ECLI:CZ:US:2014:3.US.2951.14.1
sp. zn. III. ÚS 2951/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu stěžovatele J. K., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Švecem, advokátem se sídlem Poděbradova 412, 272 01 Kladno, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 3. 1014 č. j. 26 T 271/2013-605 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014 č. j. 11 To 124/2014-634, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, jež byla k poštovní přepravě podána dne 4. 9. 2014 a Ústavnímu soudu doručena dne 5. 9. 2014, byla napadena rozhodnutí obecných soudů, označená v záhlaví tohoto usnesení. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy těmito rozhodnutími porušily jeho základní právo na soudní ochranu, garantované články 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Porušení principů spravedlivého trestního procesu spatřuje stěžovatel, který spáchání inkriminovaného trestného činu popírá, v extrémně vadném dokazování. Obecné soudy prý založily svůj odsuzující rozsudek na nehodnověrných důkazech, zatímco vyviňující důkazy, které obviněný předkládal, buď soudy vůbec neprovedly, nebo je nesprávně vyhodnotily. Tímto údajně vadným postupem obecných soudů mělo být dle stěžovatele porušeno též jeho právo na obhajobu.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu jí napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 3. 1014 č. j. 26 T 271/2013-605 byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící s ním ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2014 č. j. 11 To 124/2014-634 tak, že odvolání zamítl podle ust. §256 tr. řádu.
V dané trestní věci nebylo podáno dovolání, resp. stěžovatel v ústavní stížnosti podání dovolání nijak nezmiňuje.
III.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 a §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (znění účinné od 1. 1. 2013).
V posuzované věci stěžovatel nepodal dovolání, a tudíž nevyčerpal všechny dostupné opravné prostředky.
Zásada subsidiarity ústavní stížnosti, na níž je ústavní soudnictví v České republice založeno, znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, jestliže náprava před jinými orgány již není možná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné (soudní) řízení, v daném případu z trestního řádu. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv, uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.
Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou.
IV.
Je skutečností, že Ústavní soud v minulosti k problematice povinnosti vyčerpat dovolání v trestních věcech nepřistupoval zcela jednotně.
Ve starší judikatuře (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 405/03 nebo sp. zn. III. ÚS 3242/07) se Ústavní soud mnohdy fakticky zabýval otázkou, zda stěžovatelem uplatněné námitky jsou podřaditelné pod zákonné dovolací důvody podle §265b trestního řádu; na základě svého vlastního závěru někdy konstatoval, že není namístě trvat na vyčerpání dovolání, a ústavní stížnost posoudil jako přípustnou. K takové praxi docházelo zejména při posuzování možnosti uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Ke změně a následnému sjednocení judikatury Ústavního soudu ohledně posuzování přípustnosti ústavní stížnosti v případech nevyčerpání dovolání došlo po novelizaci ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zákonem č. 404/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013. Podrobné zdůvodnění v současné době uplatňované judikaturní praxe Ústavního soudu je obsaženo ve Stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (viz č. 40/2014 Sb.), jež je účinné od 18. 3. 2014. Toto Stanovisko se použije na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů (viz bod 28 Stanoviska).
Protože projednávaná ústavní stížnost byla podána dne 4. 9. 2014, je třeba při jejím posuzování aplikovat citované Stanovisko pléna Ústavního soudu.
Ze shora vyložených důvodů soudce zpravodaj ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2014
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj