ECLI:CZ:US:2014:3.US.25.14.1
sp. zn. III. ÚS 25/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Andreou Vejběrovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 8, Sokolovská 49/5, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2013, č.j. 25 Co 421/2013-102, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 6. 2012, č.j. 14 C 685/2011-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2014, ve znění doplnění ze dne 5. 3. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu majetku zaručené mu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále též jeho právo na spravedlivý proces zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
II.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 6. 2012, č.j. 14 C 685/2011-45, bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobcům Františku Noskovi a Renátě Noskové (zde vedlejší účastníci řízení) částku ve výši 29.685,- Kč spolu s příslušenstvím a dále na nákladech řízení částku ve výši 3.880,- Kč. Žalovaná částka byla vedlejším účastníkům přiznána z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník"). Dle názoru soudu prvního stupně se stěžovatel na úkor vedlejších účastníků obohatil tím, že bez právního titulu užíval v rozhodnutí blíže specifikované pozemky, jež vedlejší účastníci nabyli na základě příklepu v dražbě, která se konala v rámci exekučního řízení vedeného na majetek stěžovatele. Závěr o užívání předmětných pozemků stěžovatelem soud prvního stupně odůvodnil poukazem na výsledky místního šetření, v jehož rámci bylo soudem prvního stupně zjištěno, že na předmětných pozemcích se nachází rodinný dům, jenž je i nadále ve vlastnictví stěžovatele a v němž stěžovatel čas od času přespává, jsou na nich vybudovány inženýrské sítě vedoucí k tomuto rodinnému domu, přístup k domu je možný pouze přes tyto pozemky a všechny tři nemovitosti (dva předmětné pozemky a rodinný dům) tvoří jediný funkční celek. Ve vztahu k výši bezdůvodného obohacení požadovaného vedlejšími účastníky pak soud prvního stupně uvedl, že tato nedosahuje ani výše nájemného obvyklého v daném místě a čase, když vedlejší účastníci požadovali vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající částce 1.760,- Kč/měsíc, přičemž dle zprávy realitní kanceláře by výše nájemného za obdobný pozemek v předmětné lokalitě činila měsíčně 2.000,- Kč až 2.500,- Kč.
3. Proti právě uvedenému rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Ve svém odvolání pak brojil především proti způsobu, jakým soud prvního stupně hodnotil jím provedené důkazy, a dále namítal, že je nepřípustné a v rozporu se zákonem, aby se stavba a pozemek, na němž tato stavba stojí, staly vlastnictvím různých osob.
4. Právě uvedeným námitkám však Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací nepřisvědčil a svým rozsudkem ze dne 10. 10. 2013, č.j. 25 Co 421/2013-102, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný v celém rozsahu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí pak konstatoval, že neshledal pochybení soudu prvního stupně při hodnocení důkazů, když soud prvního stupně dle jeho názoru při hodnocení důkazů zvážil všechna zákonem stanovená kritéria (důležitost, pravdivost, věrohodnost, zákonnost). Pokud stěžovatel brojil proti výši požadovaného bezdůvodného obohacení s odkazem na cenu zemědělské půdy v místě a čase obvyklou, toto přirovnání shledal odvolací soud vzhledem ke skutečnosti, že předmětnými pozemky jsou zastavěná plocha a přilehlá zahrada, zcela nepřípadným. Odvolací soud se konečně vyslovil i k námitce stěžovatele stran nemožnosti existence různého právního režimu stavby a pozemku, na němž se stavba nachází. K tomu s odkazem na tehdy platné ustanovení §120 odst. 2 občanského zákoníku uvedl, že vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby, která se na pozemku nachází, nemusí být táž osoba, což mj. znamená, že lze převést pozemek, na němž je umístěna stavba, aniž by zároveň došlo i k převodu této stavby.
5. S právě uvedenými závěry odvolacího soudu se však stěžovatel neztotožnil, a proto obě výše specifikovaná rozhodnutí obecných soudů napadl ústavní stížností.
III.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to z níže uvedených důvodů.
7. Ústavní soud si na úvod dovoluje upozornit na skutečnost, že jádrem předmětné ústavní stížnosti je zejména polemika stěžovatele s dokazováním provedeným před soudem prvního stupně, které stěžovatel neshledává dostatečným, neboť je toho názoru, že otázka stanovení výše bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí bez právního titulu je otázkou, jejíž posouzení vyžaduje odborných znalostí. Vzhledem k právě uvedenému tak bylo dle názoru stěžovatele třeba, aby soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §127 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a pro stanovení výše bezdůvodného obohacení nechal zpracovat znalecký posudek. Soud prvního stupně se však namísto toho spokojil toliko se zprávou realitní kanceláře, což stěžovatel nepovažuje za dostatečné.
8. Ústavní soud si v této souvislosti nejprve v obecné rovině dovoluje odkázat na svou konstantní judikaturu, dle níž mu jako orgánu ochrany ústavnosti, jenž není zásadně povolán k výkonu dozoru či kontroly nad rozhodovací činností obecných soudů (s výjimkou situací, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce), nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, kdy by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Takový extrémní rozpor však v dané věci dle názoru Ústavního soudu dovodit nelze.
9. Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud nejen že neshledal pochybení v dokazování provedeném obecnými soudy, nýbrž kvituje i vyčerpávající odůvodnění napadených rozhodnutí. Pokud jde o tvrzenou neodůvodněnou absenci důkazu znaleckým posudkem, pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že k této námitce nemohl vůbec přihlédnout, a to proto, že tuto námitku měl stěžovatel uplatnit již v řízení před obecnými soudy, což však neučinil (jak vyplývá i z protokolu o jednání před soudem prvního stupně), když proti tomuto způsobu určení výše bezdůvodného obohacení v řízení před obecnými soudy ničeho nenamítal.
10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále rozporoval způsob nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům vedlejšími účastníky. Dle názoru stěžovatele zvolil soudní exekutor zcela nevhodný postup, když rozhodl o prodeji předmětných pozemků v dražbě (aniž by zároveň rozhodl i o prodeji rodinného domu stěžovatele), neboť tím došlo ke snížení tržní hodnoty tohoto rodinného domu, který se na předmětných pozemcích nachází a tvoří s těmito pozemky jeden funkční celek. Ani touto námitkou se však Ústavní soud nemohl zabývat, a to proto, že tyto námitky, jež směřují vůči postupu soudního exekutora, měl stěžovatel uplatnit v příslušném exekučním řízení. V nyní projednávané věci tyto námitky postrádají jakýkoli právní význam, neboť nikterak nesouvisí s předmětem sporu.
11. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení ze strany vedlejších účastníků je třeba považovat za zneužití vlastnictví předmětných pozemků na újmu stěžovatelových práv. Ústavní soud si předně dovoluje upozornit na skutečnost, že vedlejší účastníci nabyli vlastnického práva k předmětným pozemkům zákonným způsobem, jak bylo v řízení před obecnými soudy spolehlivě prokázáno, a jako vlastníci těchto pozemků mají právo požadovat úplatu za jejich užívání třetí osobou, tj. stěžovatelem. Ústavní soud pak nemohl přehlédnout ani to, že vedlejší účastníci po odkoupení pozemků v dražbě stěžovatele kontaktovali a navrhli mu zpětný odprodej těchto pozemků, příp. odkup rodinného domu stěžovatele. Pro případ, že by stěžovatel nesouhlasil s koupí pozemků ani s prodejem rodinného domu, bylo mu navrženo též uzavření nájemní smlouvy na předmětné pozemky tak, aby je stěžovatel mohl i nadále užívat. Stěžovatel však na žádnou z navržených alternativ nepřistoupil a předmětné pozemky dál bez právního titulu užíval. Za této situace tak Ústavní soud nemohl v žádném případě konstatovat, že by to byli vedlejší účastníci, kdo zneužívá svého vlastnického práva, ale naopak je tohoto názoru, že to byl stěžovatel, kdo tím, že pozemky vedlejších účastníků bez právního titulu užíval, neoprávněně zasahoval do vlastnických práv vedlejších účastníků.
12. Ústavní soud konečně nepřisvědčil ani té argumentaci stěžovatele, podle níž není možné, aby pozemek a stavba, která je na pozemku umístěna, byly ve vlastnictví různých osob. V této otázce si Ústavní soud pouze ve stručnosti dovoluje odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se již s touto polemikou stěžovatele náležitým způsobem vypořádal, přičemž Ústavní soud se s argumentací předestřenou v rozhodnutí odvolacího soudu plně ztotožňuje. Ústavní soud si pro úplnost dovoluje doplnit pouze tolik, že na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že v mezidobí nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "nový občanský zákoník"), který nově zakotvuje pravidlo, že součástí pozemku jsou i stavby na pozemku zřízené (§506 odst. 1 nového občanského zákoníku). To proto, že podle ustanovení §3054 nového občanského zákoníku se součástí pozemků nestávají ty stavby, jejichž vlastníky nebyly ke dni nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (tj. ke dni 1. 1. 2014) tytéž osoby, kterým zároveň svědčilo vlastnické právo k pozemkům, na nichž se tyto nemovitosti nacházejí.
IV.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25, března 2014
Jan Filip, v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu