ECLI:CZ:US:2014:3.US.2950.13.1
sp. zn. III. ÚS 2950/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti KELCOM International OSTRAVA, spol. s r. o., se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, Daliborova 683/42, zastoupené JUDr. Milanem Čichoněm, advokátem se sídlem v Ostravě - Porubě, Hlavní třída 1196/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013 č. j. 29 Cdo 2650/2011-84, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2011 č. j. 12 Cmo 15/2010-57 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2010 č. j. 33 Cm 12/2009-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení, jehož byla účastníkem.
Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vůči žalované Ing. Marcele Dordové, insolvenční správkyni dlužníka VRATIMOVSKÁ STAVEBNÍ, a. s., vyloučení (v žalobě označených) věcí z majetkové podstaty dlužníka.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelky tento rozsudek jako věcně správný potvrdil (§219 o. s. ř.), a Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že na základě uzavřené smlouvy o dílo instalovala v rozestavěné výrobní hale dlužníka zabezpečovací systém a elektroinstalaci, a bezprostředně před dokončením díla došlo ke zjištění jeho úpadku. Hotové dílo nebylo předáno, a tím nemohl nastat smlouvou předpokládaný převod vlastnického práva na dlužníka (objednatele); nedošlo ani k jeho uvedení do provozu (k napojení na rozvody elektrické energie), není užíváno, a jí se nedostalo jakéhokoli peněžního plnění. Insolvenční správkyně dílo v celém rozsahu zahrnula do insolvenční podstaty.
Podle stěžovatelky lze s insolvenční správkyní uplatněným postupem souhlasit pouze částečně.
Stěžovatelka uznává, že součástí nemovitosti se staly ty věci, které by od ní bylo možno oddělit pouze tím, že by se zasáhlo do její stavebně technické podstaty "(tj. například rozvody elektroinstalace ve zdech, když tyto lze oddělit pouze tehdy, kdy se "vysekají" ze zdiva)"; zároveň však zdůrazňuje, že dodala a instalovala celou řadu věcí, které od věci hlavní oddělit lze, snadnou demontáží, aniž by nemovitost nebo tyto věci byly poškozeny. Podle stěžovatelky jde zejména o "části zabezpečovacího systému jako jsou pohybové detektory, infrazávory apod. a dále také o svítidla a věci charakterem obdobné", jež jsou pouze namontovány, a jejich oddělení od nemovitosti nevyžaduje žádných zásahů do její podstaty, které by snižovaly její hodnotu.
Výklad §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen "obč. zák."), podaný obecnými soudy, označuje stěžovatelka za natolik extenzívní, že odporuje čl. 11 Listiny, pročež je přesvědčena, že má právo, aby jí předmětné věci (soudy pokládané za součásti nemovitosti) byly vydány, resp. aby je mohla odejmout.
Stěžovatelka poukazuje na funkční hledisko, kdy dílo není a nemůže být používáno, přesto je nemovitost využívána jako sklad, přičemž nepovažuje za rozhodné, jaký byl původně předvídaný účel (výrobní hala) a zda v budoucnu dojde k jemu odpovídajícímu využití. Podle stěžovatelky rovněž nelze ustát tvrzení, že zabezpečovací systémy či daná konkrétní svítidla jsou nutnou podmínkou k tomu, aby jakákoliv nemovitost mohla být využívána ke svému účelu.
Stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšší soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že se odmítl zabývat dovoláním s vysvětlením, že se jedná o otázku, o níž již rozhodoval velký senát. Podle stěžovatelky mezi srovnávanými právními věcmi existují odlišnosti, přičemž každý případ je nutné posuzovat individuálně.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, přičemž ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
To je významné potud, že tak je tomu v dané věci.
Již na první pohled je totiž zřejmé, že stěžovatelčina oponentura nemá dispozici otevřít relevantní spor ani o podústavní správnost napadených rozhodnutí, tím spíše o "správnost" hodnocenou z pohledu ústavněprávního; nic z toho, co stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, nejenže nemá ústavněprávně relevantní reflex, ale i obhajitelně neobstálo ani před obecnými soudy.
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a násl.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na dokazování zcela neúplném, resp. zjevně nedostatečném (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Až v těchto případech pak lze dospět k závěru, že obecnými soudy uskutečněný proces dokazování, hodnocení důkazů a opatřování skutkového základu pro rozhodnutí vybočuje ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Co do právního posouzení platí, že obecné soudy - a to přiléhavě - interpretovaly zákonnou definici součásti věci obsaženou v §120 odst. 1 obč. zák. tak, že nepředpokládá fyzickou neoddělitelnost, ale i to, že v případě oddělení dojde ke snížení hodnoty věci.
Jak vyplývá z konstantní a ústavněprávně konformní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, oddělení může zahrnovat "celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci, přes manipulaci neničící (fyzicky) podstatu věci, po pouhé volně proveditelné odnětí" (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999 sp. zn. 25 Cdo 770/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 10/2000 a citovaný četnou navazující judikaturou, srov. kupř. rozsudek ze dne 19. 6. 2001 sp. zn. 22 Cdo 2250/99, rozsudek ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 23 Cdo 2476/2010 a usnesení ze dne 26. 2. 2013 sp. zn. 22 Cdo 1934/2011).
Ústavní soud nepovažuje za výstižnou - natožpak ústavněprávně relevantní - ani stěžovatelčinu argumentaci týkající se funkčnosti předmětné nemovitosti.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990 sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/1992, vyplývá, že znehodnocení věci způsobené oddělením její součásti může mít nejen povahu funkční, ale i cenovou nebo kupř. estetickou. Podobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2369/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 22/2002, Nejvyšší soud konstatoval, že oddělení součásti vždy představuje pro věc hlavní (nikoli pro oddělovanou součást) "znehodnocení" ve smyslu hodnotovém (cenově vyjádřitelném), kvalitativním, funkčním, estetickém, příp. i jiném.
Není důvod pochybovat o úsudku obecných soudů, že oddělením stěžovatelkou označených součástí by došlo ke snížení hodnoty nemovitosti (tj. ke zhoršení její podstaty) v rovině peněžní (cenové), a v tomto smyslu nelze mít za určující ani stěžovatelkou zdůrazňovanou otázku kolaudačního stavu, resp. faktického užívání nemovitosti. Dlužno podotknout, že je nutné zabývat se hodnotou věci v porovnání se stavem (bezprostředně) před oddělením její součásti (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001 sp. zn. 22 Cdo 2250/99), a vzhledem k tomu, že stěžovatelka zmiňuje možnost oddělení jí instalovaných součástí nemovitosti, obdobně o znehodnocení věci (zhoršení její podstaty) uvažuje též §131 odst. 2 obč. zák.
Neefektivní je stěžovatelčina oponentura usnesení Nejvyššího soudu, pakliže odkázal na vlastní rozsudek ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 35 Odo 124/2003, uveřejněný pod číslem 81/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i navazující judikaturu; upozorňuje-li stěžovatelka na odlišnosti mezi oběma rozhodnutími, činí tak pouze v obecné rovině, aniž by tyto údajné rozdíly relevantně upřesnila.
Stejně jako v předchozím proto i zde (ve vztahu k této dílčí výhradě stěžovatelky) platí, že v mezích ústavněprávních požadavků, jak byly výše vyloženy, nepředstavuje námitku, jež by nutně musela vést k tomu, aby Ústavní soud zasáhl.
Ústavní stížností tak stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.
Rozumnou oporu nemá ani představa, že by v procesních postupech a právním posouzení věci obecnými soudy byl zahrnut prvek libovůle, excesu nebo nepředvídatelnosti. To přirozeně není dáno již tím, že stěžovatelčině návrhu nebylo vyhověno, resp. že výsledek řízení pro sebe nepokládá za příznivý.
Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky podle zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu