ECLI:CZ:US:2014:3.US.2898.14.1
sp. zn. III. ÚS 2898/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. 8 Tdo 629/2014, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 6 To 20/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2013 sp. zn. 7 T 3/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Obvodní soud pro Prahu 2 shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným jednak přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, za což mu podle §151 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyřiceti měsíců, a podle §151 tr. zákoníku za použití §73 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyřiceti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu rovněž uložil povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody specifikovanou částku.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - podle jeho mínění - mimo pochybnost prokázáno, že se inkriminovaného skutku dopustil, měl být obžaloby zproštěn; tvrdí dále, že skutková zjištění, resp. právní závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Obecné soudy vycházely ze "svědectví z doslechu" podaných B. Vondruškovou a M. Lisým, kteří vypověděli, že jim svědek P. Kraus sdělil, že měl dopravní nehodu, při níž došlo ke srážce s chodcem; svědek P. Kraus však při hlavním líčení dne 25. 10. 2013 nic takového nepotvrdil, nýbrž pouze připustil, že s M. Lisým diskutoval o televizní reportáži týkající se předmětné kolize. Znalci pak posuzovali vozidla, jejichž účast na dopravní nehodě nikdo neprokázal. Stěžovatel rovněž dovozuje, že obecné soudy v rámci prvního odvolacího řízení pochybily tím, že mu nedoručily odůvodnění odvolání státního zástupce, a neobstojí úsudek, že se s obsahem odvolání mohl obeznámit nahlédnutím do spisu; přitom odvolací soud rozhodl v neveřejném zasedání. Soud prvního stupně jej poté v hlavním líčení již nevyslechl, ani zákonným způsobem nepoučil, a v následném procesním stadiu se odvolací soud jím předestřenou argumentací nezabýval, včetně "námitky ohledně zjevného zavinění nehody poškozeným". Stěžovatel konečně vyslovuje přesvědčení, že dovolací soud uplatnitelnost dovolacího důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. l)tr. řádu nesprávně spojil s naplněním některého z dalších důvodů dovolání.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly; jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Ke zjištěním, odvíjejícím se z důkazů nepřímých, se patří předznamenat, že odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav založený na řetězci navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o nepřímé důkazy další; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. řádu postačující.
Obvodní soud pro Prahu 2 se na argumentovaném základě, vycházejícím ze znaleckého dokazování, vypořádal s obhajobou stěžovatele, že k poškození jím užívaného vozidla došlo "při střetu se zvěří", a stejně tak zjistil, že typ vozidla, které stěžovatel coby nájemce užíval, odpovídá automobilu popsanému očitými svědky nehody. Z výslechu znalců Ing. Tůmy a Ing. Ťoupalíka pak vzal za prokázané, že mřížku nalezenou na místě nehody a pocházející z vozidla, které chodce srazilo, bylo možné - byť nestandardně - upevnit na stěžovatelovo vozidlo, popř. mohlo dojít před zajištěním vozidla ke znaleckému zkoumání k výměně nárazníku, k němuž se tento díl instaluje. Podle nalézacího soudu představovala další nepřímý důkaz úzká časová souvislost mezi okamžikem vzniku nehody (časné ranní hodiny dne 8. 10. 2011) a okamžikem, kdy dopravní nehodu obžalovaný nahlásil pronajímateli (pondělí dne 10. 10. 2011). Obecné soudy přihlédly též k výpisu z karty řidiče, kdy stěžovatel již dovršil dvanácti bodů a ztratil tak způsobilost řídit motorová vozidla, přičemž převážně se jednalo o přestupky týkající se překročení povolené rychlosti v obci.
Lze tudíž konstatovat, že obecné soudy své závěry přijaly ústavněprávně konformním způsobem, a to převážně na podkladě jiných důkazních pramenů než stěžovatelem oponovaných svědeckých výpovědí.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v hodnocení významu ne-zprostředkování odvolání státního zástupce; obhajobě nic nebránilo seznámit se s předmětnou písemností - jejíž existence byla v daném procesním kontextu očekávatelná - nahlédnutím do spisu obvodního soudu, ve kterém je založena (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 262/2000 ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 552/01 ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. IV. ÚS 415/05 ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 498/09 ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 1757/10 ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 2574/11 ze dne 4. dubna 2012, resp. nález sp. zn. III. ÚS 587/14 ze dne 7. 5. 2014).
Ke stěžovatelově námitce, že nebyl v hlavním líčení vyslechnut ani odpovídajícím způsobem poučen, se patří zaznamenat, že nezpochybňuje konstatování odvolacího soudu, podle nějž jak v přípravném řízení, tak při hlavním líčení využil svého zákonného práva a odmítl vypovídat.
Výhradu, podle níž nehodu zavinil poškozený, stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti pouze v obecné rovině. K otázce pochybení poškozeného a jeho souměřitelnosti se stupněm společenské škodlivosti jednání, pro které byl stěžovatel odsouzen, se patří odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3601/10 ze dne 17. 3. 2011, popř. usnesení sp. zn. III. ÚS 744/10 ze dne 14. 10. 2010 a sp. zn. III. ÚS 2898/11 ze dne 8. 12. 2011).
Ústavněprávně relevantního excesu se nedopustil ani Nejvyšší soud v souvislosti s výkladem §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Není pochyb, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, neboť bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]; výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jak jej podal dovolací soud, je očividně korektní. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým výhradám vyjádřil.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu