp. zn. III. ÚS 3363/10, sp. zn. I. ÚS 2661/10 sp. zn. III. ÚS 3007/09). Při zohlednění konkrétní situace (viz sp. zn. III. ÚS 495/03) je třeba vycházet z toho - jak dal již Ústavní soud též najevo (viz sp. zn. II. ÚS 1945/08) - že člověk inteligenčně dospívá mezi 11 a 12 rokem života (Piaget, J.: Psychologie inteligence. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1970. str. 105-128), a na vrcholu výkonu je v tomto ohledu v 16 letech věku.
Pro dítě je právo, aby bylo slyšeno, důležité, neboť mu dává pocítit, že není objektem a pasivním pozorovatelem událostí, ale že je významným subjektem práva a také účastníkem řízení (sp. zn. I. ÚS 3304/13).
Přirozeně to vše neznamená, že by konečné hodnocení (posouzení) zájmu nezletilého dítěte, jakož i oprávnění k případným korekturám jeho představ a názorů o tom, co je pro něj v dané věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli, nemělo náležet rozhodujícímu soudu. "Zásadní vodítko" ve smyslu výše zaznamenaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 nalézá svého konkrétního (včetně korektivního) výrazu v relaci k věku dítěte a jeho rozumové, citové a sociální vyspělosti.
Vloženým principům se obecné soudy v dané věci nezpronevěřily.
Nezletilá E. byla soudem vyslechnuta ve věku 13 let, přičemž jak podle názoru soudních znalců, tak i obvodního soudu jde o dítě inteligentní (dle znaleckého posudku nadprůměrně), vyspělé, emocionálně založené a sociálně dostatečně vyzrálé, a tudíž není žádného důvodu nepřisvědčit oběma soudům v tom, že k jejímu názoru a přání žít s matkou (jako tomu bylo doposud) adekvátně přihlédly, a přisoudily mu význam zásadní. I když - jak bylo výše uvedeno - nelze názor, resp. přání nezletilé, vyslovené jak při pohovoru se znalcem, tak i se soudem, absolutizovat, soudy přesvědčivě zdůvodnily, proč jej považovaly za relevantní a proč z něj vycházely.
Současně stěžovateli nelze přisvědčit, že to byl toliko názor nezletilé, na němž soudy své rozhodnutí založily, neboť je očividné, že se pečlivě zabývaly situací obou rodičů, jakož i jejich aktuálními poměry a vzájemnými vztahy, a nepominuly ani zjištěné osobnostní rysy a aktuální zdravotní stav stěžovatele, opírajíce se o znalecké posudky a vyjádření orgánu sociálně právní ochrany dítěte, a jejich doporučení svěřit nezletilou E. do péče matky. Rozsahu, v jakém soudy zjistily rozhodný skutkový stav, jakož i skutkovým a právním závěrům, které na jeho základě přijaly, přitom není důvod cokoli zásadního vytknout.
Namítá-li stěžovatel, že se soudy dostatečně nevypořádaly s tím, že pro střídavou výchovu byly naplněny (dány) příhodné podmínky, je zjevné, že je vnímá toliko ze svého subjektivního pohledu, aniž by vzal v úvahu možnou existenci podmínek pro výchovu nezletilé příznivější. Byl to ostatně on, kdo v počáteční fázi řízení dal najevo, že si je vědom toho, že "nezletilá je na matku fixována", a že proto za současné situace má za to, že je pro ni "nejlepší, aby zůstala v péči matky", resp. že "nechce, aby byla nucena se mezi rodiči rozhodovat" (viz zpráva orgánu sociálně právní ochrany dítěte ze dne 29. 3. 2012 na č. l. 13). Postoj stěžovatele ke střídavé výchově nezletilé (a jeho motivaci) vystihuje nejen to, že vzápětí přesto požádal o svěření nezletilé do střídavé výchovy rodičů, ale i vyjádření podané při pohovoru se znalcem, kdy vedle přání "být E. otcem jako dříve", též mj. uvedl, že střídavá výchova by "srovnala" jeho psychický stav (resp. "doufá v to"), jakož i to, že "kdyby bylo rozhodnuto o střídavé péči, házeli by si s matkou klacky pod nohy a pro E. by to bylo peklo".
Stěžovatel považuje za důvod pro "prioritní" střídavou výchovu zejména podmínky materiální, jakož i způsobilost obou rodičů o nezletilou pečovat, aniž by dostatečně (resp. vůbec) vzal v úvahu důvody, které vedou nezletilou k relevantně projevenému zájmu zůstat ve výchově matky.
Okolnost, že stěžovatel závěry obecných soudů, k nimž v řízení dospěly, nesdílí, nemůže být důvodem k tomu, aby Ústavní soud otázku vhodnosti výchovného prostředí či režimu střídavé výchovy hodnotil jinak (viz shora).
Stěžovatelem dovolávaný odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 není v této věci ostatně případný i potud, že soudy nebyly při svém rozhodování vedeny toliko nesouhlasem matky se střídavou výchovou, jak tomu bylo ve věci odkazované, nýbrž zabývaly se všemi rozhodnými podmínkami pro tento způsob výchovy, přičemž (jak již bylo opakovaně vyjádřeno) se důsledně zaměřily k zjištění, zda by svěření nezletilé do střídavé péče bylo v jejím zájmu.
Lze tedy shrnout, že "zjevný exces" ve smyslu vybočení z pravidel tzv. spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával, v dané věci přítomen není, a to evidentně; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle".
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu